Český bratr 1/2014.

Dej zdar práci našich rukou,
dej zdar práci našich rukou. (Ž 90,17)

Dostal jsem za úkol napsat biblickou úvahu („bylo by dobré, kdyby článek měl nějakou souvislost s dělnickým prostředím“), ale úkol jsem dostal nesprávně. Jsem sice farářem v Ostravě už 16 let a z hornické rodiny pocházím, ale dělnickému prostředí jsem se odrodil. Vždyť já bych vůbec nevěděl, jak k dělníkům a horníkům mluvit! Náš ostravský sbor je stejně středostavovský jako většina ostatních, najdete zde mnohem spíše učitelky a inženýry než ty, kdo si špiní ruce ve fabrice nebo v šachtě. Slyšel jsem sice, jak farář sousední slezské evangelické církve Santarius dovedl promluvit k horníkům po jejich způsobu, ale ty historky by vám jistě právě proto přišly z principu humorné a sprosté, prostě ostravské jak lze očekávat, a to znamená asi totéž jako „z jiného světa“.

Ale například s horníky by se mluvit dát mělo. Vzpomínám si, jak se na šachtě navzájem zdravili „zdař Bůh“. Už v mém dětství mě to překvapovalo, žádný jiný havířský pozdrav byste neslyšeli. Ani v čase budování socialismu. Osobně jsem zažil, když jeden výše postavený technik přišel za partou horníků do rubání a pozdravil je ne snad jako soudruhy, to by rovnou dostal palicí, ale nějak jinak než zdařbůh. A oni pracovali dál, jako by tam vůbec nebyl. Až když pozdravil po starém hornickém způsobu, zastavili stroje. Ano, v používání toho zdařbůh byla jakási umanutost a mně nikdy nikdo ten pozdrav nevysvětlil, co by vám taky havíř vysvětloval. Slovo Bůh se taky v tom čase asi nikde jinde běžně nepoužívalo. Zde na šachtě však mělo své pevné místo. Kdybychom chtěli poznat duši těch, kdo pracují tvrdě fyzicky, asi bychom mohli začít právě u tohoto jadrného pozdravu.

Ta dvě staročeská slova znamenají „ať Bůh dá zdar“. A z této střelné modlitby by se dala rozvinout jakási „mystika všedního dne“. Vždyť havíři jsou ti, kdo se často dostávají do situací ohrožení života, vědí, co znamená „sáhnout si na dno“ svých sil. Zkoumají hlubiny a to čerstvě narubané uhlí ve světle důlních lamp tajemně září… I další podněty pro spiritualizaci tohoto povolání bychom našli. A možná bychom právě odtud chtěli nejdřív pochopit, proč se tady to „zdař Bůh“ používá. Ale havíři by nás s takovými řečmi poslali někam. A sotva by jim sami  rozuměli. Protože od havířů žádné velké intelektuální ani duchovní výkony nemůžeme očekávat. Protože těžká práce otupuje, ale někdo ji dělat musí. Pro havíře platí: „v potu tváře budeš dobývat své živobytí“, dokonce minus denní světlo. I zkušení havíři se v dole cítí stále ohroženi, a tím pádem nicotní a závislí na nějaké vyšší síle, na Bohu. Nutně pokorní. Zároveň jsou však na svou práci hrdi. Obojí by možná šlo shrnout do pocitu: „Jsme jenom neužiteční služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ (L 17,10) A jaké je jejich životní uspokojení? Pravda, většinou nemá podobu čertví jak bohatou a kulturní. Ale i ta mzda pojímaná jako denár (tedy výdělek nutný k zajištění živobytí) je přece podle Ježíšova podobenství (Mt 20,9) odměnou za práci podle Božího povolání.

Nepovyšuji se nad havíře. Jsou užiteční. Jsme my užiteční?

Aleš Wrana, farář v Ostravě