(ČB 1/2014) Když je kázání dlouhé, pitomé, nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují…

Jáhen Štěpán byl obviněn z pohrdání chrámem („mluví proti tomuto svatému místu“). Na svou obhajobu uvedl „… Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama…“ (Sk 7,48)
Izraelci dobře věděli, že Boha neobsáhnou ani nebesa nebes (1Kr 8,27), že mohou snad jen zbudovat místo, kde bude Bůh chválen, připomínán. Ale stejně jim proroci i Ježíš museli opakovaně připomínat, že nejde „… krást, vraždit, cizoložit, křivě přísahat, pálit kadidlo baalům a chodit za jinými neznámými bohy“, zkrátka „páchat ohavnosti“, a pak přijít do chrámu a říkat „… jsme vysvobozeni…“ (srv. Jr 7.) Občas se nám rozpojuje svět neděle a všedních dnů.

Bůh je při nás, kolem nás, v nás, ale také zcela mimo nás – tomu říkáme: v nebi. Různá náboženství (včetně toho křesťanského) se však přece pokoušejí vyrobit Bohu také pozemský domov, vytvořit místa, kde se s ním bude lépe či snadněji komunikovat – místa setkání nebe a země.

Bůh je přítomen, kdekoli se shromáždí lidé, aby ho hledali, aby se po něm ptali. „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20) „… Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 14,26)
Kostel je prostor, kde by se Slovo mohlo potkávat s čekáním na Sílu z něj vyvěrající, Sílu z něj žít. Prostor, kde lze o tuto Sílu prosit.
Tomu, kdo zvedá hlavu ke klenbě, nechávají některé kostely zakusit pocit, že už je skoro v nebi. Uvědomit si, že směřuje třeba ještě k něčemu jinému, než má teď. Jsou místa, kde se zdá Bůh být blíž. Bůh není přítomen díky prostoru, ale díky tomu, co shromáždění dělají; že přišli, že se ptají. Mají kostely svého genia loci, nebo jde o nějaký druh zvláštně přítomných stop hledačů, kteří zde byli před námi?

Vysoká klenba – v tom, co se tu děje, o čem, o Kom se mluví, jsou to vysoká slova, ale zakleneme je vždycky trochu neuměle; podstata je někde pod nimi, nad nimi, za nimi.
Praskliny – skvěle to malujeme, stavíme, ale praská nám to – kvůli nám, tomu, jací jsme, vždycky trochu nedokonalí, tápající, hříšní.
Sloupy – co nás drží, podpírá, nese?
Základy – na čem stavíme?
Mohutnost stavby – je možná obraz zbožnějších dob, velkých očekávání, třeba i pýchy.
Zdi – obrovské, silné, studené; jsme obklopeni pevnou a promyšlenou tradicí, jen může být někdy chladná a někdy se do ní můžeme zavírat, za ní schovávat, bez odvahy ji opravit nebo snad i opustit. Proměny stavebních stylů, výzdoby, oprav – proměny vkusů, směrů, tolerance – co zůstává?

Církev ve svých stavbách nenapodobovala nejprve dosavadní náboženskou architekturu (to přišlo až časem), ale obecní sněmovní stavby. V původních bazilikách se shromažďovali občané města. Kostel (z latinského castellum – pevnost, k čemu, proč, před čím) je tam, kde se shromažďuje církev; slovo církev je od řeckého kyriaké – ti, co patří Pánu. Zde se shromažďují občané hlásící se k Bohu. Snad tedy už i občané božího království?
Kostel je viditelné znamení uprostřed domů. I tu se scházejí křesťané? Dvě, tři věže – je jich tolik, že se do jedné místnosti nevejdou, je to znak svobody názoru, přístupu, zbožnosti, nebo pohoršení, že se nemohou dohodnout?

Nestavíme chrámy, ale kostely a modlitebny, místa shromažďování. Tedy: Podstatná není stavba, ale ti v ní a to, co se uvnitř odehrává.
Apoštol se dokonce ptá: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“ (1K 3,16) Bůh – dokonce v nás. Je útěcha v tom, že Pánu Bohu stojíme za to, aby v nás přebýval? Kam a do čeho Pána Boha svým tělem vlečeme?

Ondřej Macek, foto Marta Procházková