(ČB 10/2021) Jákob řekl otci: „Já jsem Ezau, tvůj prvorozený!“ (Gn 27,19)

Ta největší dramata se odehrávají často ve vztazích s nejbližšími. Otec a dva synové, Izák a jeho dvojčata Jákob a Ezau. Není důležité, který z chlapců je starší. Důležité je, že jeden se cítí nemilován, druhý podveden, matka protěžuje jednoho a otec druhého. V příběhu o ukradeném požehnání přímo trneme nad tím, jak si dokážou děti a rodiče navzájem ubližovat. Říkám záměrně „navzájem“, byť v příběhu je na jedné straně slepý starý otec a na straně druhé syn, který zneužívá otcovy nemohoucnosti. Jenže vztahy nejsou černobílé a Bible je tak ani nepředkládá.

Pokračování textu →

(ČB 10/2021) Se Zdeňkem Susou se znám jistě 40 let. A už od mládí je to taková jistota po mém boku, kamarád, který vždycky pomůže. Kdykoliv jsem měla nějaké zdravotní trable, Zdeněk byl po ruce a vždycky si našel čas. A nad to – na rozdíl od spousty jiných lékařů – dovedl mě vyslechnout, uklidnit. A taky případně doporučit jiného dobrého lékaře.

Jenomže zároveň – když je potřeba – přijde k nám do kostela vést bohoslužby. Nebo mi na požádání bryskně napíše k lecjakému tématu fundovaný článek. Tak kdo to vlastně je?

Pokračování textu →

(ČB 10/2021) Náš milý učitel Zdeněk Matějček rád mluvil o základní lidské potřebě otevřené budoucnosti. Ta je důležitá zvlášť ve stáří, kdy před neodvratným koncem své pozemské pouti mnozí smutně rezignují, nebo dokonce zoufají. „Člověk více či méně uvědoměle touží mít důkaz o pokračování toho, co je z nás zrozeno, a to i jako pokračování našeho tvořivého díla výchovy… Jsme tedy částí tvořivého životního proudu a sami vědomými tvořiteli. Vztahy k dětem znovu ožívají ve vztazích k vnoučatům a rodičovství přechází v prarodičovství celkem plynule. U vnuků se hledají rodové znaky tělesné i povahové, pokračují výchovné zásady, tvoří se rodinná tradice… Zopakovat si něco z vlastního dětství ve svých dětech a pak i ve vnoučatech vyjadřuje tendenci, která má kořeny hluboko v lidské osobnosti a která míří až za hranice našeho osobního času.“

Pokračování textu →

(ČB 10/2021) Záleží na tom, jestli ta představa má být realistická, nebo ne. Ráda bych bydlela v nějakém domku na vesnici, měla kočky, pěstovala zeleninu na zahradě, měla blízko do přírody, děti a vnuci by nebydleli moc daleko a s manželem bych se těšila z posledních roků života. Ale tohle se mi spíš nestane. Ráda bych tedy měla dobré vztahy s rodinou, která by nebydlela na druhém konci republiky a která by mi mohla a chtěla v případě nouze pomoct. To je doufám realističtější představa.

Tereza Pudlovská, studentka

Pokračování textu →