Archiv pro rubriku: Slovo

Katechismus pro rodiče: Svatba

Český bratr 8/2012.

Kdysi mi někdo říkal, že rozhodnutí, koho si vezmu, je to nejdůležitější. Tato volba prý bude ovlivňovat, jak a kam (a zda) se budu jako člověk vyvíjet mnohem více, než třeba volba povolání nebo místa bydliště. I předškolní děti při prvním zážitku svatby rychle vycítí důležitost chvíle a hry „na nevěstu a ženicha“ pak budou patřit nastálo do jejich domácího repertoáru.

Na druhou stranu svatby nejsou pro dnešní předškolní děti zdaleka tak snadno pochopitelnou a zařaditelnou událostí, jako tomu bylo ještě před třiceti lety. To, co znají z knížek, že dva mladí hrdinové se nakonec obvykle vezmou, pak teprve mají děti (nejlépe kopu) a žijí spolu šťastně až do smrti, je dnes opravdu pohádkový model. Děti zažívají ve velkém počtu různé varianty partnerských svazků. Rodiče jsou často nesezdaní, jsou mezi nimi i desítky let věkového rozdílu. Děti mají poloviční sourozence, kamarádi ze školky byli vlastním rodičům na svatbě. Někteří lidé po svatbě děti nemají, nemohou anebo mít nechtějí. Některé maminky se o tatínka dělí. Trochu chaos pro nějaký jednoduchý, ale pravdivý výklad. Ale také varianty, které známe povětšinou i z biblických příběhů. A také prostor pro rozhovor o složitosti života, o tom, že každý vztah chce trvalou péči a že bez ní vadne jako kytka bez vody. Otázka pak napoví, co přesně je potomek právě připraven vstřebávat. A nejlepší je se ještě předem doptat, co je vlastně zajímá a hned neinterpretovat, kam míří. Moje dcerka onehdy řekla: „A po svatbě spolu lidi už spí?“ Kdybych opáčila, proč ji to zajímá, dozvěděla bych se, že ženich s nevěstou těsně před svatbou nespali v jednom domě. A ušetřila bych si nevyžádanou lekci ze sexuální výchovy.

Sňatku předchází čas, kdy v sobě dva lidé najdou zalíbení, tráví spolu čas, přemýšlejí a možná i zkoušejí, zda by spolu mohli žít. To vše v různém pořadí, v různé intenzitě. Svatba není začátek ani konec, ale spíš důležitý předěl. Věříte tomu? V čem je tento rituál pro vás osobně důležitý (a je vůbec)? Uzavřít křesťanské manželství je totiž aktem vyznání, ne nějakého staromilství. Naše víra z nás nedělá ještě automaticky lepší manžele nebo rodiče, máme se však o co opřít. Přiznáváme se tu i ke komusi třetímu, kdo je nad naším životem, nad naším manželstvím a on se přiznává k nám. Žádáme Pána Boha o požehnání. Je dobré na ten manželský život nezůstat sami. O tíze samoty i malé děti už něco vědí. Také vědí, že se občas něco může pokazit, obvykle dík naší nepozornosti nebo neznalosti. Každý den není tak zářivý jako ten svatební, ale v tom pošmourném si můžeme na tu prožitou silnou chvíli vzpomenout. Děti po pár svatbách už opakují farářovo zaklínadlo: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6). Když jsme sňatkem takto spojeni, doslova „spřaženi“, táhneme tu káru života nyní spolu. Je velká výhoda, když máme někoho, kdo nám dává směrovky na cestu, a když se jimi chceme řídit.

Kdo z nás by nechtěl jednou vidět své vlastní šťastné děti stát před oltářem s nějakým dobrým člověkem? Najdou někoho takového a pozvou nás vůbec? I tady platí, že děti se učí nejvíce nápodobou. Pokud mohu děti na svatbu vzít, nikdy neváhám. Na svatbu se jako rodina už předem chystáme a mluvíme o ní. Bereme si na ni slavnostní šaty, vybíráme dárek, píšeme nebo kreslíme přání pro novomanžele. Dětské otázky svatbu předcházejí a následují i v čase po ní. Dosud jsme měli štěstí na hezké svatby, které samy ukazovaly v čem je jejich smysl. Bylo to společné sdílení radosti, viděli jsme dojetí rodičů, kterým možná právě došlo, že jim někdo vyletěl z hnízda. Prosili jsme za manžele, kteří si tu před námi všemi něco slíbili. Viděli jsme, že i tady se čte z té důležité knihy. Slyšeli jsme o různých manželských dvojicích. Víme, že už Ježíš chodil na svatby a věděl, že je průšvih, když dojde víno, nepřijdou hosté. Víme, že jako hosté máme podíl na tom, jestli se svatba vydaří. A tak se vždycky snažíme a chválíme a chválíme.

Magdaléna Trgalová (foto Petr Chlápek)

Katechismus pro rodiče: Vyznání vin a odpuštění

Český bratr 7/2012.

Do jisté doby vyplňují rodiče prakticky celý svět svých dětí. Když jsem před lety věšel 17. listopadu na faru vlajku a vyskočil z okna na stříšku v podstatě v úrovni okenního parapetu, můj syn se bez většího překvapení zeptal: „Tati, ty lítáš?“ (Kdežto když jsem stejný trik zkusil na dospělou návštěvu, málem to s ní kleplo.) Dcerka zas několikrát přes léto důrazně žádala maminku, aby vypnula slunce, které svítilo do pokojíčku ještě po deváté. Ano, byly hodně malé, pokud se ptáte.

Jak řekl s typickou přímočarostí Luther, rodiče zastupují před dětmi Boha. Nejen v tom, že přikazují, trestají a odměňují – takový vztah k Bohu je přece dosti chudý. Pro nás dospělé je Bůh především výzvou k sebepřekonávání, k rozšiřování obzorů, k růstu  – k životu. Buďte dokonalí, jako já jsem dokonalý.

Chyby na straně rodičů tenhle obraz dokonalosti narušují. Působí zmatek a posléze, máte pravdu, dospělost. Ale ta má svůj čas a do té doby je dokonalost rodičů hlavní motivací k růstu, hlavním měřítkem dobrého a zlého. Chyby rodičů bourají dětem jejich svět, působí zmatek, bolení hlavy – i břicha.

Proto by myslím člověk neměl před dětmi, dokud z toho nemají rozum, moc přiznávat své chyby, dávat najevo svou slabost a nedostatky; neměl by se jim moc omlouvat. To je jistě upřímné, ale nerozumné. Děti myslí absolutně, černobíle – ve svém věku to prostě ještě jinak nedovedou. A když nejsou dokonalí rodiče, když oni nejsou absolutní mírou, začnou děti za dokonalé pokládat sami sebe. Samy sobě se stanou mírou všech věcí a vyrostou z nich sebestřední lumpové, kteří se nenaučili vztahovat k něčemu vyššímu.

Proto je lepší, když dětem nic moc neslibujeme – a když už, tedy své sliby plníme. Když si také uvědomíme, že jsou v naší moci, jako my jsme v moci Boží, a nežijeme vůči nim ve stálém vědomí dluhu, ale spíš trochu v klidu. Ale samozřejmě, dokonalí nejsme. A hra na Boha, ze které nesmíme vypadnout, je možná na rodičovství to nejvíc vysilující (snad kromě zvyku dětí vstávat v šest ráno zrovna v sobotu). Obeznámit však děti s jejich vlastní nedokonalostí jde v podstatě už od miminka: pokud jsou nás zvyklé vídat vyznávat viny spolu s ostatními bratry a sestrami v kostele. Anselm z Canterbury mluvil o nutnosti Boha v tom smyslu, že je tím, nad co nic většího už nejde myslet. Když nás děti vidí vyznávat viny, možná ještě nedovedou myslet něco většího nad nás, ale už to dovedou aspoň nahlédnout. Táta a máma dokážou všechno – ale kdyby něco, je tu ještě Bůh, kterému se zodpovídají i oni. Naše křesťanská víra a společenství církve nám dávají jedinečnou (jedinou) možnost, jak být zároveň vzorem a zároveň nebýt k smíchu, nebýt komickým domácím pašou. Milé děti, vy mě budete poslouchat, ale nade mnou je ještě větší, kterého zas musím poslouchat já. Takže až jednou budete jako já, budete se mu odpovídat jako já dnes.

Pokud jde o samotné vyznání vin, máme se spíš co učit od dětí. Ty ještě vinu často cítí a touží po odpuštění. Kdežto jsou dospělí, které přiznat chybu v životě nikdo neslyšel. Takže děti vyznání vin zažívají dnes s denně: „Přiznej se a nic se ti nestane/trest bude menší.“ To zná každé dítě. A ještě lepší varianta je, když někdo (starší bratr, prvorozený) vezme vinu na sebe. Vezme na sebe i trest – a dvakrát za stejnou věc se v dobré rodině netrestá. Ježíš je jednorozený Syn Boží, starší bratr, který za nás vzal na sebe trest. My už se nemusíme bát své viny vyznávat.

Jako v dobré rodině, co je jednou odpuštěno, to už se nepřipomíná, také v kostele musí po vyznání následovat vyhlášení odpuštění. Úplné, pravomocné, z moci, kterou Bůh svěřil církvi. Musíme je brát vážně, spolehnout na ně a naučit to i své děti. Vždyť co je to za rodinu, kde se stále kárá, stále připomíná – a nikdy se neřekne „smazáno, podejme si ruce?“ Pokoj vám, pozdravte jedni druhé svatým políbením.

Tomáš Pavelka

 

Katechismus pro rodiče: Bible a kázání

Český bratr 6/2012.

Jak vyluzovat na Bibli Slovo Boží?

Proč je vlastně v kostele kázání? Pro děti je to často ta nejnudnější a nejdelší část bohoslužeb. Jednou za čas, když se zrovna nekoná nedělní škola, musejí kázání přetrpět. Existuje nějaký věk, od kdy člověka začne kázání bavit? Dozvídají se při kázání lidé něco nového, co dosud nevěděli? Nenašli by všechno podrobněji a rychleji na internetu? Různá fakta a zajímavosti bychom jistě na internetu našli. Nenašli bychom na něm ale Boží slovo. A přesně o ně, o Boží slovo, v křesťanském kázání jde. Co je to Boží slovo? Někteří křesťané jsou zvyklí považovat za Boží slovo Bibli.  Evangelíci jsou zde opatrní. Věří, že Bible nějak s Božím slovem souvisí, vědí ale dobře, že je také kusem lidské literatury. Pracuje s představami poplatnými době svého vzniku, na mnoho otázek ani nemá jednotný názor. Přesto se odedávna lidé kolem Bible scházeli, aby z ní společně zaslechli hlas živého Pána Boha. Zavřená a zastrčená do knihovny je Bible kniha jako kterákoli jiná. Otevřená a předčítaná ve shromáždění věřících stává se Bible nástrojem, na který jeho interpret, kazatel, vyluzuje slovo Boží. Boží slovo je událost, kdy Pán Bůh promluví k lidem, kteří se za tím účelem sešli.

Tím virtuosem, který na Bibli vyluzuje slovo Boží, podobně jako hudebník kouzlí hudbu z notového záznamu, je kazatel. Jistě že ne každý koncert se vydaří, ne každé kázání je událostí, při níž jsou účastníci bohoslužeb chyceni za flígr, pohlazeni či jinak proměněni Slovem Božím. Dosah Božího slova závisí také na jednotlivých účastnících bohoslužeb a principiálně závisí na Duchu svatém. Ten byl ale církvi darován a jednotlivým shromážděním zaslíben přesně pro případ, kdy se v Božím jménu shromáždí. Můžeme mít jistě pocit, že v našem sboru je to stále stejná písnička, na hony vzdálená Božímu promlouvání. Ale tento pocit  nemůže popřít základní smysl křesťanského kázání, jímž je vyluzovat na Bibli pro konkrétní sbor slovo Boží.

V tomto úkolu spočívá všechna důstojnost a vážnost, ale také riziko kazatelského povolání. Pro tento úkol jsou kazatelé bez nadsázky následovníky a kolegy starozákonních proroků a novozákonních apoštolů. Shromážděným desíti až dvěma stovkám lidí kazatel vyřizuje Boží slovo. Během týdne kazatel otevřel Bibli a snažil se porozumět danému biblickému čtení. Když pak v neděli káže, vstupuje na válečné pole různých pojetí světa a smyslu lidského života. Proti mnoha jiným pojetím, která posluchačům i samotnému kazateli znějí v uších, má obhájit biblické pojetí toho, jak to na světě – před Boží tváří a mezi lidmi – chodí. Kázání stejně jako celé bohoslužby i v malém hloučku lidí ztělesňují a vyhlašují Boží vládu nad světem. Jsou tak pokračováním uzdravující, ale také konfliktní mise Pána Ježíše. V kázání se tento boj svádí slovem. Kázání má překreslit rámec světa, v němž se posluchači pohybují, a to tak, aby lidem biblický rozvrh světa začal v jejich vlastních souřadnicích dávat smysl. Zde pak přichází ke slovu vlastní prorocká služba kazatelova. Jeho úkol totiž nekončí u výkladu biblického oddílu (exegeze). Patří k němu také to, že vezme vážně situaci, v níž se i se svým sborem nachází (pastorace). A zeptá se, co nám do této konkrétní situace Bible říká (meditace). Použije Bibli tak, aby životy, křižovatky a kříže účastníků vsadil do nového rámce evangelia, aby na nich posluchači nalezli nový smysl. Jinak řečeno, vyloudí na Bibli pro přítomné shromáždění slovo Boží.

A na závěr rada pro děti: Když se náhodou ocitnete na bohoslužbách bez nedělní školy, zkuste to vzít jako bojovku. Někde v kázání je pro vás schovaná zpráva. Zkuste ji najít. Ale kdyby se vám to náhodou nepovedlo, tak se nezlobte. Oni to dospělí někdy s tím skrýváním přeženou…

Petr Sláma

Katechismus pro rodiče: O večeři Páně

Český bratr 5/2012.

Považuji tuto dětskou (ale i rodičovskou) zkušenost přijetí za dobré východisko v pochopení večeře Páně. Je to dobré východisko, ale nemůže u něj zůstat. Kdybychom spolu s dětmi zůstali jenom u tohoto, hrozí, že se z večeře Páně stane jenom hezká (nebo podivná) sborová slavnost s rodiči a strejdy a tetami z kostela. Je k tomu třeba přidat příběh. Než složitě spekulovat a před dětmi nesrozumitelně hloubat, co se děje při večeři Páně a jak to s námi souvisí, vyprávějme prostě příběh o poslední Ježíšově hostině s učedníky a jeho pašijích, vyprávějme příběhy o stolování se Vzkříšeným, o hostinách s hříšníky, o nasycení zástupů. Příběhy mají svou vlastní hodnotu. Nemusíme už sami nic dodávat nebo uvádět na pravou míru. Nechme ten příběh pracovat, nechme se s dětmi vtáhnout dovnitř. Děti mají v předškolním věku tu nádhernou vlastnost, že bývají příběhy pohlceny, stávají se samozřejmě jejich aktéry. A tak jsme skrze vyprávěný příběh Ježíše Krista jeho učedníky. Večeře Páně, kterou spolu s dětmi slavíme, se stane součástí tohoto příběhu.

Jistě se později objeví otázka, kde je tedy Ježíš, když učedníci jsou na místě, vtaženi do příběhu. Otázku si kladou nejen děti, ale i dospělí. Zde se dostává ke slovu třetí rozměr večeře Páně. Nejde jen o přijetí a vstoupení do příběhu, ale i o přijímání. Nejde jenom o to být přijat, ale také přijímat. Ježíš není přítomný ve večeři Páně jako děti, rodiče, bratři a sestry, farář či farářka. Je přítomný jinak. Jako dar. A ten dar vyjadřuje chléb, který dostáváme do ruky, a který můžeme dávat dál, našim dětem. Obyčejný kousek chleba. A když si ho předáváme, vyřizujeme tím: to ti posílá Pán Ježíš. A on je tu skrze ten kousek chleba přítomný. Chléb od Pána Ježíše, který dětem předá máma nebo táta a jim zase někdo jiný, a na začátku stojí Ježíš, který tento chléb dal do rukou učedníkům, aby ho dávali dále. A později k tomu přistoupí i kalich s vínem. A může přistoupit i později, neboť děti už byly a jsou obdarovány. Jsou přijaty, aniž by musely prokázat nějakou velkolepou víru – to je rozměr milosti. Jsou vtaženy do příběhu, který si nemusejí vymýšlet, protože už se udál – to je rozměr reality. A přijímají Pána Ježíše, když i jim posílá ten malý kousek chleba – to je rozměr daru.

Myslím, že v těchto souřadnicích děti pochopí večeři Páně. A spolu s nimi i my. A je to dobrý začátek jak do ní víc a více pronikat. (Dospělí se mohou vzdělávat o večeři Páně četbou knihy Pavla Filipiho Hostina chudých.)

David Sedláček