(ČB 12/2017) Od dob, kdy lidé žili tak, že na vdolky z bílé mouky bylo jen jednou za týden, už uplynulo hodně vody. V těch dávných časech byl vdolek ještě mimořádná dobrota ‒ mnohem větší než dnes, kdy si nejen vdolky, ale taky koláče, plundry, taštičky, pletence, buchty, šneky, štrúdly a leccos dalšího koupíme bezmála na každém rohu. Pokračování textu →

(ČB 11/2017) Ingrid Mainert (nar. 1940 v Hohenelbe/Vrchlabí, 1945 vysídlena, žije v Hesensku), povoláním psycholožka, je důvěrnice sudetských Němců z Vrchlabí. S autorkou článku o česko-německém smíření v minulém čísle Českého bratra ji pojí přátelství i společný zájem na vyrovnání s minulostí na české i sudetoněmecké straně. Otiskujeme nyní její příspěvek, který přeložila Hana Jüptnerová.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 11/2017) Tu pohádku jistě všichni znáte. Marnivý císař sedne na lep dvěma vykutáleným tkalcům, kteří prý umí utkat látku nevídaných barev a kvality (za přemrštěnou cenu), ovšem viditelnou jen těm, kteří dobře plní své povinnosti. Nikdo z císařova nejbližšího okolí nechce riskovat konflikt přiznáním, že zrovna on žádné šaty nevidí anebo že vidí ten nehorázný podfuk. Ani císař nechce věřit svým očím, a tak radši věří podvodníkům do té míry, že se nechá odít do imaginární nádhery a nahý se prochází městem před zraky poddaných, kteří mu jsou po celá léta ukradeni.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 10/2017) „Odpustil jsem mu. Už o tom nemluvíme, prostě jsme na to zapomněli.“ Skutečně odpustit rovná se „zapomenout“? O odpouštění jste si toho mohli v tomhle čísle přečíst dost. Všímali jsme si také jednoho břemene, které si ve své církvi neseme už z dávných časů a zatím jsme se jej nezbavili: týká se „spolupráce“ se státní bezpečností, která za socialistických dob získala nemalý počet takzvaných spolupracovníků a církvi se to nemohlo vyhnout, byla jasným objektem zájmu. A někteří faráři tlaku bezpečnosti holt podlehli.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →