Český bratr 10/2012.

Česká literatura není bohatá na monografie. Uvážíme-li, že dosud nikdo nenapsal odpovídající souhrnnou práci o tak významných autorech, jako byl například básník Josef Palivec, může se zdát vydání monografie o žijícím autorovi narozeném v roce 1960 poněkud předčasné. Literární vědec Filip Komberec (1986) nás v knize s názvem Petr Pazdera Payne. Literární studie přesvědčuje, že tomu tak být vůbec nemusí.

Paynovo dílo tvoří jedenáct knih próz, kázání, esejů a malých dramatických útvarů – dramoletů. Komberec si v Paynově díle všímá nejprve linie biblické (zejména v kázáních a esejích), poté se zabývá autorovou „drobotinou“ (povídkami, mikropovídkami, črtami, skicami), pokusem o román (Lyonský omnibus), hrou textu a výtvarného umění i autorovými dramolety. Zaznamenává i autorovu rozsáhlou publicistiku a práci editorskou a vydavatelskou. V Kombercově přístupu je sympatické, že vedle analýz literárně-kritických a teoretických dokáže zkoumané dílo nasvítit i z úhlu filozofického a teologického – přesně to je kvalita, která dnešnímu psaní o literatuře výrazně chybí, bez níž však nelze autory Paynova typu, tedy ty, jež výrazně pracují s křesťanským myšlenkovým světem, vůbec pochopit, natož zhodnotit.

Pro evangelické čtenáře, kteří znají sbírku Paynových kázání Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský (Eman 2002) je cenné se seznámit s celkem mnohotvarého Paynova díla. Kombercova kniha může působit i jako dobrý úvod do Paynovy tvorby a výzva k její četbě. Je zjevné, že vedle Milana Balabána, Pavla Rejchrta, Aleše Březiny a dalších osobností vycházejících z české evangelické tradice je Petr Pazdera Payne dalším významným autorem, který svou tvorbou dalece překročil prostředí své církve a jehož dílo je respektovanou součástí hlavního proudu české literatury.

Jan Šulc

KOMBEREC, Filip: Petr Pazdera Payne. Literární studie, Praha: Cherm 2012, 185 s.

Český bratr 10/2012.

Chodíme vedle sebe, potkáváme se na ulicích, ve vlaku, v metru, na návsích. Někdy více, někdy méně registrujeme kolemjdoucí a pouze podle vnějších znaků si vytváříme svůj „objektivní,“ ale povrchní názor. Poznáme, kdo z nich je úspěšný a kdo není úspěšný? Kdo je vítěz a kdo poražený? A kdo to je vlastně vítěz? Muž v dobře padnoucím obleku s krásnou taškou z krokodýlí kůže? Nebo mladík urostlé postavy s holou hlavou a masivním řetězem kolem krku? Je vítězem mladá maminka, kolem jejíhož kočárku se batolí dvě veselé děti? Nebo žena exotického vzezření, která zjevně vyhlíží někoho, komu by asi udělala radost, ale zároveň si i dobře vydělala? A co ten muž, který nese dvě igelitové tašky, má dlouhé vousy, nečisté oblečení a šilhá po odpadkových koších?

Jaká je vlastně hranice mezi vítězem a poraženým? Dovedeme to rozpoznat? Dovedeme to pochopit? Jistě, my lidé máme vždy po ruce hodnocení, tak rádi soudíme druhé, vidíme podle našich „objektivních“ pohledů, kdo úspěšný je a kdo není. Máme velké ambice, nakonec bychom byli schopni připravit i seznam lidí, kteří budou spaseni, ať s tím nemá Hospodin tolik práce. Třeba ani nemá tolik informací…

Nedávno mi můj přítel a kolega daroval zvláštní knížku, vyšla již v druhém vydání pod názvem Sláva vítězům, čest poraženým aneb Ameriku objevili bezdomovci. Jsou to rozhovory, ovšem tak nějak zvláštní. V prvé řadě jsou zde ne úplně tradičně pokládány otázky. Autor většinou vychází z dobré znalosti těch, kterých se táže, například se ptá úspěšného hudebníka „Bojíte se stáří?“ Nebo vysoce postaveného státního úředníka. „Chudoba má tisíce podob. Jak byste ji definoval vy?“  Módní návrhářce je zase položena otázka: „Jak se díváte na ty, kterým se v životě nedaří?“ 

V řadě druhé jsou rozhovory takzvaných úspěšných lidí prokládány rozhovory s lidmi takzvaně „neúspěšnými“, tedy podle veřejného mínění poraženými. Snad stojí za zmínku, že rozhovory s prvními jsou uvedeny vždy jménem, titulem, zatímco ta druhá skupina je uvedena jen iniciálami. Jako by se za svůj stav, za svou „neúspěšnost“ styděli.

Tato kniha zvláštních rozhovorů je ojedinělý, originální projekt. Autor knihy se neobává zařadit rozhovory jak s lidmi, kteří ve svém životě něčeho hmatatelného dosáhli, tak s lidmi, kteří jsou bez domova, prožili životní pády, zklamání, přesto se snaží bojovat, ale někdy také rezignuji. Velmi oceňuji odvahu autora zveřejnit i rozhovory s bezdomovci, s lidmi, nad kterými tato společnost často ohrnuje nos.

Kdo je autorem této nenápadné knížky, která se již dočkala druhého vydání? Pavel Kosorin, ředitel Centra sociálních služeb Armády spásy Brno, maratonský běžec a spisovatel, který neustále glosuje realitu kolem sebe a své postřehy odívá do aforismů. Každodenně se potkává s chudobou, s lidskou bolestí, ale na druhou stranu se pohybuje také ve společnosti lidí, kteří se pohybují ve vyšších patrech společnosti. My, kdo jej známe, si ho nedovedeme představit bez všudypřítomného bločku, kde si něco neustále zaznamenává. Ano, jeho aforismy, jeho knihy vycházejí ze života. V této souvislosti se odvažuji použít slova Jana Wericha: „Kudy jde, trousí moudrost.“ Pavel Kosorin pracuje s lidskou bídou, bolestí, osamocením jiných, někdy i s beznadějí. Čerpá sílu ze své živé víry a oporou je mu jeho manželka Simona, která je ovšem i jeho prvním kritikem. Jeho heslem je: „Člověče, snaž se a Hospodin ti požehná.“ Také rád naslouchá důrazům reformace: „Pouhou vírou, pouhou milosti, pouhou láskou.“  Proto pracuje s bezdomovci, s lidmi bez naděje, s lidmi odepsanými, s lidmi, kteří se občas dovedou dostat ze své tak hrozivé, nepříznivé sociální situace. A proto o nich píše.

Pavel Kosorin nenapsal jen výše zmíněnou knihu, vydal mnoho knih aforismů, které můžete číst na webových stránkách www.neviditelnypes.cz, Moudro dne. Informace o jeho knihách jsou dostupné na http://www.cestabrno.cz/Kosorin.php. Nebo můžete navštívit knihkupectví Cesta v Brně, hned naproti kostelu svatého Jakuba.

Antonín Plachý (redakčně kráceno)

Sláva vítězům, čest poraženým aneb Ameriku objevili bezdomovci.
vydala Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR v roce 2012, 2. vydání
možnost objednání: http://shop-apsscr.alvepi.com/product.php?id_product=198

Český bratr 9/2012.

Setkání u studny

Nová rubrika Pro Teofila je určena nejen pro čtenáře, kteří podobně jako Theofilos, jemuž Lukáš adresoval své evangelium a Skutky apoštolů, hledají zvenčí i z okraje cestu k lepšímu pochopení a plodnějšímu prožívání křesťanské víry. Máme úmysl představovat v ní dostupné knihy, které mohou být při tomto putování oporou.

Bible v kapce studniční vody

Mnoho už bylo napsáno o tom, že se nám staré písmáctví nějak vytrácí. Zčásti to bude nejspíš i proto, že biblistika se stala kabinetní vědou a její plody jsou pro písmáka trochu příliš učené, takže jeho soukromé bádání se nemá oč opřít. Liší se i smysl: vědec bádá proto, aby objevil něco nového, písmák bádá proto, aby objevil něco starého. Písmáctví je vázáno na osobu: každý, kdo se s takovým písmákem setkal, ví, že písmácké propojení Bible a života je nepřenosné. Je to neustále rozvíjené dílo, které je stejně jako my pomíjivé. S písmáky je ovšem ještě jiná potíž: nemůžeme si je vzít domů.

Každý Theofilos to zná: sedí doma nad Biblí, ale slova nejdou k srdci, kloužou po povrchu a odcházejí, aniž by zanechala stopu. Pomocná literatura mluví o slovesných časech v řečtině, měsících židovského kalendáře a vykopávkách v Mezopotámii, ale kudy jít do textu neporadí. Právě do takové situace promlouvá útlá knížka bratra Johna, amerického biblisty a člena ekumenické komunity v Taizé, kterou pod titulem Setkání u studny loni vydalo Karmelitánské nakladatelství. Český čtenář může bratra Johna znát ze starší knihy Modlitba Otčenáš (1997) nebo nově také z pozoruhodného úvodu do Nového zákona Cesta Páně: novozákonní putování (2011). V Setkání u studny si vytkl za úkol provést čtenáře čtyřiceti dvěma verši čtvrté kapitoly Janova evangelia – a kdo se chce nechat vést a přemýšlet s autorem, ten si může třiadvacet kapitol knihy rozdělit třeba na celý měsíc.

Výklad bratra Johna má několik předností. Na prvním místě bych zmínila to, že kratičký úsek Janova evangelia je čten na pozadí celé Bible. Hned v úvodu nazvaném Studna v Bibli se nabízí krátký přehled biblických výjevů, které měl autor evangelia před očima, když své vyprávění sepisoval. Aniž by ztrácel ze zřetele své hlavní téma, ukazuje nám, jak Bible pracuje s určitými situacemi a motivy, které dávají každému novému textu hloubku i širší souvislosti. I začátečníkovi se tak otvírá výhled na krajiny, jimž se lze přiblížit jen dlouhou čtenářskou i životní zkušeností. Jakoby mimochodem se bratr John také dotkne některých klíčových témat: Jak lze poznávat Boha? Jak je to s našimi představami o něm? Jaký je vztah mezi Starým a Novým zákonem? Jak přemýšlí Bible o ženách?

Bratr John přitom myslí na čtenáře, pro něhož může být užitečné si místa, která jsou v pozadí Janovy kapitoly, pročíst a (třeba i znovu) promyslet. Některá jsou přímo uvedena ve výkladu, na jiné najdeme nejdůležitější odkazy. Se zkušeností člověka, který v Taizé léta vede biblické skupiny, nakonec autor nabízí náměty k osobnímu přemýšlení o tom, co tento verš, tento oddíl znamená pro mne? „Co mohu udělat pro uskutečnění smíření, které přinesl Kristus?“ „Přibližuje mě víra v Boha k mým nejbližším, nebo mne od nich vzdaluje?“ „Co mohu z toho, co jsem dostal, dávat ostatním?“

Knihu bratra Johna jsem četla dvakrát. Jednou, když vyšla, podruhé teď. V obou případech jsem ji vnímala jako obohacení a pozvání k promýšlení témat našeho křesťanského života. Závěrem jedno autorovo povzbuzení pro všechny dočasné i věčné Teofily: „Je velkou pomocí nezapomínat, že Bůh má s námi vždy daleko větší trpělivost než my sami se sebou.

Šárka Grauová

Bratr John z Taizé. Setkání u studny. Praha: Karmelitánské nakladatelství 2011. 104 s. ISBN: 978-80-7195-375-3

Český bratr 9/2012.

Ráj na zemi

Pavla Smetanová začala v jedenadvaceti letech jezdit po světě jako turistická průvodkyně cestovních kanceláří. Na řeckém ostrově Korfu se seznámila se svým řeckým manželem Adonisem, který je lékař. Mají dvě děti: Janise a Ofélii. Napsala o životě a lidech na ostrově, kde žije od roku 1998 Příběhy z olivového ostrova aneb Když na Korfu kvetou mandloně a Korfu bez průvodce. Letos vyšla v nakladatelství Lidové noviny její třetí knížka Pod cypřišem se sklenkou ouza a jiné příběhy, o které sama říká: „Nálada je v nich, nehledě na neustále omílanou finanční krizi, pořád stejná. Ani moje zážitky se nijak zvlášť nezměnily, jen já jsem o pár let starší, moje děti povyrostly a Adonis má zase další koníčky. Po čtrnácti letech tuhle zemi pořád ještě objevuji, snažím se ji pochopit, někdy ji nesnáším a jindy zase miluji a pomalu, ale jistě v ní nacházím svůj domov. Psaní o korfských deštích i modrém moři, o úřadech, škole, manželovi a dětech a lidech kolem mne se stalo neoddělitelnou součástí mého života. Baví mě a já pevně doufám, že bude bavit i vás.“

Krátké příběhy jsou autorčiny postřehy ze života na Korfu prodchnuté láskou k novému domovu, manželovi a dětem. Jejím prostřednictvím můžeme vnímat krásu a poezii celého ostrova i vlídnost a pohostinnost jeho obyvatel. Poznáváme Řecko z pohledu manželky a cizinky sem provdané. Jejího řeckého manžela si zamilují i čtenáři. Adonis nedělá nic napůl. „V dobách, kdy rád rybařil, si kupoval další a další pruty, takže jich dnes má snad šedesát. Háčků má stovky, visí ve skříni, takže když potřebuji něco vydolovat, pravidelně se na ně chytnu. Během cvičícího období nakoupil činky, lavici na sedy a lehy, veslovací přístroj a dal do pucu staré závodní kolo, se kterým jezdil až na nejvyšší horu Pantokrator. Když měl období stolečků, navyráběl jich celkem čtrnáct. Pak přišlo období luků a šípů, kterých vyrobil snad sedm, a kvůli špičkám k šípům si koupil soustruh na obrábění železa, aby si je mohl vyrábět sám…“

Pohledem matky nahlédneme do řeckého školství, kde učitelé každou chvíli stávkují. „Ti, kteří nestávkují oficiálně, si stávkují jen tak pro sebe. Někteří učitelé prostě přestali učit. V prvouce pan učitel dětem rozdá papíry, řekne jim, ať si kreslí, a odejde na chodbu kouřit. Když nastane hezké počasí, rozhodnou se učitelé, že je škoda sedět uvnitř ve škole a bušit něco dětem do hlavy, když je mohou vzít na ekdromí/ tedy na náměstí, kde je prima kavárna…“

Řecké prostředí poznáváme ještě očima: zákaznice, tlumočnice, průvodkyně a také jako nadšené hudebnice-hráčky na saxofon. Všechny dílčí pohledy pak splývají v jeden, kterým nás provází pozitivně uvažující žena, která ví, kdy má být ohromena, kdy se rozzlobit a kdy je lepší si sednout pod cypřišem se sklenkou ouza. Autorka osobitým způsobem zachytila krásy ostrova, pobavila nás příběhy jeho obyvatel, zážitky své rodiny i příhodami s turisty. V glose Nebojte se jezdit do Řecka píše: „Řekové jsou hrdí lidé. Jsou to pohodáři, kteří práci moc nedají (jediní opravdu tvrdě pracující Řekové, které znám, jsou Adonis, trávící dvanáct hodin denně ve své dílně, a místní pohřebák, který snad nikdy nespí). Mám takový dojem, že jejich životní názor je, ať každý dělá to, co mu jde nejlépe; tedy Řekové ať vysedávají u kafe, v čemž jsou přeborníci, a Němci, ať pracují, dělají to přece dobře a rádi. No, a aby byla nějaká spravedlnost, tak ať platí ti, kteří mají peníze…A na záložce knihy charakterizuje ostrov Korfu: „Vypadá trošku jako deformovaná kytara. Má všecko, co si člověk může přát. Hory, nížiny, pláně, olivové háje a cypřišové lesy, moře i starobylé město, malé vesničky a obrovské útesy. V zimě zde kvetou mandloně. Horké klima v létě a mírné v zimě. Spousta milých lidí, co se pořád usmívají. Tak to je náš ostrov. Ráj na zemi.“

Knížka je psána lehkou rukou a s vtipem. Po jejím přečtení dostanete chuť odjet hned do Řecka a také začnete netrpělivě očekávat další příběhy Pavly Smetanové.

Gabriela Fraňková Malinová

SMETANOVÁ, Pavla. Pod cypřišem se sklenkou ouza a jiné příběhy. Praha: Nakladatelství LN, 2012, 136 s. ISBN 978-80-7422-161-3