Český bratr 7/2012.

Ve čtvrtek 14. června se v prostorách vinohradského evangelického sboru konalo zajímavé setkání. Jeho organizátoři se ve snaze přispět ke zlepšení společenské atmosféry rozhodli, že se pokusí v návaznosti na naše obrozenské tradice vytvořit salon, v němž se umění bude snoubit s diskusí.

Úvodem klavírista Radoslav Kvapil promluvil o málo známé tváři Bedřicha Smetany, „hvězdy salonů“, a zahrál jeho klavírní skicu Macbeth a čarodějnice. Přiznám se, že takto „moderního“ Smetanu jsem slyšela poprvé.

Věcným jádrem večera byla diskuse na téma Církev v současné české společnosti v podání tří děkanů: bývalého děkana Katolické teologické fakulty UK Ludvíka Armbrustera, bývalého děkana Evangelické teologické fakulty UK Petra Pokorného a současného děkana téže fakulty Jindřicha Halamy. Každý z nich se k tématu ubíral jinou cestou, ale všechny byly zajímavé. Kéž bychom si z toho vzali ponaučení, že se můžeme jeden od druhého lišit, aniž by to znamenalo rozdělení.

Spáleniště, které se začíná zelenat
Profesor Armbruster vyšel ze své životní zkušenosti člověka, který vyrostl v „postkřesťanské rodině“, jako novic jezuitského řádu byl internován a posléze vypovězen z Československa a velkou část života pak působil jako profesor filozofie v Japonsku. Nikoli náhodou proto Japonsko bylo také jedním z jeho příměrů k naší situaci, možná stále ještě spíš budoucí než současné. Náboženství (ať šintoismus, nebo buddhismus) tam ve společnosti působí jako folklór: lidé chodí ze zvyku do chrámů − asi jako u nás na půlnoční −, ale náboženství se nevyučuje ani tam, ani ve škole, ani v rodině. Lidé nejsou ve vztahu k němu ani horcí, ani studení – je jim to jedno.

Neměli bychom však nad naším spáleništěm lomit rukama – tu a tam se něco přece zelená. Tak jako Ježíš otevřel židovské náboženství všem národům a kulturám a dal svým učedníkům svobodu, aby hledali nové formy šíření evangelia, i my máme podle prof. Armbrustera opouštět to, co je dějinně podmíněné, a hledat v dnešní společnosti, nač můžeme ve svém zvěstování navázat.

Kladu si otázku, zda jsme toho schopni. Jsme my, českobratrští evangelíci, kteří hlásáme zásadu ecclesia semper reformanda, schopni a ochotni odhodit tradici a tak jako první křesťané dát absolutní přednost hlásání evangelia dnešními prostředky?

Tajemství působení dobra
Podle profesora Pokorného je početní úbytek křesťanů projevem toho, že končí konstantinovské období, v němž se církev spojovala se světskou mocí. Křesťané si dnes musejí ve společnosti hledat alternativní prostor, být společenstvím, v němž platí jiné základní normy a hodnoty. Je nás sice jen špetka, ale tato špetka je tu pro všechny.

Kolaps tradičního křesťanství, konstatoval prof. Pokorný, je v něčem hlubší než statistika naznačuje. Je to kolaps tradiční podoby křesťanství: zatímco dříve byly členy církve ti, kteří neměli závažný důvod z ní vystoupit, dnes jsou v církvi jen ti, kteří mají závažný důvod zůstat.

Jistá naděje je v tom, že zároveň pomalu, ale setrvale přicházejí noví, vědomě rozhodnutí lidé. Zatím se to týká jen městského prostředí a vrstvy inteligence, ale třeba právě odtud pro naše křesťanství vzejde nová šance. Stejně jako v tom, že ačkoli dnes žije v církvích jen zhruba deset procent společnosti, dalších dvacet procent církvím důvěřuje. Jiný statistický údaj říká, že se u nás od roku 1980 prodal už milion Biblí. A špatné snad není ani to, že se najde kolem tří tisíc lidí kupujících teologickou literaturu.

To, co nás podle prof. Pokorného neslo a nese, je přítomnost dobra ve světě. Kolem nás žijí stovky a tisíce lidí, kteří se angažují jako dobrovolníci, vytvářejí dobročinné i neziskové organizace, věnují svůj volný čas bez myšlenky na hmotný prospěch. Jedním z úkolů křesťanů může být stmelování těchto „ostrůvků“ naděje.

Jenže, napadá mne, opravdu o to ty „ostrůvky“ stojí? Opravdu chtějí být takoví „anonymní křesťané“, lidé žijící dobrý život mimo křesťanské struktury, křesťany zjevnými?

Zač nás pokládají lidé?
Docent Halama nevyšel ze statistiky, ale z obrazu církve. Zůstaneme-li u pozitivních obrazů, církev je podle něho vnímána na prvním místě jako instituce dodávající slavnostní rozměr mezním okamžikům. Řečeno jeho ironickou formulací: „Je to hezké a člověk přijde na jiné myšlenky.“ Dále je pro mnoho lidí dobročinnou organizací, která pomůže v problémech. Pro jiné je baštou tradičních hodnot, která hájí to, co dosud platilo. A ještě pro další garantem a šiřitelkou dobrých mravů.

Jinou otázkou je, co církev chce nebo má být z pohledu křesťanů. Zde proti sobě Jindřich Halama postavil dvě protichůdné možnosti: podle jedněch je to elitní složka společnosti, v níž lze nabýt správné životní orientace. Tento pohled dnes přežívá po způsobu středověkých pevností: je to jen torzo, ale stopy je stále vidět. Na druhé straně stojí vize církve jako alternativního společenství, jako „demo ukázky království Božího“, jako společenství lidí, kteří nejsou z tohoto světa.

Proti těmto dvěma pohledům nabídl Jindřich Halama třetí možnost: církev jako společenství žijící z milosti a odpuštění. Taková církev může sama odpouštět a může být prostorem pro nové začátky a nové šance. To, že česká společnost takto církve nevnímá, by pro nás mělo být signálem: dobré vlastnosti, které by společnost viděla, nám chybí. Žijeme dnes zápas o věrohodnost své křesťanské existence, na této cestě však můžeme spoléhat na Boží pomoc.

První pokus o salon splnil svůj účel: jak zaznělo i v následující diskusi, v níž promluvili například Martin T. Zikmund, Jiří Zajíc, Jakub S. Trojan či varhaník týnského chrámu Jaroslav Eliáš, pobídl nás k úvahám. Snad bychom si jen mohli přát, aby byl příště vinohradský kostel o něco plnější.

Šárka Grauová (foto Renata Lucková)

Český bratr 6/2012.

Ve středisku Sola gratia v Bystřici pod Hostýnem proběhl letos v březnu již 19. sbormistrovský kurz organizovaný celocírkevním kantorem ČCE Ladislavem Moravetzem. Náplní kurzu byl tentokrát gregoriánský chorál, vzácné ekumenické dědictví hluboce přesahující církevní konfese. Nejen prožitek ze společného zpívání, ale i celý průběh kurzu zanechal podle ohlasů u řady účastníků nesmazatelné stopy.

Gregoriánské zpěvy mnozí spojují téměř výhradně se sdružením Schola Gregoriana Pragensis a jeho uměleckým vedoucím Davidem Ebenem. Od prvního setkání s lektorem našeho kurzu, P. Gorazdem Františkem Krušinou, jsme však ani na okamžik nezapochybovali, že bude osobností podobně charismatickou a strhující. P. Gorazd jako katolický kněz z řádu premonstrátů působí na Svatém Kopečku u Olomouce, spolu s řeholními bratry se denně věnuje chorální praxi a současně jej vyučuje na Evangelické akademii v Olomouci.

Ve chvíli, kdy jsme dostali do ruky papír se záznamem gregoriánských jednohlasů – nesprávně řečeno noty, neboť notový zápis v dnešním smyslu tehdy ještě neexistoval – jsme propadli naprosté beznaději. Tohle nemůžeme nikdy pochopit! Jak se dá zpívat podle čtverečků, co vypadají jak rozsypané koření? (obr.) P. Gorazd nás však neuvěřitelně rychle doslova vtáhl do gregoriánského světa. Po vysvětlení základních značek jsme zkusili první sekvenci, opřeni o jistotu jeho barytonu se odvažovali dále a najednou zjistili, že jsme neseni vlnou melodie a především hloubkou obsahu. Hudba má v chorálu služebnou úlohu – zvěstuje Slovo. Pro zpěváky je to zvláštní pocit, najednou víte dopředu, kam melodie pospěje a co a proč tím neznámý spolubratr ze 7.–8. století sděluje. Vzápětí sice zaškobrtnete v obtížnější pasáži, ale zachrání ji nadanější spoluzpěváci, takže hudební modlitba dospěje plynule ke konci. Ale znamená to závěr pouze na papíře, hluboko v duši pak ještě dlouho do noci doznívají prchavé okamžiky, kdy „to tam bylo“.

Obdivuji bezmeznou trpělivost a radost našeho učitele, s níž nás povzbuzoval a vedl. Více vlastním příkladem, méně už teoretickými poučkami – i když i na ty nezbytně došlo – ale nejvíce srdcem. Proto jsme si tak porozuměli – učitel přijal nás a my jeho. Vůbec mu nevadilo, že jsme ho – zvyklí z evangelického prostředí – oslovovali: „bratře Gorazde“ namísto případnějšího „otče“. Obě strany jsme to chápaly jako vnější rys, který v tuto chvíli není podstatný, protože to nejdůležitější leží uvnitř – nadšení pro společné sdílení muziky bez škatulek a jednoho Boha. A že jsme se díky osobitému humoru P. Gorazda u nácviku také chvílemi nasmáli, až nám slzy tekly!

Část kurzu jsme pod vedením kantora Moravetze věnovali také evangelickým písním vzniklým podle gregoriánských předloh, a dále latinským vícehlasým skladbám současných autorů. Někteří z nás dostali příležitost zkusit si dirigování celého tělesa, což vždycky přináší oběma táborům napínavý zážitek. Náš kantor všechny laskavě chválil: „Karel krásně pracuje a vy se hezky snažíte!“

Pro muzikanty lopotící se doma s pěveckými tělesy různého složení, míry nadšení i hudebního obdarování jsou tyto kurzy balzámem na duši. Kde jinde, snad až na nebeských kůrech, lze zažít, že šedesát lidí vezme do ruky noty a zazpívá z listu pěti až šestihlasou skladbu, a čistě. To je odměnou za všechna strádání a energii, kterou varhaníci, sbormistři a choralisté vkládají do nácviku, s efektem někdy diskutabilním.

Napříč sbory světskými či bohoslužebnými, sbormistři si odvážejí zpod Hostýna nejen kupu notového materiálu, který se jinak obtížně shání, řadu neocenitelných odborných rad, ale především motivaci a posilu k dalšímu nesení muzikantské štafety. Hudba je přece jenom jedna, nezačíná konkrétním datem dějinné či církevní události, ale nese ducha – od hlubin dávnověku do časů budoucích – a jejím služebníkům občas prachobyčejně pochybí sil.
Průběh kurzu tradičně završila nedělní bohoslužba, na níž zazněly všechny nacvičené skladby. Kázal farář Lubomír Kabíček a závěrečné požehnání udělil P.  Gorazd. Pro nás – a jak se sám vyjádřil i pro něj – to byla velká pocta. A co jsme se naučili, jsme také plně zúročili. Ve skladbě //Omnis terra Deo jubilate// maďarského autora László Halmose se zpívá o všech druzích nástrojů znějících k oslavě Pána, a když jsme došli k pozounům, při frázi: „Tuba sonora psallat gloriam …“ jsme jasně pocítili, že se naše snaha Pánu zalíbila. Ozvěnu slyšíme stále.

Za možnost něco takového prožít a za neúnavnou a pohodovou organizaci kurzu patří veliké poděkování celocírkevnímu kantorovi Laďovi Moravetzovi, jeho ženě Ester, bratru faráři Kabíčkovi, našemu spolubratru P. Gorazdovi a všem účastníkům.

Barbora Šimečková

Český bratr 6/2012.

Pardubický kostel je docela prostorný, ale když se sjelo sedm pěveckých sborů Chrudimského seniorátu, ukázalo se, že míst k sezení se nedostává. To znamená, že účastníků muselo být přes sto padesát. Obsazena byla kruchta i farářské lavice vpředu. Některé z dětí, které vystoupily jako první s pěveckým sborem z Lozic, se pak vytratily na farskou zahradu (za mičudou a na houpačku), také členové právě zpívajícího sboru uvolnili vždy místa v lavicích, takže se nakonec posadili všichni. Trochu jako škatule, škatule, hejbejte se.

Setkání pěveckých sborů se konalo již po deváté. Každý rok je hostitelem jiný sbor, letos se zpěváci sešli v Pardubicích. Nejedná se o soutěž, nýbrž o setkání pěveckých sborů. Potkat se, načerpat inspiraci, poklábosit se známými, poznat nové lidi se zájmem o hudbu. Zajímavá je i šíře repertoáru. Od klasických čtyřhlasů až po spirituály či lidové písně. Některé sbory zpívají bez doprovodu, jiné s houslemi, cellem a hobojem, další s bicími, klávesami a kytarou. Všech sedm pěveckých sborů vedou v současnosti ženy-dirigentky. Pořadí vystupujících sborů (kromě pěveckého sboru z Lozic, který je tvořen z poloviny dětmi a má privilegium vystupovat jako první) určuje los. Každý provede dvě až tři skladby. Letos se představily sbory z Chrudimi a Heřmanova Městce, Trnávky, Hradiště, hostující z Trutnova (ze sousedního Královéhradeckého seniorátu), seniorátní pěvecký sbor domácího Chrudimského seniorátu a na závěr s vylosovanou šestkou místní příležitostný pěvecký sbor.

Přidanou hodnotou jsou materiály, které obdržely všechny dirigentky. Pracovní verze žalmů, připravované pro vydání nového evangelického zpěvníku, jenž má spatřit světlo světa v roce 2017. Žalmy mají nejen obohatit repertoár pěveckých sborů, ale také sloužit jako testovací verze k vychytání případných nedostatků. Na jejich odstranění je do vydání nového zpěvníku dost času. Praxí se má prověřit, zda navrhované úpravy nejsou moc obtížné, zda se v nich nevyskytují chyby a podobně.

Příjemné se zase jednou skloubilo s užitečným a při závěrečné písni 613, která hřměla ze sto padesáti hrdel, až běhal mráz po zádech: „Já zpívati mu budu, já zpívat budu chvály a žalmy Bohu svému.“

DaZ

Český bratr 6/2012.

Emílie Kramolišová (1976) vyrůstala v rodině s devíti dětmi. Jako šestá v pořadí pečovala o mladší sourozence a zároveň sbírala životní zkušenosti od těch starších.  Život ve velké rodině ovlivnil její další život. Po krachu manželství i v nemoci slouží druhým a rozdává radost.

Jaká byla vaše pozice mezi osmi sourozenci?
Jako každá starší sestra jsem byla chůva. A dost sedřená. Maminka se měla moc co otáčet, vařila pro všechny, starala se, jak to šlo. Otec moc nefungoval, dost pil. My ostatní jsme věřili, že když napneme své síly, vše zvládneme. I tato ne úplně funkční rodina byla pro mě dobrá životní zkušenost a dále jí zůstává. Naučila jsem se spoléhat na sebe, prát se za to, co pokládám za důležité. Nečekat, že mi někdo něco dá nebo že to spadne do klína. Později, s přibývajícími lety,  jsem doprovázela spíše starší sourozence než mladší.

Jakou jste měla možnost získat vzdělání?
To byla náhoda. Měli jsme různé touhy a vysněné koníčky, prakticky jsme ovšem zcela postrádali zázemí potřebné pro jejich uskutečnění. Já jsem třeba hrozně chtěla být zdravotní sestra. Moje maminka mi v tom vyjadřovala velkou podporu. Vždycky stála o to, aby každý z nás mohl jít na takovou školu, na kterou třeba jen tak tak dosáhne, ale ať jde, jen když má vůbec nějaké ambice. Nebyla schopna nám to zajistit, ale psychicky nás vždycky podporovala.

Splnil se vám sen? Jste zdravotní sestra?
Nejsem. Šla jsem na vytouženou zdravotní školu, ale v prváku jsem onemocněla a musela jsem odejít. A v těch čtrnácti letech jsem nebyla schopna přijmout, že moje životní cesta vede jinudy. Ani jsem neměla nikoho dospělého, kdo by mi v tom pomohl, doprovázel mě. V sedmnácti jsem byla pořád přesvědčená, že musím být zdravotní sestra, tak jsem si prosadila, že jsem začala pracovat jako nižší zdravotnický pracovník v domově důchodců. Pracovala jsem u umírajících. Byla to psychicky i fyzicky těžká práce, moje tělo nebylo ještě vyzrálé a úplně jsem si odrovnala záda. Konečně jsem musela přijmout to, že tudy moje cesta nevede. Začala jsem studovat na církevní škole sociální vychovatelství, potom sociální práci, pak speciální pedagogiku pro pracovníky nápravných zařízení a nakonec evangelickou teologickou fakultu. To se stalo už víckrát, že jsem měla nějakou představu, vyhlédnutou cestu, ale přišlo něco zásadního, co tu cestu naprosto změnilo. A s odstupem nemůžu říct, že špatným směrem.

Bylo těžké se s překážkami vyrovnat?
Vyrovnat se s tím na začátku bylo přetěžké. Takových obratů v životě jsem měla několik. S postupem let se cítím vždycky slabší a vyčerpanější, když  přijde nový zlom, ale na druhou stranu ta základna, na které stojím, je pevnější a pevnější. Zkušenosti, které s tím přicházejí, mi dodávají klid. Už neřvu: „neexistuje, já chci, já to zvládnu!,“ ale dokážu lecjakou prohru přijmout. Smířila jsem se i s nemocí.

V jakém duchovním prostředí jste se pohybovala?
Vyrostla jsem v katolické církvi. Moje maminka je velice zbožná žena a vždycky nás vedla ke zbožnosti, střídmosti a k pomoci druhým. Přestože nikdy nic neměla, ani peníze, ani čas, pomáhala, kde se dalo. Katolíci by řekli – svatá žena. Od malička jsme chodili k jedné osamělé paní, uklízeli jsme u ní, hráli s ní hry, aby nebyla sama. Mysleli jsme, že jí tím děláme radost. To katolictví bylo zároveň takové zvláštně tvrdé, ale mě to nijak nesvazovalo. Některé moje sourozence ano. Jedna naše sestřenice byla řeholní sestra a my jsme jezdili k řeholnicím do kláštera na prázdniny. Mně se v klášteře ohromně líbilo. Viděla jsem, jak sestry o něco usilují, jsou cílevědomé. Však také zdravotní škola, kterou jsem ve čtrnácti začala studovat, byla katolická škola, jedna z prvních po revoluci. Bylo to v Praze v Ječné ulici. Najednou jsem bydlela s lidmi, kterých jsem si vážila, a byl to úplně jiný životní styl, než jaký jsem znala z domova. Byla jsem horlivá, angažovaná katolička.

Jak jste se dostala do starokatolické církve?
S přibývajícími lety jsem zjišťovala, že nechci usilovat ani tak o osobní dokonalost jako o sdílení s ostatními. Sociální vychovatelství jsem pak studovala u sester dominikánek v Bojkovicích. Tam nás sestry vedly laskavě, ale přísně. Brzo po maturitě jsem se vdala, byli jsme s manželem už čtyři roky zasnoubení. A společně jsme se dohodli, že naše životní cesta není příliš katolická a že nám bude více vyhovovat denominace starokatolická. Tehdy jsme ve starokatolické církvi zažili velmi dynamické společenství, zdálo se nám nakloněnější evangelictví než katolictví. Přesto jsem po letech spokojeného soužití s prima kamarády potřebovala víc než výborné zázemí s bezvadnými sociálními vztahy. Ve zlínském starokatolickém společenství jsem si uvědomovala, že se potřebuji podstatně více sdílet s živým Božím slovem. Členové starokatolické církve orientovaní více na liturgii mě v mém hledání přátelsky a velkoryse doprovázeli.

Tak jste objevila evangelíky?
Ano. Chodila jsem do evangelické církve ve Zlíně už předtím na biblické hodiny. To je úžasná věc. A pan farář Pivoňka je výborný exeget a kazatel. Z toho jsem byla a  zůstávám nadšená. Užívám si té smetany z poctivé farářské práce. Nejsem ve zlínském sboru dlouho, ale společenství na mě působí velice pozitivně. Jsou tam velké rozdíly mezi tím, jak je kdo ochoten mluvit o křesťanství, ale vím už o pár lidech, kteří jsou ochotní se sdílet. Za to jsem velice vděčná.

Jak jste se dostala k zájmu o odsouzené a k práci ve vězeňské duchovenské péči?
Je pro mě těžké o tom mluvit. Naše rodina byla dost složitá. A já jsem se s tím musela od mala vyrovnávat. Pro vězeňství jsem nebyla nějak primárně nadšená, ale ono to vyplynulo z mé životní situace. Už jsem se zmínila, že náš otec hodně, hodně pil. A důsledkem toho byla agrese a narušené základní vztahy. Nejvíc na to doplatil nejstarší bratr, který nebyl schopen některé věci adekvátně unést. Zkrátka – provinil se, skončil ve vězení. A já jsem viděla, že spravedlnost nemusí být přímočará, protože příčiny všeho, co se dělo, byly jinde. Bratr bojoval proti svévoli a bezpráví, jenže postrádal potřebné zkušenosti, byl mladý a plný ideálů, ne jako druhá strana, která to dokázala vždycky nějak uhrát. Už od nějakých osmi let jsem pochopila, že mám co do činění s lidmi, kteří nejsou sociálně úplně v pořádku, a že se s tím musím nějak vyrovnat. Chtěla jsem otce i bratra pochopit, být jim nablízku a taky přinášet odpuštění.
Později jsem měla touhu bratra doprovázet. Začalo to korespondencí do vězení. Bratr to zpočátku odmítal, ale časem jsme si porozuměli a dnes máme velice kvalitní vztah, stejně jako s ostatními členy rodiny. Postupně jsem si pak psala i s jinými odsouzenými. Na škole v Bojkovicích jsem v té věci měla velkou podporu. Ředitelka, sestra Miriam, o všem věděla a často se mnou o tom hovořila. Já jsem ji měla jako životní rádkyni, protože jsem neměla ve svém okolí nikoho dospělého, kdo by mě doprovázel. V té době se dostala do vězení také jedna moje spolužačka z pražské školy, se kterou jsem byla v kontaktu. Měla jsem tedy srovnání, jak to chodí v mužské a ženské věznici. To bylo velice zajímavé. Byla to hodně dobrá zkušenost. Do věznice jsem šla poprvé v roce 2000. Když jsem studovala sociální práci, měla jsem v posledním ročníku souvislou celoroční praxi v pardubické věznici. To tam byly ještě ženy. Nyní je to mužská věznice. Stala jsem se součástí vězeňské duchovenské péče a s několika různě dlouhými přestávkami chodím jako dobrovolník do věznice dodnes.

Jak práce s odsouzenými vypadá?
Ve většině věznic se dělají biblické hodiny a bohoslužby. Problém je v tom, že odsouzení z různých oddělení (dohled, dozor, ostraha, zvýšená ostraha) by se neměli potkávat. To by pak znamenalo dělat tyto akce pro každé oddělení zvlášť. Takže třeba biblické hodiny se dělají, ale třeba jen jednou za měsíc. Jak kde. Dělají se samozřejmě společné bohoslužby, ale to je za dohledu mnoha dozorců a vychovatelů. Ti stojí podél stěn kulturní místnosti a hlídají ostřížím zrakem, aby se nic nepředávalo a tak. To společenství pak není samozřejmě úplně ono. Takovéto bohoslužby bývají na velikonoce a na vánoce. V některých věznicích bývají za  konkrétně stanovených podmínek přístupné veřejnosti.

Takže je plodnější individuální práce?
Jsem o tom přesvědčená. Ve Světlé jsme to dělali tak, že mě vězeňský kaplan bratr Čejka zavedl na oddělení, zavolal vysílačkou vrchnímu inspektorovi stráží, kde jsem a jak dlouho tam budu, a nechal mě tam. Mohla jsem s odsouzenými být, svobodně se pohybovat po oddělení, mluvit s těmi, kdo o to měli zájem. Pokud bylo pěkně, chodili jsme do přilehlé zahrady. Když nějaká zkroušená odsouzená seděla v zahradě na bobku, mohla jsem si přidřepnout k ní. A to je úplně jiná výchozí pozice než sedět někde naproti sobě u stolu na výslechové místnosti a koukat na sebe. Individuální práce přímo na oddělení je mnohem příjemnější a přínosnější.

Nyní jezdíte do věznice v Břeclavi, to je mužská věznice. Mají tam nějakou důstojnou místnost k rozhovorům, třeba kapli?
Kaple tam asi není. To jsem nikdy neslyšela. Jsem ráda, že od roku 2011 můžu do  Břeclavi docházet. Veškerý kontakt s odsouzenými se odehrává ve výslechové místnosti za velice stísněných a provizorních podmínek. S tamějším kaplanem se osobně příliš neznám, podle potřeby však vedeme mailovou korespondenci. Vedení břeclavské věznice si drží spíše restriktivní přístup. Tuto okolnost musím jako dobrovolník Vězeňské duchovenské péče bez náznaku sebemenšího zlehčování respektovat.

Žijete opravdu bohatým životem na mnoha frontách.
Ale ne. Mám velikou hrůzu z představy, že by mě ta moje invalidita vnitřně natolik zlomila, že bych uhnila na kanapi. I přes chronické potíže jsem vděčná, že ještě takto vůbec funguju. Chci si užívat života, dokud to jde. Pracovní aktivity v pozici administrativní pracovnice mě příliš neuspokojují. A své dobrovolnické aktivity podnikám proto, že mám potřebu se sdílet v pestré škále různých rolí. Manželství se mi rozpadlo a skutečnou rodinu nemám a nikdy mít asi nebudu. Mám ale velkou náhradní rodinu. Chodím ve Zlíně do zařízení Slunečnice, kde jsou mentálně postižení dospělí, muži i ženy, a učí se různým pracovním dovednostem. Mohou pak pracovat v chráněných dílnách, učí se vařit, dokonce tam mají kavárnu. Jako dobrovolnice je učím číst, psát, počítat a souvisle vyprávět. Je mi s nimi moc dobře, vnímám se jako součást jejich takřka rodinného společenství. Ať mi je, jak mi je, přijímají mě a já je mám moc ráda.

A doma?
Tam mám takovou zvláštní rodinu. Společnou domácnost sdílím se dvěma psy, třemi kocourky a jednou slečnou kočkou. Měla jsem i manžela, milovala jsem ho a obdivovala, ale to je všechno pryč. Po deseti letech, co jsme se znali, jsem se dozvěděla, že je transsexuál. Zahájil léčbu, nyní má změněnou identitu. Stala se z něj žena – Kristýna, osoba s mnoha dříve potlačovanými problémy, které najednou vypluly na povrch, s labilní psychikou a problémy s identitou – nejen sexuální, ale zejména v oblasti sociálních rolí. V procesu emancipace odstartované přijetím vlastního problému transsexuality se Kristýna úplně odklonila od křesťanství. Křesťanství pro ni přestalo být zázemím a stala se buddhistkou. Mě to hodně sužuje. Můj bývalý manžel mi kdysi otevřel oči pro fundovanou teologii a nyní se natolik emancipoval od vztahu s Bohem, že žije jako úplně jiný člověk. V mezilidských vztazích se vnějšímu pozorovateli jeví její problémy jako  nezodpovědnost, respektive neschopnost dodržovat povinnosti a závazky. Vyrovnat se s tímto aspektem mé vlastní životní historie je pro mě velice těžké.

Myslím, že navzdory všemu, čím jste v životě prošla, kolem sebe působíte radost. Co závěrem?
Já nejsem takový nějaký příliš nadšený člověk pro nějakou věc. Všechny své emocionální frustrace se ale snažím nějak řešit. Ve zlomových životních etapách jsem vždycky pociťovala nějaký deficit. A současně jsem viděla nějakou nabídku, která by ten deficit mohla zmírnit, nebo ho dokonce odstranit. Tak jsem se vždycky nějak zapojila. Potřebuju mít život s otevřeným výhledem. Ze všeho, co mě v životě potkalo, jsem ještě dokázala pomáhat svými zkušenostmi druhým. Jsem přesvědčena, že i v těžkých chvílích, ve kterých místo přesvědčivé Boží přítomnosti vnímám jen prázdnotu a pustotu, on stojí při mně, podepírá mě klesající a již kleslou hýčká ve své laskavé otcovské dlani. O všech svých životních strastech můžu mluvit jako o velkém Božím požehnání. Mám svá zvířátka, stálé zaměstnání, sdílím se s postiženými, s odsouzenými, našla jsem zázemí ve společenství ve sboru. Co víc si přát?

Ptala se Daniela Ženatá