Český bratr 6/2012.

Ve středisku Sola gratia v Bystřici pod Hostýnem proběhl letos v březnu již 19. sbormistrovský kurz organizovaný celocírkevním kantorem ČCE Ladislavem Moravetzem. Náplní kurzu byl tentokrát gregoriánský chorál, vzácné ekumenické dědictví hluboce přesahující církevní konfese. Nejen prožitek ze společného zpívání, ale i celý průběh kurzu zanechal podle ohlasů u řady účastníků nesmazatelné stopy.

Gregoriánské zpěvy mnozí spojují téměř výhradně se sdružením Schola Gregoriana Pragensis a jeho uměleckým vedoucím Davidem Ebenem. Od prvního setkání s lektorem našeho kurzu, P. Gorazdem Františkem Krušinou, jsme však ani na okamžik nezapochybovali, že bude osobností podobně charismatickou a strhující. P. Gorazd jako katolický kněz z řádu premonstrátů působí na Svatém Kopečku u Olomouce, spolu s řeholními bratry se denně věnuje chorální praxi a současně jej vyučuje na Evangelické akademii v Olomouci.

Ve chvíli, kdy jsme dostali do ruky papír se záznamem gregoriánských jednohlasů – nesprávně řečeno noty, neboť notový zápis v dnešním smyslu tehdy ještě neexistoval – jsme propadli naprosté beznaději. Tohle nemůžeme nikdy pochopit! Jak se dá zpívat podle čtverečků, co vypadají jak rozsypané koření? (obr.) P. Gorazd nás však neuvěřitelně rychle doslova vtáhl do gregoriánského světa. Po vysvětlení základních značek jsme zkusili první sekvenci, opřeni o jistotu jeho barytonu se odvažovali dále a najednou zjistili, že jsme neseni vlnou melodie a především hloubkou obsahu. Hudba má v chorálu služebnou úlohu – zvěstuje Slovo. Pro zpěváky je to zvláštní pocit, najednou víte dopředu, kam melodie pospěje a co a proč tím neznámý spolubratr ze 7.–8. století sděluje. Vzápětí sice zaškobrtnete v obtížnější pasáži, ale zachrání ji nadanější spoluzpěváci, takže hudební modlitba dospěje plynule ke konci. Ale znamená to závěr pouze na papíře, hluboko v duši pak ještě dlouho do noci doznívají prchavé okamžiky, kdy „to tam bylo“.

Obdivuji bezmeznou trpělivost a radost našeho učitele, s níž nás povzbuzoval a vedl. Více vlastním příkladem, méně už teoretickými poučkami – i když i na ty nezbytně došlo – ale nejvíce srdcem. Proto jsme si tak porozuměli – učitel přijal nás a my jeho. Vůbec mu nevadilo, že jsme ho – zvyklí z evangelického prostředí – oslovovali: „bratře Gorazde“ namísto případnějšího „otče“. Obě strany jsme to chápaly jako vnější rys, který v tuto chvíli není podstatný, protože to nejdůležitější leží uvnitř – nadšení pro společné sdílení muziky bez škatulek a jednoho Boha. A že jsme se díky osobitému humoru P. Gorazda u nácviku také chvílemi nasmáli, až nám slzy tekly!

Část kurzu jsme pod vedením kantora Moravetze věnovali také evangelickým písním vzniklým podle gregoriánských předloh, a dále latinským vícehlasým skladbám současných autorů. Někteří z nás dostali příležitost zkusit si dirigování celého tělesa, což vždycky přináší oběma táborům napínavý zážitek. Náš kantor všechny laskavě chválil: „Karel krásně pracuje a vy se hezky snažíte!“

Pro muzikanty lopotící se doma s pěveckými tělesy různého složení, míry nadšení i hudebního obdarování jsou tyto kurzy balzámem na duši. Kde jinde, snad až na nebeských kůrech, lze zažít, že šedesát lidí vezme do ruky noty a zazpívá z listu pěti až šestihlasou skladbu, a čistě. To je odměnou za všechna strádání a energii, kterou varhaníci, sbormistři a choralisté vkládají do nácviku, s efektem někdy diskutabilním.

Napříč sbory světskými či bohoslužebnými, sbormistři si odvážejí zpod Hostýna nejen kupu notového materiálu, který se jinak obtížně shání, řadu neocenitelných odborných rad, ale především motivaci a posilu k dalšímu nesení muzikantské štafety. Hudba je přece jenom jedna, nezačíná konkrétním datem dějinné či církevní události, ale nese ducha – od hlubin dávnověku do časů budoucích – a jejím služebníkům občas prachobyčejně pochybí sil.
Průběh kurzu tradičně završila nedělní bohoslužba, na níž zazněly všechny nacvičené skladby. Kázal farář Lubomír Kabíček a závěrečné požehnání udělil P.  Gorazd. Pro nás – a jak se sám vyjádřil i pro něj – to byla velká pocta. A co jsme se naučili, jsme také plně zúročili. Ve skladbě //Omnis terra Deo jubilate// maďarského autora László Halmose se zpívá o všech druzích nástrojů znějících k oslavě Pána, a když jsme došli k pozounům, při frázi: „Tuba sonora psallat gloriam …“ jsme jasně pocítili, že se naše snaha Pánu zalíbila. Ozvěnu slyšíme stále.

Za možnost něco takového prožít a za neúnavnou a pohodovou organizaci kurzu patří veliké poděkování celocírkevnímu kantorovi Laďovi Moravetzovi, jeho ženě Ester, bratru faráři Kabíčkovi, našemu spolubratru P. Gorazdovi a všem účastníkům.

Barbora Šimečková