Český bratr 12/2013.
Ueli Burkhalter (51), farář Reformovaných církví švýcarských kantonů Bern Jura a Solothurn, se jako mladý farář zasadil o to, aby jeho sbor v Diessbachu prostřednictvím HEKSu podpořil vybudování diakonického střediska v Litoměřicích. Osm let působil jako prezident švýcarského OIKOCREDIT a je stále členem správní rady této organizace, pomáhající zlepšovat život lidí v chudých komunitách po celém světě. Absolvoval výcvik pro nemocniční kaplany v USA a ve Švýcarsku a tříletý výcvik v systemickém přístupu k pastoraci u profesora Morgenthalera.
Když jsem ve Švýcarsku v roce 2000 absolvoval ve vašem sboru pod tvým vedením měsíční praxi, už tehdy jsi zmiňoval, že navštěvuješ supervizi. Jak dlouho to už děláš a máš to vůbec zapotřebí?
Navštěvuji v podstatě jenom skupinovou supervizi, a to od té doby, co jsem po studiu přišel na sbor – to znamená už 23 let. Pomáhá mi reflektovat moji práci. Když mám při ní možnost líčit nějaký případ ze své farářské praxe, můžu si lépe třídit myšlenky a pocity a všechno to trochu strukturovat. Pomocí otázek supervizora, jako například „Co od nás teď potřebuješ? Proč jsi sem dnes tento případ přinesl? Co by ti pomohlo?“, mohu přijít na to, co je vlastně tou nejpalčivější otázkou, kterou mám s případem spojenu. Daří se mi tak lépe soustředit se a zaměřit se na možná řešení. Při supervizi získávám nadhled, odstup vůči tomu, v čem jsem jinak ponořen. Supervizor zprostředkovává rozšíření pohledu a velmi často pomůže nabídnout i úplně jinou perspektivu tím, že umí do supervizního procesu zapojit více metod. Druhou, neméně důležitou stránkou supervize jsou reakce mých kolegů, jejich postřehy. Je pro mě důležité, že se při supervizi neudílejí rady. Pokaždé si při ní uvědomím, že se svými problémy a otázkami nejsem sám. A to mi pomáhá.
Jak se k tobě vlastně supervize dostala?
Naše církev nabízí farářům supervizi hned zároveň s nástupem na sbor (program se jmenuje Anfang im Pfarramt). Naše první supervizní skupina se udržela pohromadě pět let a já jsem to zažíval jako velmi účinnou pomoc; proto jsem si od té doby vždycky našel nějakou další skupinu. V naší církvi běží už léta paralelně vždy asi pět takových skupin, většinou po šesti až osmi lidech.
Kdo byli tví supervizoři – jsou z církve, nebo mimo ni?
Vždycky jsem navštěvoval skupiny vedené někým z farářů, který měl v supervizi dodatečné vzdělání. Je pro mě důležité, že jsou to lidé, kteří tuší, co farářská práce obnáší. Doposud jsem byl postupně u šesti supervizorů; po prvních dvou letech nám supervizor řekl, že je třeba ho změnit, abychom se posunuli dál a poznali, jak pracuje někdo jiný. Tehdy nás to mrzelo a moc jsme tomu nerozuměli. Dnes už mohu na základě své zkušenosti potvrdit, že supervizora, ale i supervizní skupinu, je opravdu třeba jednou za pět šest let změnit.
A nevadí ti, že supervizoři jsou kolegové z tvé církve?
Ne, mají patřičné vzdělání a také příslušnou odpovědnost. V jiných oblastech vím zase já něco víc než oni. A nestaví se nijak nade mne. Slůvko „super“ se netýká pozice supervizorů, ale toho, co mi jako mí kolegové pomáhají zprostředkovat – nadhled! Jde o to, že jsou kompetentní ve vedení skupin a mají nástroje, jak podpořit naši reflexi a vzájemné sdílení.
Jak staří lidé supervizi navštěvují?
Je to trochu generační věc. Teď jsem ve skupině, kterou navštěvují kolegové mezi 40 a 55 lety. Starší kolegové většinou do supervize nechodí; když začínali, supervize ještě neexistovala.
Je u vás supervize povinná? Chodí na supervizi například tvůj kolega, s nímž jsi na sboru?
Docházet na ni povinnost není. Pro kazatele se považuje za doplňkové vzdělání, které je dobrovolné. Myslím, že kolegové, kteří se vůbec nikdy dál nevzdělávali, svou práci nemohou dělat dobře. Můj kolega ze sboru sice supervizi taky nenavštěvuje, ale věnuje se hodně meditacím a stále tuto svou schopnost, i navštěvováním různých kurzů, prohlubuje a rovněž mu to pomáhá. Každý z nás si nadhled a odstup vůči své práci zprostředkováváme jinak.
Jak často navštěvuješ supervizi ty?
Jednou měsíčně, vyjma letních prázdnin. To se týká mé současné supervizní skupiny, ale účastním se ještě supervizí v rámci bývalého systemického výcviku, kde se pod vedením profesora Morgenthalera scházíme dvakrát do roka, a taky dvakrát ročně jako intervizní skupina, tedy jako skupina, kterou si řídíme sami – bez supervizora.
Co nejčastěji v supervizi řešíš?
Většinou to jsou pastorační případy. Jak jít dál. Chci vědět, co by k tomu napadlo mé kolegy, jaké mají s takovými případy zkušenosti. Dost často bývá předmětem supervize týmová práce. Z naší osmičlenné skupiny nás šest pracuje ve sboru s nějakým kolegou či kolegyní. Samozřejmě se dbá na to, aby z každého takového sboru byl v supervizní skupině jen jeden z farářů. Také se dost často řeší vztah se staršovstvem a problémy celého sboru.
Kdybych se teď zeptal toho tvého kolegy ze sboru, k čemu je tobě supervize dobrá, co by mi odpověděl?
Asi by řekl – když to dělám a baví mě to, je to tak dobře, ale on že zůstane u svých meditací. Asi by řekl, že hodnotit můj způsob učení a můj styl reflektování práce mu nepřísluší. Souhlasím s ním. Každý máme jinou metodu, jak svou práci reflektovat. Někdo si píše deník, jiný chodí do hor, další se víc modlí. Pro mě je supervize vlastně podobná jako modlitba. I modlitba znamená sebereflexi. Když na někoho myslím, za někoho se modlím, znamená to, že o něho mám zájem. A když si přinesu něčí konkrétní příběh do supervize, tak mi o něj jde také, jde mi o náš vztah. Stejně tak jako při osobní modlitbě se i při supervizi ptám, jak mohu být pro druhého člověka víc pomocí. Třeba i tím, že s ním v něčem nesouhlasím. V modlitbě to předkládám Bohu a jsem s ním v rozhovoru, při supervizi v tomto rozhovoru zůstávám, jen mi k tomu pomáhají trochu jiné prostředky a fakticky mluvím se supervizorem a svými kolegy a zaměřuji se víc na to, co mohu dělat já. Modlitba, rozhovor s Bohem, supervizi předchází i ji následuje.
Kdyby sis představil všechno, co ti pomáhá obnovovat síly při pracovním vypětí, jaká část by patřila supervizi?
Kromě modliteb a mých „hobby“ asi třetina. To rozdělení ale není podle toho, kolik času těm kterým činnostem věnuji. Hodně se učím při rozhovoru. Někdo se učí víc z knih. Já se o sobě dozvím víc a víc se naučím při reflektování toho, co dělám. Asi nejsem velký intelektuál. Vždycky jsem si odnesl víc ze seminářů a diskusí než z přednášek a studia knih. V supervizi jsem stále v kontaktu s tématy, která se mě dotýkají a která mnou také hýbou – i když je sám zrovna na supervizi nepřináším. Čím déle také spolu ve skupině jsme, tím víc roste vzájemná důvěra a tím závažnější témata můžeme řešit. Například nedávno jeden z nás předložil skupině své rozpaky a těžkosti při doprovázení někoho, kdo za pomoci a asistence organizace Exit vlastně spáchal sebevraždu. A ukázalo se, že podobný případ jsme zažili už všichni. Nakonec supervizor navrhl, abychom místo klasické supervize o tomto tématu diskutovali a sdíleli své pocity a názory. Pro mě je to ale daleko konkrétnější, víc si z toho odnesu a lépe si to zapamatuji, než kdybych o problému doprovázení umírajících a eutanazii četl nějakou knihu nebo studii. Tím rozhodně ovšem nechci říct, že knihy nečtu, naopak, čtením knih strávím daleko víc času než supervizí.
Jaký je podle tebe rozdíl mezi supervizí a duchovním rozhovorem a zpovědí?
Duchovní rozhovor to je pro mne rozhovor pastorační. Pro toho druhého jsem farář a do rozhovoru a našeho vztahu se snažím přinášet vědomí o našem Pánu, který nás převyšuje. Tomu druhému svou přítomností, svým nasloucháním, tím, že ho beru vážně, dávám najevo, že není sám, že je tu někdo, kdo mu pomáhá. Při pastoračním rozhovoru se také může odehrát zpověď. Supervize je místo, kde mohu své chování, mluvení a své pocity při duchovním rozhovoru reflektovat. Ale i u ní je nutnou součástí „zpovědní tajemství“, povinnost mlčenlivosti, naprostá diskrétnost.
Jaký je rozdíl mezi supervizí a přátelským rozhovorem s kolegou nebo rozhovory při pastorálních konferencích?
„Pastorálky“ jsme zrušili – nic to nepřinášelo. Bylo nás tam také moc. Dovedeš si představit 70 farářů pohromadě? Teď máme práci rozdělenu do menších skupin, ve kterých je tak osm až deset farářů. V našem regionu je nás devět ze čtyř velkých sborů. Společně organizujeme regionální akce, společně vydáváme časopis. Děláme dvoje společné bohoslužby za rok. Vídáme se každé dva měsíce. Hodně věcí probereme přes internet. Vystupujeme jako tým a pracujeme na tom, abychom jednou měli také týmovou supervizi.
Jsi na sboru už 23 let, proměnily se díky supervizi s některými lidmi ze sboru tvé vztahy?
Člověk se ve vztazích se všemi lidmi ve sboru vlastně pořád mění, vyvíjí a taky se učí – a díky supervizi se to podle mě děje vědomě a rychleji. Se supervizí se člověk učí být stále na cestě. Ale abych byl konkrétní: před pár lety jsem se v supervizi věnoval vztahu s naší sborovou ekonomkou, která je velmi dominantní a hodně mě tehdy popuzovala tím, jak se mnou jednala. Na supervizi jsem zjistil, že se můj problém týká do značné míry i mého vztahu k silným ženám obecně a poté, co jsem změnil svůj přístup k ní, změnil se i celý náš vztah a dnes spolu vycházíme báječně. Také jsem jednou řešil vztah k celému staršovstvu, které začalo snižovat naše výdaje na charitu a sociální projekty. Hrozně mě to štvalo, nemohl jsem kvůli tomu spát, říkal jsem si, co jsme to za křesťany, když nemyslíme na chudé. Na supervizi mi kolegové a supervizor pomohli zamyslet se nad tím, za co mám vlastně ve sboru zodpovědnost a zda jsou výdaje sboru v mé kompetenci. Ve staršovstvu máme my, faráři jen hlas poradní, nemůžeme hlasovat. Když jsem se – na základě toho, co jsem si odnesl ze supervize – od celé záležitosti osvobodil, uklidnil jsem se. Za rok se situace změnila a staršovstvo již odhlasovalo vyšší příspěvky – aniž bych cokoliv říkal.
Zeptám se trochu provokativně: Kam by ses musel ve svém vývoji posunout, abys přestal supervizi potřebovat?
Čím déle jsem v supervizi, tím zajímavější procesy se otevírají a tím podnětnější impulzy dostávám. Díky supervizi člověk zůstává stále v rozhovoru – s tím co dělá, se sebou, s kolegy, s Bohem. Domnívám se proto, že čím je člověk dál, tím víc je mu jasné, kolik toho ještě neví a jak je dobře své nejistoty a své otázky s druhými sdílet. Supervize je koncept stálého, tedy – bohudík – doživotního učení.
ptal se Marek Bárta (redakčně kráceno)
Na staré rytině požáru Lešna z roku 1656 se podle věží, které ještě stojí, můžeme orientovat a odhadnout místo, kde stál dům Jana Amose Komenského. Tam byla instalována tiskárna českých bratří převezená z Kralic, kde v roce 1613 byly naposledy vytištěny archy s českým textem Bible, co se jí dostalo historického označení „kralická“. Zařízení tiskárny bylo i po děsivém požáru Lešna zčásti zachráněno a dokonce byl obnoven provoz, ale až v dalekém Amsterodamu. Tak mě napadá, jak se asi stěhovala tiskárna s mohutnými tiskařskými lisy polovinou Evropy, poničené válkou?
