Jak se potkat s tichem. Duchovní doprovázení učitelů

Český bratr 12/2013.

V Českém ráji, nedaleko Turnova, leží v malebné krajině vesnička jménem Ondříkovice. Pár chalup, dvě desítky obyvatel. Při výjezdu ze vsi klenot – bývalý Hanušův statek, stavení ze 16. století. A tady, na místě, kde se cítíte jakoby na konci světa, se ve dnech 17.–20. října 2013 sešlo několik učitelů evangelických škol, aby se společně podíleli na duchovním doprovázení pedagogů škol Evangelické akademie. K vedení byly připraveny Ivana Noble a Ivana Macháčková.

Věděla jsem, jakými tématy se budeme zabývat, čekaly nás modlitby, čtení z Bible, meditace. Co však bylo nejpodstatnější – vlastní zamýšlení nad biblickými slovy, soustředění, nahlédnutí do sebe, uvědomování souvislostí, záznamy svých závěrů.
Jelikož jsem se ještě nikdy takových doprovázení neúčastnila, zaujalo mne doporučení Ignáce z Loyoly pro vstup do exercicií:„Neboť každý ať si uvědomí, že natolik prospěje ve všech duchovních věcech, nakolik vyjde ze své sebelásky, ze své vlastní vůle a ze svého vlastního zájmu.“ (Exercicie 189)

Nikdo si však na začátku nebyl vědom toho, že osobní meditace musí probíhat v naprostém uvolnění, které se však může navodit pouze v absolutním klidu a tichu. To znamená beze slov, bez hovoru s jinými lidmi. Louky a okolní lesy se přímo nabízely k procházkám v tichém zadumání. Zprvu se to zdálo podivné, jako by člověk už nebyl schopen přijímat svět bez ozvučení, bez konvencí, bez zažitých společenských norem, ale velmi brzy jsem si na své ticho zvykla. Nebylo to však osamění, vždyť jsme značný čas strávili společně, i když beze slov, důležité bylo sdílení ve stejně naladěné komunitě. A jak šly dny, stále silněji jsem cítila blahodárnost mlčení; uzavřít se do svých myšlenek, nerušených jinými vlivy, bylo jakýmsi způsobem svobody.

Nejen příroda, ale i dům, ve kterém jsme přebývali, byly inspirací k úvahám i prostředkem zklidnění. Je to zvláštní, že i loučení bylo nějak pomalé – jakoby nás místo, kde jsme zažili, že jsou důležitější věci než spěch, nechtělo do toho uspěchaného světa pustit.

Helen Krajáková, učitelka EA Praha