(ČB 1/2014) V neděli 24. listopadu 2013 se v evangelickém kostele U Salvátora konaly slavnostní bohoslužby, při nichž byli k ordinované službě v Českobratrské církvi evangelické pověřeni faráři, kteří po studiu na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy a ročním vikariátu splnili všechny podmínky pro práci kazatele. Slavnostním bohoslužbám předsedal synodní senior Joel Ruml, po ordinačním slibu přijali noví kazatelé požehnání vyjádřené a stvrzené vzkládáním rukou starších kolegů. Pokračování textu →

Český bratr 1/2014.

Druhého prosince 2013 se konal u Martina ve zdi zvláštní koncert. Jana a Bohdan Mikoláškovi ke svému definitivnímu návratu z exilu (konečně si vyzvedli občanky a byli i volit) a k Bohdanovým pětašedesátinám uspořádali celovečerní recitál z jeho skladeb a textů plus přátelské posezení či postání – tak alespoň zněla pozvánka. S manželkou jsme při tom nemohli chybět. Bohdan hrál na kytaru i varhany, muzicíroval s přáteli, zpíval sám i s dětským sborem. Četly se jeho texty. Jeho poetická hra se slovy byla snad ještě hravější než kdysi. Já se však nemohl plně soustředit. Před očima se mi odvíjely obrazy z dávných časů.

Před více než čtyřiceti lety jsem pracoval jako závodní lékař pražských vysokoškoláků. Občas ke mně do ordinace přicházel mladík, který byl pozoruhodný tím, že měl s sebou vždycky kytaru. Slovo dalo slovo a zjistili jsme, že jsme si blízcí nejen mladistvým vousem na bradě, ale i svým evangelictvím. Byl to Bohdan, syn z evangelické fary, vysokoškolský student a písničkář. V té době se už stupňovaly jeho potíže, které měl s komunistickou mocí pro písničku připomínající Jana Palacha. Zúčastnil jsem se jeho posledních koncertů, na kterých hrál a zpíval se svými sourozenci. Byl jsem okouzlen. Napsal jsem článeček do církevního tisku o tom, že „Mikoláškovi znají ten dům, kde bydlí láska“, ale právě v tu dobu spadla klec, Bohdanovy koncerty byly zakázány a můj článek nevyšel.

Vzápětí mě Bohdan seznámil s Janou Koláčnou, dcerkou z evangelické fary, která studovala teologii a byla právě z fakulty vyloučena. Jejím prohřeškem bylo, že chodila s Bohdanem. Bylo nutné opatřit jí honem zaměstnání v nějaké dělnické profesi, aby nebyla potrestána jako „příživnice“. Zorganizoval jsem jí tehdy pomocnou práci ve fakultní nemocnici. Když se Jana takto sblížila s dělnickou třídou, režim se smiloval a dovolil jí dostudovat. Bohdan a Jana se pak vzali, naše přátelství pokračovalo a stali jsme se kmotry jejich dvou dětí. Má žena Marie nesla v náručí menšího Bohdánka, já vedl větší Adrianu za ručičku.

Bohdan stále nesměl vystupovat, Jana by jako farářka snad směla sloužit, ale budoucnost to byla velice nejistá. Proto se rozhodli odejít. Loučili jsme se při táboráku na naší zahradě. My jediní jsme věděli, že nejde o dovolenou v Jugoslávii, ale o útěk na Západ. Čekali jsme pak na smluvený signál, kterým nám potvrdili, že přechod hranic se podařil. Potom jsme teprve informovali jejich příbuzné.

Mikoláškovi odešli do Švýcarska. Navštívili jsme je až za několik let, když se pootevřela železná opona. Jana byla farářkou venkovského sboru v Otelfingenu u Curychu a vážila si toho. Švýcaři jsou lid svobodný a každá vesnice je neodvislá. Církev je sice organizována po kantonech, ale její ústředí v Curychu nemá pravomoc poslat do Otelfingenu faráře podle svého uvážení. Záleží na tom, koho si místní lidé zvolí. Sbor prokázal značnou otevřenost, když si za farářku zvolil mladou ženu a cizinku. Dal tak celé rodině šanci.

Přeučit se na němčinu jistě nebylo pro Janu lehké, ale pro Bohdana byl přechod do Švýcarska asi ještě těžší. Odešel, protože se v Čechách nemohl uplatnit, ale pro českého písničkáře nebyla práce ani ve Švýcarsku. Musel improvizovat a své dny si skládal z mnoha činností. Sloužil jako varhaník v Janině sboru, zpíval s dětmi, skládal písně v němčině a samozřejmě jako manžel plně zaměstnané farářky pomáhal v domácnosti.

Po čase byla Jana zvolena farářkou v městském sboru v Curychu a rodina se přestěhovala. Také tam jsme za nimi jeli. Přitom jsme neopomněli navštívit i Sváťu Karáska, faráře na curyšském předměstí Höngg. Sváťa se po převratu roku 1989 rychle vrátil do Prahy. Mikoláškovi otáleli, uvědomovali si, že návrat je neméně komplikovaný než odchod do ciziny. Z dětí mezitím vyrostli Švýcaři. A tak Jana sloužila dál. Občas s Bohdanem navštěvovali Prahu, Bohdan tu koncertoval, ale k definitivnímu návratu se rozhodli až letos, když Jana ukončila svou službu v curyšském sboru.

Skutečné přátelství kupodivu vydrží i léta odloučení. Zestárli jsme, vousy nám zbělely, ale blízkost zůstává. Není náhodou, že při koncertu, který potvrdil jejich návrat, mě nejvíc oslovovaly ty nejstarší písně, svědkové jeho začátků, kdy ještě chodil s kytarou do mé ordinace.

Zdeněk Susa (foto: Ivan Navrátilík)

Český bratr 1/2014.

V listopadu loňského roku si svět připomínal 75. výročí Křišťálové noci. Noci, které dostala jméno po střepech z rozbitých výloh židovských obchodů a oken synagog. Z 9. na 10. listopadu došlo v celém Německu, Rakousku a také v Sudetech, které tehdy již byly připojeny k Říši, k organizovanému útoku na Židy. Byly zničeny a vypáleny desítky synagog, vyrabovány stovky obchodů. Zahynula téměř stovka lidí a v následujících dnech bylo třicet tisíc Židů odvlečeno do koncentračních táborů. Záminkou pro pogrom byl atentát Žida Herschela Grynszpana na sekretáře německého velvyslanectví v Paříži Ernsta von Ratha.

synagoga v Děčíně

Bohoslužba a pietní tryzna
Tuto smutnou událost jsme si připomněli i v České Lípě společnou bohoslužbou za účasti představitelů křesťanských církví a zástupců Židovské obce z Děčína a Liberce. Shromáždění se uskutečnilo v blízkém kostele, kde jsme mimo jiné vyslechli i promluvu o šikaně. Kazatel upozornil na to, že cesta od nevinné šikany k pogromu nemusí být dlouhá a týká se každého jednotlivce i národa. Pietní tryznu na místě někdejší synagogy vedl kantor Ivan Kohout a promluvil předseda židovské obce, pan Vladimír Poskočil z Děčína. Potěšilo mě, že do České Lípy přijel na naše pozvání též jeden z organizátorů podobného shromáždění v blízké Žitavě, kde po synagoze zbyla jen pamětní deska a proluka v zástavbě.

Jedna dvakrát vypálená synagoga a jedna zachráněná
V České Lípě se dnes k judaismu nehlásí zřejmě nikdo a komunita, která měla ještě před válkou cca 400 členů, neexistuje. Většina nepřežila holokaust a několik desítek navrátilců odešlo po válce do Izraele nebo do jiné části světa. K jejich nepřijetí přispělo i to, že mluvili převážně německy a komunistický režim „sionistům“ také nebyl nijak nakloněn. Jedinou památkou po výstavní synagoze z 19. století je malý památníček na velkém parkovišti a jméno ulice v bývalé židovské čtvrti, která ale v budovatelské době socialismu také vzala za své. Absurdnost události připomněl i historik Ladislav Šmejkal, když upozornil na to, že vypálení synagogy se stalo nadvakrát. Poprvé požár ještě neinformovaní hasiči stačili uhasit. Podruhé již měli správné instrukce a hlídali pouze okolní budovy. V severních Čechách jen málokterá synagoga unikla destrukci. Výjimkou je město Děčín. Zde mají synagogu nedaleko evangelického kostela v poměrně husté zástavbě a na málo přístupném místě ve svahu. To zřejmě přispělo, díky intervenci německého starosty města, k záchraně objektu. Starosta argumentoval i obavou z rozšíření požáru na okolní budovy.

požár synagogy v České Lípě

Na návštěvě u sousedů v Děčíně
Synagoga v orientálním stylu je opravdu velmi krásná. Její kupole připomíná jedinou zachovalou stavbu od českého architekta v Hirošimě. Ve městě je též otevřená židovská obec a synagoga slouží jak k bohoslužbám, tak jako kulturní centrum. Vstřícnost  místní obce jsme mohli poznat při dvou návštěvách i osobně. Nejdříve kvůli přípravě shromáždění v Lípě, později při oslavě Chanuky, kam nás děčínští pozvali po českolipské vzpomínce. Chanukový věnec a časová blízkost s křesťanským adventem jsou ale asi to jediné, co tyto svátky spojuje (samozřejmě kromě víry ve společného Boha – Hospodina). Také bohoslužba, které ještě předcházel nácvik tradičních tanců, byla od té křesťanské dost odlišná až orientální, neracionální. Trvala však jen asi půl hodiny, což může být inspirativní :-). Poté následovalo pohoštění; zda bylo „košer“, nevím, obec v Děčíně je prý známa jako liberální a účast křesťanů nikomu nevadila. Doufám, že jsme zde nebyli naposledy.

Dům Hospodinův na různý způsob
Samo slovo synagoga je řeckého původu (synagogein-shromažďování), hebrejština užívá slov bejt ha-kneset (dům shromáždění, výraz i pro sněmovnu, parlament). Myslím, že „shromáždění“ nemusí být jen pojmem pro živou obec, náboženské stavby se staví jak kvůli oslavě, tak pro společné setkávání. Obojí je nedokonalé – jak lidská snaha oslavit Hospodina krásnou architekturou a přiblížit něco z jiné dimenze bytí, tak shromáždění obce, ve které jsou často nezdravé vztahy nedokonalých lidských bytostí. Kolem středověkých kostelů vznikaly hřbitovy, a šlo tak o shromáždění živých i mrtvých. Synagogy dnes často připomínají již jen ty mrtvé. Pokud zůstaly, málokde fungují tak jako živá obec v Děčíně. Některé slouží ke shromáždění nám, křesťanům, další jako muzea nebo k jiným účelům. Snad jediná moderní synagoga u nás, také v severních Čechách, je v Liberci. To je ale již zdařilá novostavba, která je součástí živého centra krajské knihovny. V České Lípě nebo v jiných menších městech asi již nikdy nová synagoga postavena nebude, shromáždění živých i mrtvých však má cenu si připomínat. Cesty k tomu mohou vést různými směry.

Jan Kirschner, foto autor a repro z muzea v ČL

Český bratr 12/2013.

Šestičlenná skupina, vedená potulným kazatelem pro české sbory ve východní Evropě Petrem Brodským, vyrazila na cestu ve volební pátek 25. října. V místě srazu, v Břeclavi, vybaveni voličskými průkazy jsme úderem čtrnácté hodiny vyhledali nejbližší volební místnost a pak už nic nebránilo opuštění republiky. V deset večer rumunského času jsme byli u cíle – v Peregu Mare neboli Velkém Pereku, české vesnici na maďarsko-rumunském pomezí.

Vlídné přijetí a pohostinnost rodiny Kalouskovy jsou vyhlášeny. Kurátor sboru a kazatel Jaroslav Kalousek nás v sobotu doprovázel do blízkého města Aradu na perecký hřbitov, kde leží několik generací Čechů, a pak do sborového domu, muzea i do kostela, který po opravách ještě voní novotou. K domluvám, jak vše v neděli bude, patřilo i posunutí času z letního na zimní, abychom přišli ráno do kostela správně.
V neděli se kostel naplnil ke slavnostním bohoslužbám s večeří Páně. Při nich jsme vzpomenuli nejen Den reformace; připomněli jsme si i faráře Bedřicha Duška, který přišel do Peregu jako učitel v roce 1936 a pak tam sloužil jako farář dvacet požehnaných let. Zazněla i osobní vzpomínka našeho celocírkevního kantora Ladislava Moravetze, který se stejně jako Bedřich Dušek v Peregu Mare narodil. V očích posluchačů se zaleskly slzy a mnohé obličeje zářily úsměvem. (Nechť i vám „fejetonek“ vyloudí úsměv na rtech.) Děkovné bohoslužby završily také práce na obnově kostela, poničeného loňským tornádem. Nejenže je spravena střecha a vyměněna okna, ale dokončeny jsou i podlaha, malby a nátěry.

Při slavnostních bohoslužbách kázal Petr Brodský, večeři Páně vedla Eva Benešová, vedoucí oddělení výchovy a vzdělávání. Na liturgii se podíleli správci sboru – maďarský farářský manželský pár, vzpomínku na manžele Duškovy potom přednesl český kazatel pereckého sboru Jaroslav Kalousek. K hospodářským věcem se vyjádřil Jiří Tomášek, předseda Jeronymovy jednoty. Bohoslužby byly skutečně jazykově pestré: čtení z písma rumunsky, modlitby maďarsky, kázání a zpěv česky. Za krásného slunného, téměř letního počasí pokračoval sborový den ještě společným obědem a besedou se členy sboru. V pondělí brzo ráno jsme si přetočili hodinky ještě o jednu hodinu dozadu, abychom se srovnali se středoevropským zimním časem, a přes Maďarsko a Slovensko byli za pár hodin zase doma.

I když od šedesátých let není v Peregu Mare česká škola, jazyk se v evangelických rodinách obdivuhodně drží. Starší generace je stále hluboce ovlivněna prací faráře Bedřicha Duška, mladší lidé už jsou jazykově i národnostně promíseni více. V nedalekém (již maďarském) Nadlaku žije velká slovenská komunita, která s českou udržuje těsné kontakty. Návštěva českých krajanů ve vzdálené cizině byla velice srdečná a pro nás Čechy z Čech a Moravy občerstvující.

Daniela Ženatá

Bedřich Dušek – budovatel živého sboru

Narodil se 22. ledna 1910 v Peregu Mare, kde vychodil základní školu, střední školu absolvoval na rumunských gymnaziích v Aradu a Aiudu a také v Maďarsku (v Makó a Szentesi). Se svolením ministerstva školství byl přijat k ročnímu studiu na Československém mužském ústavu učitelském v Brně a od roku 1936 působil v Peregu Mare jako učitel. Dálkově studoval teologii a v roce 1944 byl ordinován ke službě slova a svátostí v městě Aiud. Opustil učitelství a stal se farářem peregumareckého sboru až do odchodu do důchodu v roce 1980.

Jeho farářská práce byla přerušena jen v letech 1949–1950, kdy byl jako mnozí jiní intelektuálové nasazen na nucenou práci na dunajském kanále. Místní vzpomínají: „Po návratu z nucené práce na dunajském kanále se velmi bál komunistů, ale přesto dokázal stát neohroženě v čele našeho sboru a vést dokončovací práce při stavbě kostela až do jeho vysvěcení.“ Oporou, jak pamětníci vzpomínají, byla jemu i sboru manželka Vlastimila, která vystudovala dívčí gymnázium v Krabčicích u Roudnice, ve sboru hrála na varhany, nacvičovala zpěv a vedla nedělní školu. Za jejich působení byl sbor velmi činný a živý. Bezdětní manželé Duškovi byli všemi považování za druhé rodiče.

Paní farářová Vlastimila zemřela v roce 1982 ve dvaasedmdesáti letech, bratr Bedřich v roce 1990 v osmdesáti. Na místním hřbitově, kde jsou pochováni, je na náhrobním kameni napsáno: „Bože, nevzdalujž se ode mne, Bože můj. Přispěj mi na pomoc.“ (Ž 71,12) Boží pomoc provázela manžele Duškovy po celý život.

Pb+

Pan farář Dušek dětskýma očima

Pana faláře (jak se v Peregu říká) jsem měl rád, protože bylo možné si s ním o různých věcech popovídat. Rád jsem za ním chodil, nejprve se svým děďou (perecký výraz pro dědu) a později sám. Občas nás navštěvoval. Sedával u nás v kuchyni a kouřil cigarety značky Snagov nebo Amiral. Vzpomínám, že měl krásné ruce, s kterýma občas jemně gestikuloval. Jeho gesta byla podobná herci Miloši Kopeckému. Hlas ale měl zastřený, až nyvý. A poutavě povídal. Já jsem sedával na stoličce, děďa na kysince a pan falář u stolu. Bába krájela buchty ve špajzu – pan falář měl rád ty propečenější, tzv. kraje. Nejvíc mě bavilo poslouchat dramatické historky, jak se skrýval za války, a z jeho pobytu na výstavbě kanálu Dunaj-Černé moře, kde byl nasazen k nuceným pracím.

Občas jsem k němu chodíval, abych mu mohl povykládat, co ve škole. Měl jsem pocit, že ho to zajímá. Když jsem byl asi v 6. třídě, odnesl jsem mu čerstvou zabijačku a on mi dal „vod cesty“ takovou sumu peněz, jako kdybych mu tu zabijačku prodal. Doma jsem pak za to dostal vynadáno. Můj táta, který u něho často býval, mu pak peníze vrátil, ale pan falář říkal, že mi to stejně dá někdy jindy. Pak už jsem od něho peníze nikdy nevzal. Byl hodný a štědrý! A těšilo ho, že se věnuji muzice. Občas jsem mu zahrál na harmoniku.

Na podzim nosíval bundu, které si říkávalo „făș“. Tento druh kabátu se v socialistickém Rumunsku vyráběl nejen pro důchodce, ale i pro děti. Byla to multigenerační móda slavné rumunské komunistické éry. Vyráběla se v růžové barvě (pro holky) a v tmavě modré, „praunové“, a tuším v zelené barvě pro kluky. Pan falář měl „făș“ tmavě modrý. Když jsem byl v první třídě, stejný „făș“ mi koupila máma v Aradu v obchodě „na strada Eminescu“. Já jsem jej nechtěl, protože mi byl velký, vypadal jsem v něm jako ruský kosmonaut a takto nastrojený jsem si připadal jako starý falář v penzi. Druhý den jsem si bundu nechtěl vzít do školy, tak se mi nelíbila. Dohadování s mámou však bylo marné. Tak jako pan faláře donutili jít pracovat na kanál, tak mě máma donutila si vzít do školy tenhle kabát. Začal jsem trucovat, ale můj truc, který trval i před naším stavením, byl přerušen naším sousedem, panem učitelem Jágyim, který šel právě se svými dcerami do školy. Pan učitel se na mě přísně podíval a řekl: „Măi, da ce-i asta?“ (No, no, co to má znamenat?), a já jsem už s novým fășem fizoval do školy, kde snad polovina kluků měla stejnou bundu „s kapišonem“, jako pan falář Dušek.

Ladislav Moravetz, celocírkevní kantor