(ČB 6/2021) Narodil se 11. září 1936 ve vesničce Vělopolí a měl pět sourozenců. Maminka ho učila úctě a lásce k Pánu Bohu. V mládí se setkal s pastorem Santariusem, který ho také inspiroval k lásce k Božímu slovu.
Po konfirmaci navštěvoval setkání dorostu a mládeže v evangelickém sboru v Třanovicích. Chtěl věnovat svůj život službě Pánu Bohu a misii, rozhodl se tedy pro studium na Evangelické bohoslovecké fakultě v Bratislavě a v roce 1959 byl ordinován do služby v církvi.
(ČB 6/2021) Do Diakonie Krabčice nastoupila Olga Pružinová původně do kuchyně na brigádu, která měla trvat jen pět měsíců. Trochu se to ale protáhlo. Z kuchyně se přesunula k pečovatelství a loni zahájila jako pečovatelka v Krabčicích svůj 25. rok. V jednom z nejstarších diakonických zařízení na dohled od hory Říp ji to drží pořád.
(ČB 6/2021) V úterý 13.4. jsem spolu s faráři z různých seniorátů sledoval on-line sympozium „Církev na cestě. Vize a perspektivy pro putování 21. stoletím“, které pořádá Katedra praktické teologie ETF UK. Mezi jinými na něm přednášela i farářka Jana Hofmanová na téma „Společné vyznání vin jako osvobození pro novou vizi církve“. Fundovaně zdůvodňovala, proč by mělo být společné vyznání vin součástí každých bohoslužeb tak, jak to doporučuje i návrh nové agendy naší církve. Proti tomu jistě nikdo, včetně mně, nebude nic namítat. Zarazil jsem se až ve chvíli, kdy popisovala současnou podobu našich bohoslužeb. Společné vyznání vin se v ní prý omezilo pouze na přípravu k večeři Páně, čímž se jednak stává pouze příležitostným, jednak pochopení večeře Páně nepřiměřeně zužuje. Podobné zdůvodnění obsahoval i návrh nových bohoslužebných pořadů, který proto zařadil společné vyznání vin a slovo milosti jako samostatný liturgický prvek do každých bohoslužeb.
(ČB 6/2021) Jiřina Šiklová oslavila loni v červnu 85. narozeniny. Ten večer jsem jí zavolal, abych jí pogratuloval. „Přijď, mám tu svoje studentky, oslavujeme,“ lákala mě hned. Bylo asi devět hodin, kroutil jsem se, že už asi ne. V deset mi zvoní telefon: „Tak kde seš, všeho nech a přijď, výmluvy se nepřijímají!“ Oslava to byla náramná, odcházeli jsme ve tři ráno, celý den zvlněný. Oslavenkyně ovšem stačila dopoledne převzít od předsedy Senátu stříbrnou medaili za celoživotní dílo. Pak ještě čile rozdávala rozhovory médiím, a nebyly krátké. Ta ženská nás všechny pohřbí, běželo mi ztupenou hlavou.