(ČB 11/2014) Léto roku 2000 v galilejském Cfatu, na večeři pořádané v předvečer šabatu lubavičskými chasidy pro chudé. Jídlo na papírových talířích a žehnající přípitky pronášené nad plastikovými kalíšky s vínem. U stolu v mužské místnosti sedí osamělý chasid s ulepeným strništěm vousů, asi tři bezdomovci – a já. Lucka sedí za stěnou v ženské místnosti. Uličkami středověkého kabalistického města proudí slavnostně vyparáděné rodiny, zlatá písmena kožených sidurů, modlitebních knih, a pod paží v nažehleném saku složené tality, bílo-černé modlitební pláště, ženy v barevných šátcích a děti v kipách. Vracejí se pokojně domů k prostřenému stolu z večerní modlitby. Pokračování textu →

(ČB 11/2014) Když se Jana Pivoňková (1947) rozhodla vrátit k víře svých židovských předků, měla už za sebou několik desetiletí života v ČCE. Původně se chtěla věnovat výtvarnému umění, ale střední výtvarnou školu nemohla z politických důvodů dokončit. Vyučila se fotografkou, později vystudovala také zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra. K malování obrazů a grafice se ovšem vrátila, má za sebou řadu výstav a absolvovala také arteterapeutický výcvik. Pokračování textu →

(ČB 11/2014) 

Jana Křížová, metodistická kazatelka
Líbí se mi, jak jsou židé houževnatí.

Miloš Hübner, farář a senior
Nezdolnost. Židé se vědomě v dějinách zařadili mezi „nepřizpůsobivé“ a tak se s nimi i zacházelo. Nicméně přežili všechno. Pokračování textu →