(ČB 11/2014) Když se Jana Pivoňková (1947) rozhodla vrátit k víře svých židovských předků, měla už za sebou několik desetiletí života v ČCE. Původně se chtěla věnovat výtvarnému umění, ale střední výtvarnou školu nemohla z politických důvodů dokončit. Vyučila se fotografkou, později vystudovala také zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra. K malování obrazů a grafice se ovšem vrátila, má za sebou řadu výstav a absolvovala také arteterapeutický výcvik. Pražská rodačka žila jako žena faráře dlouhá léta ve Svratouchu na Vysočině. V roce 1989 se s manželem přestěhovali opět do Prahy. Je členkou pražské židovské obce.

Nacházíme se právě uprostřed významných židovských svátků. Co pro vás účast na nich obnáší?

Nyní slavíme Sukot, jeden z poutních svátků. Sváteční týden je završen svátkem Simchat Tóra (radost z Tóry), při němž se svitky Tóry nesou v synagóze a na ulici, tančí se s nimi, zpívá se. Ten zpěv je zároveň prosbou: Pane, zachraň nás; smiluj se nad námi!

Jak se toho účastní ženy? Mají nějaké úkoly?

V rámci těchto svátků žádné zvláštní povinnosti nemáme, ale doma připravujeme jídlo. Před svátkem Sukot se staví suky, tedy jakési chýše na památku putování z Egypta, třeba na balkoně či na zahradě, tady v Praze na dvorech apod. Jejich stavění a výzdobu ale mají na starosti muži. Nahoře musí být suka průhledná, aby byly vidět hvězdy. Když prší, tak samozřejmě prší i do suky, ale tento rok jsme zatím měli štěstí, bylo celkem hezky. V Praze jsou dvě obecní suky, jedna je v rámci Jeruzalémské synagogy ve dvoře, ta je veliká, vejde se tam asi třicet lidí, a další je ve Staronové synagoze. V suce je zvykem sedávat, jíst, zvou se tam hosté, někteří židé tam i spí. Druhý večer svátku jsme v suce v Jeruzalémské více než dvě hodiny zpívali, bylo to krásné. Moji rodiče byli hudebníci, hudba a zpěv pro mne moc znamená.

Krátce před svátkem Sukot byl židovský Nový rok a také den smíření, Jom kipur.

Jom kipur je pro židy velmi náročný den; je to den smíření, pokání, sebezpytování a proseb za odpuštění. S přísným půstem. Mnozí, kdo to snesou, ani nepijí. Po dvaceti pěti hodinách půstu a modliteb, kdy člověk tráví v synagoze skoro veškerý čas, se cítíte opravdu očištěn. Když pak nakonec zazní zvuk šofaru, je to nesmírně působivé. Úplně se mi zpřítomní událost, jako bych stála pod horou Sinaj. Nemám pocit, že se to stalo kdysi, ale že se to děje nyní mně, nám. (Podle židovské tradice se na Jom kipur připomíná den, kdy Bůh odpustil Izraelcům zhotovení zlatého telete).

Zdá se mi, že židé – na rozdíl od nás křesťanů – dokážou své svátky prožít víc „naplno“: půst, pokání, smutek i radost. Jak svátky slavíte u vás doma, kde se mísí židovství s křesťanstvím?

Mnoho lidí se pozastavuje nad tím, že to s manželem dokážeme nějak skloubit. Řekla bych, že jednodušší je to pro mě. Já jsem opustila něco, co jsem už nepotřebovala. Kdežto on tuto ztrátu musí zpracovávat. Slavíme spolu začátek Šabatu tak jako jiní židé. Já připravuji šábesové jídlo, říkám Kiduš (požehnání nad chlebem a vínem) a pak spolu svátečně večeříme. Zpíváme píseň Šalom alejchem… Někdy máme hosty, to je moc pěkné. Když jsem o Šabatu někde pryč, říká mi manžel, že mu toto společné zahájení schází. Nesmírně si vážím toho, že se mnou slaví, protože určitě není samozřejmost, že farář takové věci dělá. Také víkend máme rozdělený: já jdu v sobotu dopoledne do synagogy a manžel mezitím uvaří, alespoň většinou. No a v neděli se to obrátí.

A jak se spolu snoubí Chanuka a vánoce? Máte doma stromeček?

Manžel si jej přeje, tak mu tu radost udělám, dokonce jej i nastrojím. A protože jsme spolu s dětmi, slavíme vánoce vlastně tradičně křesťansky. Já se toho účastním, protože je pro mě rodina důležitá. Z tohoto důvodu také ve Zlíně, kde je náš syn farářem, chodím do kostela, protože chci s rodinou být. Jinak, přiznám se, je pro mě návštěva kostela těžká, zejména modlitby k Ježíši… Je-li večeře Páně, odcházím a jdu pomoct s vařením.

Jak vás lidé v kostele vnímají? Asi vědí, že už nejste křesťanka…

Určitě se na mě nedívají skrz prsty. A nechovají se ke mně nějak hůř poté, co jsem přestala být křesťankou. Problém je spíš v tom, že většina křesťanů ani netuší, jak velký rozdíl mezi židovstvím a křesťanstvím ve věcech víry je. Myslím, že mě berou skoro tak, jako že jsem vlastně křesťanka, jen taková trochu zvláštní.

Jistě pro vás židy může být nepříjemné, když si vás tak trochu přivlastňujeme a rozdíly možná podceňujeme. Děláme to v dobrém úmyslu, chceme vás brát jako své blízké. Ale vy to nejspíš vnímáte tak, že vás proti vaší vůli objímáme, abyste byli „naši“.

Určitě to není pravidlo, zvláště u evangelíků ne. Spíš bych řekla, že to s námi křesťané myslí dobře a moc by chtěli, abychom i my přijali a měli to, co oni mají, jak si myslí, oproti nám navíc. Ale my to nechceme. Řeknu to trochu natvrdo: nám je jedno, že někdo věří v něco jiného. My to prostě nepřijmeme.

Tato lhostejnost asi mnohé křesťany dráždí. Vaše vědomí, že jste vyvoleni a jiná náboženství vás nemusejí zajímat.

Je to lhostejnost vůči misii. My tu vyvolenost vnímáme především jako obrovský úkol. Je to jho, jho Tóry. Povinnosti, které jsou mnohem přísnější než v křesťanství.

Vzpomenete si na první reakci vašeho okolí, když jste oznámila, že se chcete vrátit k víře svých předků?

Vzpomínám si na jednu paní, která se mě zeptala: Stojí ti to ještě za to? A jeden farář, náš přítel, mi řekl, že je mu moc líto, že už nejsem křesťanka. To já chápu. Také mně je svým způsobem líto, že už nemáme s manželem a rodinou jednotu víry, protože to bylo krásné. O některých věcech s rodinou dokonce ani nemůžu mluvit, protože by to pro ni bylo bolavé. Dnes se už nepožaduje, aby manželka faráře byla stejné víry, ale já jsem přesvědčena, že je to velká výhoda. A naopak je velká škoda pro sbor, když to tak není.

Jak vůbec vaše změna víry probíhala?

Musím začít tím, jak jsem se dostala k evangelictví. Sousedé evangelíci mě ještě v předškolním věku přivedli na dětskou vánoční slavnost ve vinohradském sboru. To mě velice oslovilo. Byl tam tehdy pan farář Lubomír Moravec, který mi dal mnoho do života. Bibli jsem četla prakticky od dětství. Myslím, že jsem byla hluboce věřící křesťanka. Vzpomínám si, že pro mě hodně znamenala konfirmace. V církvi jsem poznala také svého budoucího manžela. Víra pro mě byla velkou posilou v době, kdy byli moji rodiče ve vězení. Byla jsem ještě dítě a musela jsem rychle dospět. Dalším faktorem v mém zrání byla otázka národnostní. Jsem Židovka po matce, můj otec byl Čech. Maminka přišla ze Švýcarska a vzala si Čecha. Pro mě znamenalo veliké rozhodování, zda se cítím být více Češkou, nebo Židovkou. V dětství jsem zažila na vlastní kůži antisemitismus. To mě v mém židovství spíš utvrdilo.

Praktikovalo se ve vaší rodině židovství?

Ne, vůbec. V tomto ohledu jsem byla vychovávána v atmosféře veliké úzkosti. Nikomu jsme nesměli říci, že jsme Židé. Po válce bylo židovství tabu. Dodnes třeba ani nevím, jak se jmenovali moji příbuzní, kteří zemřeli v Osvětimi. Bylo to všechno natolik těžké, že se o tom v rodině prostě nemluvilo. Tajilo se ovšem také to, že maminka mluvila německy. Po válce se musela rychle naučit česky. A já jsme neustále přemýšlela o tom, kdo vlastně jsem. K židovství mě pak výrazně posunula návštěva Izraele. Po stránce duchovní mě nejvíce ovlivnil text ze 4. kapitoly 5. knihy Mojžíšovy, zejména pak slova: „K tomu, co vám přikazuji, nic nepřidáte a nic z toho neuberete.“ Dále pak: „Hospodin vás rozptýlí mezi různé národy… Odtamtud budete hledat Hospodina, svého Boha; nalezneš ho, budeš-li ho opravdu hledat celým svým srdcem a celou svou duší… Tobě bylo odhaleno poznání, že Hospodin je Bůh; mimo něho není žádný jiný.“ Na to pak navazuje pátá kapitola s Desaterem, ústřední židovská modlitba a vyznání: „Slyš, Izraeli!“ A já jsem toto volání uslyšela.

Rozumím-li tomu správně, pak jste si u onoho „nic nepřidáte“ náhle uvědomila, že jste si k víře svých předků přidala víru v Krista, a tím se proti tomu přikázání provinila.

Nepokládala jsem to přímo za provinění, spíš jsem si uvědomila, že víru v Ježíše už nepotřebuji. Ježíše chápu jako židovského rabína nebo reformátora. Ale například to, co se o něm píše v evangeliu Janově, třeba „já jsem cesta, pravda a život“, podle mě Ježíš jako Žid nikdy nemohl říci. To už mu vložili do úst ti, co v něho uvěřili. A naopak: mnohé, co Ježíš skutečně říkal, podle mého názoru židovství neodporuje.

Co vás na Ježíši dodnes inspiruje?

Podobenství. Některá z nich jsou typické židovské příběhy. Nebo třeba Ježíšovo slovo, že je důležitější to, co vychází z lidských úst, než to, co do nich vchází. To si myslím také. Křesťanství mě určitě obohatilo, nedá se to vymazat. I když myslím, že by v tom se mnou mnozí ortodoxní židé nesouhlasili. Mezi nimi je na Ježíše často alergie, už jen proto, že ho někteří ani neznají.

Křesťanská víra tedy pro vás byla přípravou pro židovství? Zjednodušeně řečeno, kdybyste se nestala křesťankou, nedostala byste se pak ani k židovství?

Kdybych se nedostala do evangelické církve, pak opravdu nevím, co by se mnou dál bylo. Křesťanství mě především přivedlo k Bibli. Hospodinovy cesty jsou všelijaké, každý z nás je veden různými cestami. A když jsou složitější, jsou možná lepší, protože pak nejsou povrchní. Moje víra se celoživotně vyvíjí a doufám, že to tak i zůstane.

Musím obdivovat vaši poctivost v duchovním hledání. Vždyť jste si tím život docela zkomplikovala.

Možná že právě tato zásadovost je ten můj židovský rys. Když se člověk drží zásad, a to teď nemyslím jen ve víře, může to mít docela velké dopady na jeho vztahy. Ale přesto se svých zásad držím; i když tím třeba trpím.

Co vám řekli v židovské obci, když jste přišla požádat o členství?

Je rozdíl mezi tím, když někdo k židovství konvertuje, a tím, když je člověk Židem halachicky, tedy podle židovského zákona. Jako halachická Židovka mám právo být členkou židovské obce kdekoli na světě. Ale musela jsem to doložit. Přinesla jsem na rabinát rodokmen, kde se objevuje jedno významné jméno. Dcera rabiho Löwa si vzala za muže člověka jménem Wallerstein. A z tohoto starého rodu pravděpodobně pocházela moje prababička. Když uviděl rabín Sidon toto jméno, řekl jen: Á, Wallerstein! Vítáme vás v obci! A na víc se mě neptal. Možná mu to jméno stačilo. A ještě mi řekl, že jsme Levité, což jsem nevěděla, protože mi to doma nikdo neřekl. Jinak ale, když se někdo chce stát židem, má to hodně těžké. Přesto v obci zaznamenáváme veliký vzrůst počtu mladých lidí.

Čím to podle vás je? Je to jen móda, nebo něco hlubšího?

Možná to u některých je také móda. Myslím, že lidem se líbí naše rituály. Židovství je dost emoční, třeba na rozdíl od evangelictví, které je spíš studené a intelektuální. Některým lidem také vyhovuje, že musejí být poslušni, líbí se jim autoritativnost v učení, které je nekompromisní. Konvertité jsou na rozdíl od rodilých Židů trochu sledováni, a když předpisy nedodržují, mohou dokonce o členství přijít. Je to trochu dril. Než jsou přijati třikrát nebo čtyřikrát musejí předstoupit před rabínský soud. Musejí prokázat, že žijí podle Tóry. Ale třeba právě kvůli té nekompromisnosti učení jsou ochotni leccos obětovat.

A vydrží u toho ti konvertité?

Když projdou všemi tvrdými zkouškami, pak u toho většinou už vydrží. Oni se tím vlastně změní, stanou se z nich opravdu Židé, i zevnějškem. Když jsou mladí, často uskuteční takzvanou alia – odstěhují se do Izraele, založí tam rodinu.

Vy jste na to nikdy nepomýšlela?

Pro mě už je pozdě. Já mám rodinu tady.

ptal se Ondřej Kolář