Archiv autora: Gabriela Malinová

Recenze

Josef Beránek: U Božího mlýna

1 komentář

(ČB 4/2019) Knížky, které jsem od Ladislava Heryána dosud přečetla, Exotem na této zemi a Stopařem na této zemi, mě potěšily obě. Autor vypráví poutavě, křesťanskou víru nevnucuje a jeho styl, způsob, jakým ji předestírá, by dle mého mohl zaujmout i lecjakého neznaboha. Takových autorů máme, díky Bohu, víc, tady však není myslím bez významu ani to „vnější“, co je na Ladislavu Heryánovi vidět na potkání a co může být atraktivní dokonce i pro ty mladší. Nebo možná spíš pro ty, co mladší byli někdy v osmdesátých letech? Ještě pořád dlouhé vlasy a s nimi dobře ladící nadšení pro legendární kapely – Jethro Tull, Pink Floyd… A k tomu Bible. Proč ne?

Tentokrát tedy máme před sebou rozhovor. Autor Josef Beránek má podařených rozhovorů za sebou už několik a tenhle není výjimka. V knize se toho dozvíme z Heryánova života i o jeho názorech dost. Jsou věci, ve kterých má jasno. Má jasno v tom, kdy v Boha uvěřil, a při jaké příležitosti. Byl to ještě „puberťák“.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

Recenze

Guus Kuijer: Polča

1 komentář

(ČB 4/2019) Knížku píše holandská holka Polča. Na začátku knížky jí je jedenáct. Rodiče Polči spolu nežijí. Máma chystá svatbu, bude si brát Polčina učitele! Polčin tatínek Spík je narkoman a bezdomovec. Polča se mu snaží pomoct, občas ho hledá po městě, půjčuje mu peníze, doprovází ho na léčení, kde on moc dlouho nevydrží. Pak Spík zmizí, odjel do Nepálu. Když se vrátí, nosí sukni, nepije, nekouří, žije zdravě, věří ve Velké Nebeské Vědomí.

V Polčině třídě je holandských dětí jen několik. Polča chodí s Mimúnem, klukem z Maroka. Rodiče mu ale řeknou, že si přece nebude moct vzít holandskou holku. Je pro něho připravena marocká nevěsta. Polča a Mimún se rozejdou, ale scházejí se dál, mají se přece rádi. Po prázdninách Mimún přiveze Polče z Maroka šátek. Měla by už mít hlavu zakrytou.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

Slovo

Poslední slovo: Obydlená země

1 komentář

(ČB 4/2019) Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Proces globalizace je všudypřítomný, každý z nás je mu vystaven. Někdy to v člověku vzbuzuje úzkost. I ve mně. Ve světle těchto změn, když se všechno „nivelizuje“, „normalizuje“, „generalizuje“, „unifikuje“, zkrátka nějak „zestejňuje“, vidím jednu změnu poněkud odlišnou. Všeobecně sílící (aspoň se mi zdá) ekumenické tendence křesťanských společenství, které chápu jako jeden z nejlepších příkladů vzájemného propojování.

Ekumena však (aspoň tak, jak ji chápu já) neznamená žádné „zestejňování“; není to vyprázdnění vlastní církevní identity na úkor nějaké „církevní unie“. Naopak to znamená zachovat si vlastní specifický, a proto obohacující duchovní přístup, ale zároveň se soustředit na to, co mne s ostatními křesťany spojuje. Trochu podobný – a mně velmi sympatický – pohled měl Komenský, který si různost církví představoval jako pomeranč,

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

Archiv 2019

Český bratr 3/2019. Téma: Proč farní sbor?

Úvodník

Když nepřijdeš, chybíš ostatním

Evangelická církev vykazuje stále méně členů, některé sbory tvoří jen hlouček starších lidí. Jsou samozřejmě i sbory rostoucí, živé, se spoustou aktivních členů – o jejich životě a počinech často v Českém bratru píšeme. Do církve patří sbory takové i takové. Malé i velké, finančně slabé i silné, městské i vesnické, s aktivním farářem v čele, i administrované s minimálním provozem. To je církev.

Poslechněte si článek:

Pro toto číslo jsme zvolili téma „Proč farní sbor“. Mnozí říkají: Já jsem věřící, ale chodit do kostela nepotřebuju. Žiju podle Desatera, čtu si Bibli a to mi stačí. Sbor a faráře kontaktují, pouze když chtějí vypravit svatbu nebo vykonat pohřeb. Mám dojem, že ochota k osobnímu nasazení souvisí spíš než s vírou s pohodlností doby. Když se člověk přestěhuje nebo změní zaměstnání, v prvním čase vydá mnohem více energie na uhnízdění v nových podmínkách, než kdyby změnu nepodstoupil. Musí se seznámit s novými lidmi, zapamatovat si, jak se jmenují, zajímat se, zjišťovat co a jak, zařadit se. To je náročná práce a bez nasazení to nejde. Ale kostel? Vstávat na devátou, když si konečně můžu pospat? Seznamovat se s novými lidmi, když mi stačí ti, které už znám? K tomu obrovská nabídka všeho, co nabízí dnešek v kultuře, sportu, osobním rozvoji, cestování.

Myslím, že nám chybí trocha pokorné ukázněnosti a ochoty vydat potřebnou energii na správném místě. Nejen přijímat či konzumovat, ale také dávat. Stačí málo. Jak říkal jeden moudrý farář: Není to jen na tobě. Když nepřijdeš, chybíš těm, kteří přišli.

Inspirativní čtení přeje všem čtenářům

Daniela Ženatá

 

OBSAH ČÍSLA