(ČB 11/2020) Jedna moje bohužel už zesnulá přítelkyně, která bydlela v centru Prahy plném hlučných turistů a jejíž manžel byl amatérský trumpetista, si s jistým zoufalstvím poznamenala do svých zápisků: „Příšerná představa: ještě po smrti se bude TROUBIT – k Poslednímu soudu.“ Vyjádřila tím něco z hrůzy, jíž je vystaven citlivý člověk ve světě zamořeném zvukovým smogem, který brání vnitřnímu ztišení, nedovoluje se soustředit, usnout. Ucho jako tělesný otvor, který se nedá zavřít ani nijak stáhnout, by mohl být symbol lidské vydanosti okolnímu světu.