Pokračování textu z ČB 11/2020 a 12/2020.

Kapitola pátá: Hodnocení Bílé hory v proměnách času

(ČB 1/2021) Fenomén či spíše trauma „Bílé hory“ je součást českého historického vědomí pomalu již čtyři století. Domácí katolická elita pochopitelně bělohorské vítězství přivítala, ovšem pomalu se do pocitů triumfalismu vkrádá deziluze ze ztráty stavovské autonomie, obrovského berního zatížení i pocity, že zásluhy o církev a dům habsburský nebyly vždy náležitě oceněny, zvláště v porovnání s agresivním nástupem nové cizozemské šlechty, nyní bohatě odměňované a preferované. V početném českém exilu žila dlouho naděje na odvetu, na nápravu bělohorské porážky.

Pokračování textu →

Asi nejrozvitější chválu měsíce v širším biblickém kánonu nalezneme v knize Sírachovec:

„Také měsíc vždy v pravou chvíli určuje časy a je věčným znamením. Měsíc je znamením, pomocí něhož se stanoví svátky, od úplňku se zmenšuje až docela zmizí. Jeho jménem je nazván i úsek času: měsíc. Podivuhodně roste a mění se, jako maják pro zástupy na výšině září na nebeské klenbě.“ (Sír 43,6–8) Inspiraci však Sírachovec čerpá z míst jako Gn 1,16–18; Ž 8,4; 89,38; 104,19 a 136,9. Kniha Sírachovec se počítá k sapienciální čili mudroslovné literatuře, a právě proto je příznačné, že píseň „Již vzhůru vyšel měsíc“ pochází z epochy oslavující rozum, totiž z osvícenství.

Pokračování textu →