Archiv autora: CB

Český bratr 8/2012.

Ewa Milena Jelinek (1984) vyrostla v rovinách polského vnitrozemí. Po studiu bohosloví a vikariátu se stala druhou farářkou ostravského sboru. Industriální Ostrava si ji podmanila a farářské práci se zde věnuje s plným nasazením – smog nesmog.

Odkud pocházíte a jak dlouho žijete v Ostravě?
Pocházím z české menšiny v Polsku. Ze Zelova přímo do Ostravy jsem se přestěhovala na podzim roku 2010, abych absolvovala vikariát v ostravském sboru.

Jaká je v okolí Zelova příroda?
Zelov leží uprostřed Polska asi 50 km na jih od Lodže, což znamená rozsáhlé nížiny a roviny. Kolem jsou řeky, přehrada a lesy. Když myslím na povodně na Moravě před patnácti lety, musím říct, že v Zelově si žádné záplavy nepamatuji, a pokud ano, tak jenom kvůli špatné městské kanalizaci. Nedaleko stojí ale největší znečišťovatel v Evropě. Hodně lidí bude těmi slovy překvapeno, protože to nejde vůbec poznat. Já sama jsem se o tom dozvěděla až na podzim minulého roku, kdy byly zveřejněné výsledky, podle kterých je Polsko na druhém místě v Evropě v seznamu znečišťovatelů ovzduší. A v seznamu samostatných znečišťovatelů Elektrárna Bełchatów (asi 30 km od Zelova) je v tom číslem jedna. Smog jsem tam ale žádný neviděla asi právě kvůli těm rovinám. Přímo u elektrárny leží největší povrchový hnědouhelný důl v Polsku, který je turistickou lahůdkou regionu.

Jaké je vaše povolání a co tato práce obnáší?
Od října 2011 jsem farářkou ve sboru Českobratrské církve evangelické v Ostravě. Byla jsem zvolena v ostravském sboru na druhé farářské místo, takže zatím to pro mne neobnáší žádné důležité rozhodování o hospodaření sboru. Setkávám se s lidmi, pak mnohem snadněji píšu kázání, věnuji se především práci s dětmi a mládeži. Ale také hodně času mi zabírá příprava doma: chystání programu, čtení, psaní. V češtině je to pro mě dvakrát náročnější. Pocházím z farářské rodiny, takže to povolání není pro mne novum, ale když jsem se sama stala farářkou, změnilo se v mé mentalitě něco zásadního. Před tím jsem cítila, že se lidem s Pánem Bohem vnucuji. A aktem ordinace jsem najednou opravdu pocítila to pověření církve, poslání ke službě. Ano, ke službě a ne k práci. Když se na to podívám z tohoto úhlu, tak dělám to, co mám ráda, a ještě jsem za to placená!

Líbí se vám industriální město?
Do Ostravy jsem se stěhovala s divnými pocity. Myslela jsem si, že jsem zoufalá, když jdu do Ostravy, přirovnávané k polskému městu Katowice. Ale ne, já jsem si zvolila to místo, přijala jsem nabídku do Ostravy, brala jsem to jako Boží vedení. A ano, Bůh dělá zázraky. Ostrava se teď pro mě nerovná žádnému městu! Tady se slovo „industriální“ chápe jako výzva, něco, co je třeba využít, ukázat krásu. Třeba největší průmyslový památkový areál Dolní oblast Vítkovice nejsou jenom vysoké pece. Je to národní kulturní památka, kde slovo „kulturní“ má zásadní význam. Je to turistický cíl s vyhlídkou na okolí. Konají se tam koncerty a festivaly. Tím chci naznačit, že Ostrava už není jenom industriální město. Já bych řekla, že je multikulturní.
Je to úplně jiné město než Zelov s osmi tisíci obyvatel. Hodně mi chybí roviny. Ale to je tak asi všechno. Při pohledu z nejvyšší radniční vyhlídkové věže jsem žasla, jak je Ostrava protkána parky a zelení. Překvapilo mne, že přes industriální historii připadá na jednoho Ostravana 30 čtverečních metrů zeleně. A takových „ostravských nej“ je mnohem víc.

Zažila jste v Ostravě inverzi, kdy se drží v ovzduší spousta zplodin a nedá se dýchat?
Pamatuji si na začátku vikariátu jízdu tramvají s mým mentorem, který mi říkal, že je zrovna v Ostravě smog. Já jsem tehdy smog viděla snad poprvé v životě, takže jsem byla hodně překvapená, že to není taková normální mlha.

Jak často a jak dlouho to bývá?
Během minulé zimy signál regulace vyhlašovali párkrát. Jednou to bylo už celých jedenáct dnů za sebou. Ale minule smog zasahoval snad celou oblast republiky, takže Ostrava není to jediné místo špatného ovzduší.

Co se dá v takové situaci dělat?
Loni město spustilo krátkodobě „Akce Smog“ čili jízdu městskou hromadnou dopravou v době smogových situací zadarmo, čímž chtělo snížit počet automobilů na ulicích. Ale pak akci z ekonomických důvodů zrušilo. Teď když je inverze, jsou za okny vozidel MHD informační letáky, aby si lidé uvědomili situaci a omezili pobyt venku. Dále experti doporučují omezit především větší fyzickou aktivitu venku, dlouhé větrání místností, nekouřit a zvýšit denní dávky tekutin a vitamínů. Smog se ale během dne mění. Nejlepší vzduch je po ránu a dopoledne, proto se doporučuje chodit ven právě tehdy. Potom se smogový stav horší. Já osobně ven chodím a větrám v bytě, i když méně. A dokonce se na další inverzi už sobecky těším, protože chci vyrazit na Lysou horu a podívat se jak to vypadá shora.

Co si o tom myslí rodiny s malými dětmi?
Když Ostravu dusí smog, děti mají asi naordinované „vězení“ doma nebo ve školkách. Nechodí na procházky a vycházejí jen v nejnutnějších případech.

A co lidé ze sboru?
Většina těch, se kterými jsem o tom mluvila, říká, že to už není, co to bývalo. Že kdysi bylo mnohem hůř. Navíc se o tom dřív prostě nemluvilo. Ale říkali, že prý lidé z Ostravska jsou odolnější vůči smogu, že mají aktivnější jeden gen.

Snadná a rychlá řešení asi neexistují. To už by byl problém dávno vyřešen. Co si myslíte o možnostech nápravy vy?
Nejsem odbornice. Z toho, co se dozvídám o boji se znečistěným ovzduším, přála bych totéž Polsku. Tady se o tom mluví, a když se vyhlašuje signál regulace, podniky omezují výrobu. Za smog může také doprava i domácnosti, takže používání hromadné dopravy a vyšší zodpovědnost lidí je důležitá. Nejde ale jenom o zimní období. Letní smog je prý mnohem nebezpečnější, protože není tolik vidět. Podstatné je dlouhodobě snižovat emise výfukových plynů a zplodin spalování.

Všichni jsme Boží stvoření a máme být jeho dobrými správci. Je to výzva?
Je to naše mise. Jako Boží stvoření nemůžeme ničit zemi, je to přece naše vlast, náš domov. Příčina svévolného ničení přírody leží v našem špatném vztahu k ní a řešení nevidím v pokročilých technologiích, ale v morální změně člověka. Konkrétně v návratu od antropocentrismu k teocentrismu. Člověk se musí přestat cítit jako pán světa a začít se chápat jako jeho „zahradník“, protože ničení přírody, toho domova, ohrožuje jeho obyvatele. Navíc země může existovat bez člověka, ale ne naopak. Ekologická obnova přírody znamená opravu způsobených škod a etický způsob života.
Ale z druhé strany je důležité se hlavně nenechat smogem zotročit. Jestli budu o tom pořád jenom úzkostně uvažovat, budu si ubírat radosti ze života. A dobrý správce se taky raduje z Božího stvoření, je vděčný za to, co má. A já v černé Ostravě vidím také hodně pracovních míst a využívaní nerostného bohatství téhle země.

Ptala se Daniela Ženatá

Moje církev

Laické služby: Vedoucí tábora

11.9.2012 CB

Český bratr 8/2012.

Věra Jelínková vede tábor malých dětí (5 až 8 let) a Daniel Bosák tábor velkých (9 až 15 let). V létě využívá služeb těchto nadšenců mnoho spokojených rodičů. Tábor je místo, kde se děti do sytosti vyblbnou a zasoutěží si, ledacos se dozvědí, osahají si, jaké to je si vše sami ohlídat od ešusu po holínky. Přijmou zodpovědnost za spící kamarády při noční hlídce i možném přepadu, přiloží ruku k dílu při chystání dřeva pro kuchyň či škrábání brambor. Program tábora se rodí možná rok dopředu a hlavní vedoucí jsou zpravidla nadšení dobrovolníci. Dvou z nich jsme se zeptali na jejich zkušenosti s táborem i další činností občanského sdružení Communio viatorum, které ve Valašském Meziříčí slouží sboru už od roku 1994.

Co je občanské sdružení Communio viatorum?

Communio viatorum bylo založeno v roce 1994 při sboru ČCE ve Valašském Meziříčí. Práce s dětmi a mládeží ve sboru už probíhala před jeho založením. Pracovalo se postupně s poměrně velkými finančními objemy peněz a s množstvím materiálu. Občanskému sdružení se také lépe sháněly peníze na práci s dětmi a mládeží. U zrodu stáli hlavně tehdejší farář Jan Krupa a Ivana Fojtů.

Co je náplní jeho činnosti?

Sdružení zaštiťuje přípravu letních táborů a několika víkendových akcí během roku. Také pronajímá tělocvičnu na nedělní volejbal. Převážná část práce je zaměřena právě na tábory, a to čtrnáctidenní tábor pro velké děti a týdenní tábor pro malé děti. Tyto tábory probíhají současně, na každém se podílí jiný tým vedoucích. Obzvláště malý tábor je unikát, protože tábory pro tak malé děti jsou opravdu vzácné.

Jaké vybavení máte k dispozici?

Velký tábor se koná na pronajaté zelené louce v Hošťálkové a veškeré vybavení tábora je majetkem Communia. Máme pět týpí na spaní, dva stany s podsadou, kuchyň, která na místě stojí přes celý rok. Dále máme k dispozici vojenský stan jako jídelnu. Vlastníme také nářadí, nádobí, vybavení na hry, míče, lakrosové hole a lana. Z vlastních zdrojů jsme schopni postavit celý tábor a ten pak občas i pronajímáme dalším zájemcům. Stavba je náročná. Aby se vše stihlo postavit, je potřeba přibližně 20 až 25 brigádníků, kteří pracují jednu sobotu od rána do večera.

Malý tábor bývá v budově a potřebuje mnohem méně věcí. Vystačí s jednou velkou bednou s táborovými potřebami a lékárničkou.

Je náročné připravit program?

S oblibou a bez nadsázky říkávám, že tábor se chystá celý rok. Přípravy začínají někdy okolo vánoc, kdy dávám dohromady tým vedoucích na další rok. Oproti roku předešlému většinou dojde k nějaké obměně. Vedoucí jsou nejčastěji bývalí táborníci, podařilo se nám tedy dojít do stadia, kdy si vychováváme vlastní vedoucí. V únoru bývá většinou první schůzka kompletního vedení, na které se vymyslí téma a kostra tábora. Každý pak řeší své úkoly a postupně si je upřesňujeme a doplňujeme. Na jaře je další schůzka celého vedení, na níž se dolaďují detaily a rozdávají další úkoly. Týden před táborem pak je poslední schůzka. První dvě schůzky bývají víkendové. Lze tedy říci, že příprava tábora je časově značně náročná a vedoucí musejí být zapálení, jinak by to snad ani nešlo. No a po táboře je potřeba vše náležitě zhodnotit, vyrobit fotky, nástěnky a pak půl roku vzpomínat.

Je těžké být hlavním vedoucím?

Hlavní vedoucí musí projít proškolením v rozsahu 19 hodin. Tedy jeden víkend. Požadavky hygieny jsou sice přísné, ale vzhledem k množství lidí na táboře jsou podle mě zcela oprávněné a rozhodně nejsou likvidační. Je ale třeba je znát a podřídit se jim. Hlavní vedoucí musí znát právní předpisy a hlavně mít všechnu byrokracii v pořádku. Dále musí postavit tým vedoucích tak, aby vše klapalo. Hlavního vedoucího rozhodně nemůže dělat každý. Nejnáročnější je to, že musí myslet na spoustu věcí najednou. Je to práce psychicky i fyzicky neuvěřitelně náročná, zvláště v tom ohledu, že hlavní vedoucí si nemůže dovolit být nepoužitelný a onemocnět, či dokonce odjet během tábora. Když dáme dohromady tíhu zodpovědnosti, čtrnáct dní venku na nohou, rozmary počasí, nedostatek spánku, třicet čiperných dětí, které stále něco potřebují, a osm vedoucích, kterým je potřeba velet, je zázrak, že se to dá vydržet. Zodpovědnosti by si člověk měl být vědom, neměl by to ale příliš přehánět, protože pak by na žádný tábor nejel.

Máte tým spolupracovníků? Kolik lidí se angažuje?

Tým vedoucích malého tábora tvořilo až do loňska šest lidí, kteří se věnovali patnácti dětem. Letos jsme vzali jednadvacet dětí, tak přibyl i jeden vedoucí.

Na velký tábor jezdí zpravidla devět vedoucích (včetně hlavního vedoucího, zdravotníka a kuchařek) a kolem třiceti dětí. Dále máme celou řadu dobrovolníků, bez kterých by to nešlo. Předsedu občanského sdružení, hospodáře, který se stará o vybavení, stavbu a bourání tábora, účetního, který vede podvojné účetnictví. Dále je ve sboru spousta ochotných lidí, kteří pomohou se stavbou tábora, dovozem věcí či přispějí nějakými věcnými sponzorskými dary. Nesmím opomenout ani faráře, který nám pomáhá s duchovním programem.

Co považujete v této práci pro církev za nejdůležitější?

Na tyto tábory jsem sám jezdil, a tak vím, jaké jsou. Vždycky mě moc bavily. Proto jsem rád, že tuto radost mohu dopřávat i dalším dětem. Rád vidím, jak se děti učí novým dovednostem, poznávají přírodu a budují mezi sebou vztahy. Těchto čtrnáct dní v roce je velmi ovlivňuje. Na tábory jezdí jednak děti ze sboru, ale také kamarádi kamarádů, kteří se s Bohem a Biblí mnohdy na táboře setkají poprvé. Je nádherné sledovat, jak je Bible zajímá, chtějí se o ní a o Bohu něco dozvědět.

Na malém táboře je téma ranní pobožnosti tématem odpolední velké táborové hry. O čem děti ráno slyší, to pak prožijí na vlastní kůži. Biblické příběhy se tak předávají srozumitelnou nenásilnou formou.

Co vám to přináší?

No není to nádherný pocit, když se můžete po čtrnácti prožitých dnech rozloučit s unaveným, ale šťastným dítětem? A není ještě nádhernější pocit, když ho pak někdy potkáte a ono s radostí vzpomíná na tábor a těší se na další? A není ještě krásnější pocit, když pak za pár let toto dítě zase v roli vedoucího rozdává radost dalším?

Jedete příští rok zase?

Už se na to těším! Ale nejdřív si pořádně odpočinu.
Daniel Bosák, hlavní vedoucí velkého tábora

Pravděpodobně ne. Už je na čase dát si aspoň na chvíli pauzu.
Věra Jelínková, hlavní vedoucí malého tábora

Diakonie

Jak snadné je padnout do jámy lvové aneb předváděcí akce pro seniory v kostce

11.9.2012 CB

Český bratr 8/2012.

V současné době stále více medializované „předváděcí akce“ jsou ve své podstatě krystalickým příkladem násilí na seniorech. Praktiky firem založené na zjištění, že starší lidé vzhledem ke svému věku neudrží tak dlouho pozornost, dříve se unaví a pod emočním tlakem může schopnost jejich kritického myšlení klesat, umožňují nejen prodávat zboží nekvalitní a mnohdy i několikanásobně předražené, ale dostávají seniory prostřednictvím nejrůznějších úvěrů taktéž stále častěji do dluhové pasti. Na předváděcích akcích přitom dochází k psychické manipulaci, občas dokonce i k fyzickým útokům, dá se také mluvit o omezování osobní svobody.

Díky zveřejněným zkušenostem jednotlivých seniorů i soudobé snaze některých novinářů a zástupců odborné veřejnosti odhalit chování firem, které předváděcí akce pořádají, si můžeme udělat poměrně přesný obrázek o tom, čemu se senioři v případě návštěvy obdobné akce „dobrovolně“ vystavují…

Dobrovolně
Tímto slůvkem se zaklínají ti, jimž na dané praxi nepřijde nic nepatřičného. V prvé řadě samotné pořádající firmy, podle jejichž názoru jsou klienti s poskytovanými službami spokojeni, což dokládají například (neověřitelnými) celkovými počty účastníků těchto akcí a argumentem, že mnoho z nich se „předváděček“ účastní opakovaně. Pokud se snad při takových akcích děje něco nepatřičného, pak zcela určitě u konkurenčních firem, nikoliv při těch jejich… Dobrovolností argumentují i mnozí lidé mladšího věku, dávající tím však zároveň najevo, že o problémech, se kterými se senioři potýkají, nemají nejmenší ponětí. Proč tedy senioři na podobné akce jezdí?
Podle dokumentovaných příběhů jsou zde dva hlavní důvody: finanční a sociální. Předváděcí akce, nabízené v marketingové terminologii jako „výlety“, jsou na první pohled cenově výhodné – za méně než sto korun slibuje letáček ze schránky výlet na nějaký hrad či zámek, dárek v podobě například kuchyňského spotřebiče nebo potravin a na místě předváděcí akce ještě oběd zdarma. Mimochodem – na letáčku k akci bývá často uváděno, že manželský pár bude obdarován něčím hodnotnějším než jednotlivec. Důvod je jediný, aby se při nabídce zboží senioři nemohli „vymlouvat“, že se nemohou poradit s manželkou/manželem. Senioři mají přitom celkem jasnou představu, co by je toto všechno stálo při „plné ceně“ a vzhledem k jejich (ať už skutečné, či vnímané) limitované finanční situaci jim zlevněná nabídka připadá více než zajímavá.
Dalším aspektem je sociální funkce „výletů“. Předváděcí akce se pro mnoho seniorů stává příležitostí „dostat se mezi lidi“. Množství jejich sociálních kontaktů totiž s přibývajícími roky klesá a příliš silné už mnohdy nejsou ani vazby s dětmi. Cesta autobusem na akci a z ní se tak pro ně stává možností popovídat si s vrstevníky i udělat si nové přátele. Zároveň by se mnoho seniorů na takový výlet samo či s partnerem těžko odvážilo a předváděcí akci berou i jako způsob, jak si rozšířit obzory a podívat se na zajímavá místa. To, že prodejní akce přináší více zklamání než čehokoliv jiného, je již druhá věc.

Řekni ďáblovi ano
Co se stane ve skutečnosti? Autobusy dovezou seniory do nějaké malé obce, kde je v místní restauraci prodejci zamknou, aby během předváděcí akce nikdo z nich neopustil sál (i kdyby chtěl byť jen na WC), a pak to celé vypukne. Efektní předvádění zboží (vysavače, deky, hrnce či cokoliv jiného), o kterém prodejci pronášejí samé superlativy, všechno je skvělé, revoluční, šetří to čas a peníze a především to pomáhá zůstat zdravý, nemá-li to přímo zázračně léčebné účinky. Mnohaletá záruka je samozřejmostí. A neopomenou zdůraznit, že přítomní mají jedinečnou příležitost tento výrobek získat.
Během této části prodejci použijí manipulativní techniku, které spočívá v tom, že když člověk několikrát po sobě souhlasí, bude mít tendenci souhlasit stále. Na počátku tedy senioři dostanou otázky, na které není problém odpovědět kladně: Záleží vám na vašem zdraví?, Ocenili byste něco takového doma?, Ocenily by to třeba vaše děti?, Máte rádi své děti a vnoučata?, No není to skvělé? atd. Když pak dojde na cenu daného zboží, i tehdy v člověku zůstane tendence souhlasit s tím, o jak výhodnou koupi jde.

Manipulativní techniky

Šíře používaných manipulativních technik, které mimochodem vycházejí z příruček CIA z padesátých let o tom, jak vést výslech, je skutečně široká. Prodejci se například pomocí další techniky zvané „indukování regrese“ snaží, aby se pro seniory v sále stali autoritou, se kterou pak nejen že nebudou mít tendenci diskutovat, ale které se naopak budou snažit zavděčit.
V momentě, kdy prodejci mají za to, že se tak stalo, přichází další fáze akce. Z příjemných uhlazených mladých mužů se stávají najednou kárající učitelé, ba trestající vychovatelé. Stačí totiž, aby si některý z přítomných seniorů dovolil s něčím nesouhlasit, cena se mu zdála příliš vysoká nebo třeba přímo řekl, že prezentovaný výrobek prostě nechce a nepotřebuje. Rázem se stává terčem posměšných poznámek i vyložených slovních útoků ze strany prodejců. Někdy dokonce dojde i na strkanice. Atmosféra v sále rázem zhoustne. Nechápavé, ba vyděšené pohledy. Co se to stalo? Reakce v sále však nesměřuje k odporu proti metodám prodejců, ale k tomu, aby se dříve příjemná a přátelská atmosféra vrátila. Zvláště, když například rebelujícímu seniorovi prodejce vyhrožuje, že jej nevezme do autobusu, ať se domů dostane, jak chce… Výsledkem je pocit vlastního provinění a ještě větší snaha být poslušný, ba touha zavděčit se.
Přitom přesně tak fungují i předem ohlášené dárky: když dostanu něco zadarmo, měl bych se jim odvděčit – tím, že si něco koupím… Prodejci následně znovu zopakují, jak jedinečnou příležitost získat tak úžasný výrobek přítomní mají. A že ta cena, kterou řekli na začátku, ta pro daný den vlastně neplatí, nebo že sice platí, ale k danému výrobku dostane kupující spoustu věcí v hodnotě i desítek tisíc zdarma… Případně díky rychlému kývnutí na nabídku, prostřednictvím „speciálního“ kuponu či výhry v jakési okamžité „soutěži“ – většinou „tombole“ – mohou získat ono zboží za ještě lepších podmínek než kdykoliv předtím. A neopomenou zdůraznit, co přítomné čeká, když si výrobek nepořídí. Ono předražené zboží je totiž podle prodejců vlastně jediný způsob, jak zůstat zdravý (neboť zdraví je hlavní téma celé předváděcí akce – jedná se přece o jeden z nejpalčivějších problémů stáří).

Čas na lámání chleba…
Pokračujme dále. V situaci, kdy senioři nemají dostatek relevantních informací o produktu a nemohou posoudit jeho skutečnou hodnotu, jsou otupělí po náročné prezentaci a zároveň s pocitem „výhodné koupě“ a s touhou se prodejcům zavděčit, dochází na lámání chleba, tedy výzvu ke koupi a následné podepisování smlouvy. Pokud si některý z účastníků nechce či opravdu nemůže zakoupit prezentované zboží, i tak mu nabídnou prodejci, jak projevit svou vděčnost. Je tu ještě „drobnost“, od aviváže po lžíci na boty, prostě něco prodávaného za zhruba sto padesát korun.

První část akce přitom v jistých případech může trvat čtyři až pět hodin, během nichž senioři seděli na nepohodlných hospodských židlích, bez jídla a pití, bez možnosti dojít si na toaletu, okřikováni, když si chtěli vyměnit pár slov se sousedem vedle u stolu, ať už to byl někdo neznámý, či partner. Únava, ztráta pozornosti a manipulace mezitím udělala své. Koupě už přestává být prostředkem, jak získat něco „hodnotného“, ale způsobem, jak celé martyrium ukončit a dočkat se slíbeného oběda, dárku a výletu.

Aby však prodejci zamezili případnému vlivu ostatních v sále, podepisování smlouvy se zájemci proběhne v oddělené části prostoru. Dokonce ani ten, který výrobek tak zdařile prezentoval, zde není. Je tu někdo jiný, „cizí“. Někdo, kdo není ten příjemný naslouchající mladý muž, jim předloží mnoho stránek jakési smlouvy, psané malým písmem, a pokud nemají dostatek hotovosti, hbitě přijde s další smlouvou o spotřebitelském úvěru, jejíž písmo je snad ještě menší. Pokud některý zájemce má snahu si text nejprve přečíst, dostane se mu dalších invektiv, nedosahuje-li příjem dostatečné výše pro sjednání úvěru, přimyslí prodejce seniorovi partnera ve společné domácnosti, s jehož fiktivním příjmem už budou podmínky úvěrové společnosti splněny.

Slibovaný výlet a dárek
Konečně. Je tu oběd. Ale výlet? Když už k němu opravdu dojde, z celodenní akce se stává hodina či dvě. Za tu dobu nelze stihnout prohlídku zámku či hradu, povětšinou pak zbývá jen podívat se na památku zvenku. Případně ani na to není dost času, za což si podle prodejce mohou senioři sami, když jim to dnes tak dlouho trvalo. Zbývá ještě dárek. Podstatný důvod, proč se mnoho seniorů předváděcí akce účastnilo. Leč občas ani ten nedostanou všichni, jen ti, co si něco koupili. Protestovat je možné, už je po akci, také prodejci si dovolí upřímně říci, co si myslí. To, že nepotřebují ty, kteří si nic nekoupili, že když jim je líto dát „pár korun“ za lžíci na boty, neměli nikam jezdit. Rozčarování z celého dne je tak definitivní.

…a podveden cítiti se budeš…

To největší rozčarování však teprve přijde. Odchodem ze sálu začíná v těch, kteří zaplatili či se upsali k zaplacení mnoha desítek tisíc, klíčit podezření, že neudělali dobře. Pohled na krabice, které si nesou, je v tom utvrzuje. Doma se vrací zdravý selský rozum a střet s realitou je drsný. Zmanipulovaným seniorům dochází, že se nechali napálit. Jako by to v té restauraci ani nebyli oni… I ti, kteří si jeli „jen“ pro dárek a na výlet, často podlehnou. Jak se jim to mohlo stát? Vinu hledají u sebe a někteří z nich se sami před sebou příliš stydí, než aby se snažili dodatečně bojovat za svá práva. Ty, kteří se o to pokusí, čeká dlouhý a náročný proces, jehož výsledek bývá většinou tristní. Pokusy vrátit zboží, přes ujištění během předváděcí akce, že to není problém, posléze naráží na odpor zástupců firmy. Navíc úvěrový kalendář je tvrdý a neúprosný a výše splátek bývá v porovnání s výší důchodu děsivá. Mnohý ze seniorů svůj nákup sám před sebou omlouvá tím, že to přece koupil dětem, jiný se svým příbuzným naopak bojí přiznat.
Pak se jednoho dne ve schránce objeví obálka s dalším barevným letákem a vidina dárku mnohdy dokáže přehlušit vzpomínky na urážky, únavu, zklamání i vlastní selhání. Někteří odborníci přitom v této souvislosti mluví o závislosti, podobné závislosti na hracích automatech.

Marek Hejduk
(ilustrační obrázky www.denik.cz a web)

Cesta k novému zpěvníku

Sbory s původní luterskou liturgií. Zpívané části, umístění a původ (2)

11.9.2012 CB

Český bratr 8/2012.

Při popisu pořadu bohoslužeb v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické a jeho srovnání se slovenskou luterskou liturgickou praxí se otevírá několik zajímavých otázek, jimž bude věnován dnešní text.

Absence zpěvů ordinaria
Blíže sledované sbory na našem území (Vsetín, Pržno, Frýdek-Místek) neužívají na rozdíl od slovenské praxe většinu zpěvů ordinaria, tedy částí s celoročně neměnnými texty (jen v Pržně se recituje Sanctus a stejně jako ve Frýdku Agnus Dei). Zachoval se zde tedy pouze určitý okruh liturgických částí. Příčiny jsou těžko rozpoznatelné a je jich pravděpodobně několik: zásadní roli hrál jistě odpor ke katolickým prvkům, odpověď však může být skryta i v zastřené otázce konkrétních agend, které slovenští kněží přinášeli na Moravu. Již v 19. století totiž na Slovensku existovaly bohoslužebné pořádky bez částí ordinaria (například Agenda z roku 1867), u německých luteránů na Slovensku dokonce můžeme takový vliv racionalismu sledovat už od poslední čtvrtiny 18. století, jak nám svědčí kniha Jána Petríka Dejiny slovenských evanjelických a. v. služieb Božích. Třetí vydání vsetínského zpěvníku z roku 1909 však ukazuje, že ve Vsetíně se až do sloučení církví pravděpodobně ordinarium provozovalo.

Dodnes zpívané části
Shrneme-li všechny části liturgie, které se ve sledovaných třech sborech (mimo písně) zpívají, dospějeme k následujícím: introit, úvodní antifona, liturgický pozdrav, úvodní kolekta, malá doxologie (tedy zpěv „Sláva budiž Bohu“), ustanovení večeře Páně, závěrečná antifona, závěrečná kolekta a áronské požehnání, příležitostně pak slavnostní žalm. Ve starších záznamech vsetínské liturgie je zachycen též zpívaný otčenáš, charakterově spřízněný s úpravami ostatních liturgických zpěvů. Dnes se však již ve všech sborech zpívá otčenáš husitský.
Stejně jako vynechání částí ordinaria jsou i dnešní pořadí a podoba liturgických zpěvů důsledkem dlouhého vývoje, byť by se někdy mohlo zdát, že jsme svědky jakýchsi nedávných, omylem vzniklých přesunů v posloupnosti bohoslužby. Zásadní otázkou v tomto ohledu je, zda a případně kdy se vývoj na Slovensku a na Moravě oddělil.

Tradice liturgie ve slovenských agendách
Slovenští luteráni stejně jako moravští a slezští evangelíci odvozují svou liturgii od luterského kněze, spisovatele a hymnografa Jiřího Třanovského (1592–1637). Přestože Třanovský nevydal agendu, lze z jeho kancionálu vyčíst dobový pořádek bohoslužeb na Slovensku, který se – jak shrnul Ján Petrík – opírá o tehdy platné hornotrenčianské zákony z roku 1580 a wittenberskou agendu z roku 1564. Kromě písňově prováděného ordinaria, čtení a písní obsahuje specifické, dále přebírané části: introitus „Nejsvětější“ a „Ó Ježíši“ a versikuly, zvané dnes antifony. Kodifikace ve smyslu tištěné agendy se tento pořádek dočkal až v Krmanově agendě z roku 1734. V 19. století panuje na Slovensku vlivem liberalismu a racionalismu obrovská různost v provádění bohoslužeb, přesto se zdá, že „tradiční“ (Krmanův) pořádek hrál stále významnou roli. Nejvýrazněji se k němu vrací na počátku 20. století Baltíkova Agenda, to jest pořádek práce církevní vydaná v Budapešti roku 1904, jejíž tradiční duch se projevuje právě i v tom, že obsahuje ordinarium. Pro pastorální konferenci v Pukanci v roce 1911 byl vykonán průzkum zjišťující bohoslužebnou praxi v jednotlivých slovenských sborech, který potvrdil nejednotnost v počtu čtení, pozdravů, užívání antifon a kolekt. Na základě tohoto výzkumu byl sestaven návrh nové agendy, jenž byl později s drobnými změnami schválen. Je základem pro dnešní podobu slovenské liturgie.

Otevřená otázka původu valašské liturgie
Která agenda však měla největší vliv na provozování liturgie na Valašsku těsně před spojením církví v roce 1918 (a tedy před přerušením přímého slovenského luterského vlivu) je těžké soudit. Pořádek částí i znění úvodu ke kolektě a také doba vzniku ukazují k agendě Baltíkově. Bližší pohled by snad poskytlo podrobné zkoumání původu a působišť farářů přicházejících ze Slovenska na Valašsko. Jelikož se ve vlastnictví farářů a varhaníků ČCE dochovaly slovenské agendy a jiné liturgické materiály především z první poloviny 20. století, je jisté, že k úplnému oddělení od slovenského vlivu nedošlo, že pouze začal mít již zcela individuální charakter.

Eliška Baťová