Archiv autora: CB

Katechismus pro rodiče: Svatba

Český bratr 8/2012.

Kdysi mi někdo říkal, že rozhodnutí, koho si vezmu, je to nejdůležitější. Tato volba prý bude ovlivňovat, jak a kam (a zda) se budu jako člověk vyvíjet mnohem více, než třeba volba povolání nebo místa bydliště. I předškolní děti při prvním zážitku svatby rychle vycítí důležitost chvíle a hry „na nevěstu a ženicha“ pak budou patřit nastálo do jejich domácího repertoáru.

Na druhou stranu svatby nejsou pro dnešní předškolní děti zdaleka tak snadno pochopitelnou a zařaditelnou událostí, jako tomu bylo ještě před třiceti lety. To, co znají z knížek, že dva mladí hrdinové se nakonec obvykle vezmou, pak teprve mají děti (nejlépe kopu) a žijí spolu šťastně až do smrti, je dnes opravdu pohádkový model. Děti zažívají ve velkém počtu různé varianty partnerských svazků. Rodiče jsou často nesezdaní, jsou mezi nimi i desítky let věkového rozdílu. Děti mají poloviční sourozence, kamarádi ze školky byli vlastním rodičům na svatbě. Někteří lidé po svatbě děti nemají, nemohou anebo mít nechtějí. Některé maminky se o tatínka dělí. Trochu chaos pro nějaký jednoduchý, ale pravdivý výklad. Ale také varianty, které známe povětšinou i z biblických příběhů. A také prostor pro rozhovor o složitosti života, o tom, že každý vztah chce trvalou péči a že bez ní vadne jako kytka bez vody. Otázka pak napoví, co přesně je potomek právě připraven vstřebávat. A nejlepší je se ještě předem doptat, co je vlastně zajímá a hned neinterpretovat, kam míří. Moje dcerka onehdy řekla: „A po svatbě spolu lidi už spí?“ Kdybych opáčila, proč ji to zajímá, dozvěděla bych se, že ženich s nevěstou těsně před svatbou nespali v jednom domě. A ušetřila bych si nevyžádanou lekci ze sexuální výchovy.

Sňatku předchází čas, kdy v sobě dva lidé najdou zalíbení, tráví spolu čas, přemýšlejí a možná i zkoušejí, zda by spolu mohli žít. To vše v různém pořadí, v různé intenzitě. Svatba není začátek ani konec, ale spíš důležitý předěl. Věříte tomu? V čem je tento rituál pro vás osobně důležitý (a je vůbec)? Uzavřít křesťanské manželství je totiž aktem vyznání, ne nějakého staromilství. Naše víra z nás nedělá ještě automaticky lepší manžele nebo rodiče, máme se však o co opřít. Přiznáváme se tu i ke komusi třetímu, kdo je nad naším životem, nad naším manželstvím a on se přiznává k nám. Žádáme Pána Boha o požehnání. Je dobré na ten manželský život nezůstat sami. O tíze samoty i malé děti už něco vědí. Také vědí, že se občas něco může pokazit, obvykle dík naší nepozornosti nebo neznalosti. Každý den není tak zářivý jako ten svatební, ale v tom pošmourném si můžeme na tu prožitou silnou chvíli vzpomenout. Děti po pár svatbách už opakují farářovo zaklínadlo: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6). Když jsme sňatkem takto spojeni, doslova „spřaženi“, táhneme tu káru života nyní spolu. Je velká výhoda, když máme někoho, kdo nám dává směrovky na cestu, a když se jimi chceme řídit.

Kdo z nás by nechtěl jednou vidět své vlastní šťastné děti stát před oltářem s nějakým dobrým člověkem? Najdou někoho takového a pozvou nás vůbec? I tady platí, že děti se učí nejvíce nápodobou. Pokud mohu děti na svatbu vzít, nikdy neváhám. Na svatbu se jako rodina už předem chystáme a mluvíme o ní. Bereme si na ni slavnostní šaty, vybíráme dárek, píšeme nebo kreslíme přání pro novomanžele. Dětské otázky svatbu předcházejí a následují i v čase po ní. Dosud jsme měli štěstí na hezké svatby, které samy ukazovaly v čem je jejich smysl. Bylo to společné sdílení radosti, viděli jsme dojetí rodičů, kterým možná právě došlo, že jim někdo vyletěl z hnízda. Prosili jsme za manžele, kteří si tu před námi všemi něco slíbili. Viděli jsme, že i tady se čte z té důležité knihy. Slyšeli jsme o různých manželských dvojicích. Víme, že už Ježíš chodil na svatby a věděl, že je průšvih, když dojde víno, nepřijdou hosté. Víme, že jako hosté máme podíl na tom, jestli se svatba vydaří. A tak se vždycky snažíme a chválíme a chválíme.

Magdaléna Trgalová (foto Petr Chlápek)

Aleš Březina: Řetěz bláznů

Český bratr 8/2012.

Kniha Aleše Březiny (1948) Řetěz bláznů, již po pečlivé ediční přípravě a v hezké grafické úpravě s ilustracemi autorovy ženy Marie Gabánkové vydalo benešovské nakladatelství Eman, bude patrně překvapením pro každého evangelíka, kterého zajímá česká literatura. Březinovo jméno bylo v sedmdesátých letech a následně i v letech osmdesátých pro část české evangelické mládeže pojmem téměř legendárním. Aleš Březina byl v roce 1972 z politických důvodů vyloučen ze studia bohosloví, v roce 1977 byl coby odpírač vojenské služby uvězněn a v roce 1980 odešel do exilu v Kanadě. O tom všem se mezi mladými evangelíky dobře vědělo. Jeho literární texty z té doby, opisované v několika málo exemplářích na psacích strojích, mohla ovšem znát jen nepatrná hrstka z nich.

Aleš Březina byl v sedmdesátých letech podnětný radikál, jakých je třeba každému společenství, které nemá vnitřně ustrnout. Kladl nepříjemné mravní a společenské otázky sám sobě, svým generačním druhům i své církvi. V otázce odmítání násilí byl tak důsledný, že kvůli němu neváhal odmítnout vstoupit do Československé lidové armády a nechat se uvěznit v Plzni na Borech. O svých názorech, prožitcích a životní cestě, o svých přátelích, střetech s jinými i o osudech lidí zcela neznámých a zapomenutých vydával po dobu osmi let (1973 až 1981) svědectví ve svém literárním díle, jež teprve nyní získalo výslednou knižní podobu.

Kniha Řetěz bláznů, uvozená předmluvou autorova přítele Jana Kozlíka, přináší sedm textů, jež je velice těžké žánrově charakterizovat. Filmový scénář …a andělé jeho bojovali – jehož filmová podoba s Michaelem Kocábem v hlavní roli je v podobě DVD součástí knihy – je žánrově nejtradičnější. V ostatních textech se Březina pohybuje mezi deníkem, traktátem, úvahou, tradičním vyprávěním příběhu i textovou koláží včleňující do prozaického celku i básně – tak činí v nejrozsáhlejším textu Řetěz bláznů II, poskládaném z chronologicky zcela zpřeházených fragmentů napsaných v rozpětí více než patnácti let. Nejsevřeněji působí úvodní nerozsáhlé autobiograficko-traktátové Danielovo evangelium z roku 1973 a závěrečný téměř reportážní Kosmický cyklista, kterého Březina napsal již v kanadském exilu v roce 1981. Ve všech šesti textech napsaných v Československu je Aleš Březina spisovatelským experimentátorem: prudce střídá styly vyprávění, pasáže inspirované biblickým jazykem klade vedle odstavců psaných hovorovým jazykem, prudké soudy a břitké postřehy staví vedle lyricky básnivých popisů, přičemž do svých textů začleňuje nespočet faktů, jimiž chce svědčit o těžké a pochmurné přítomnosti i pro budoucnost: nacházíme zde jména jeho přátel z evangelického prostředí, letmo potkaných lidí i známých veřejných osobností, nespočet umělců a jejich děl, dobové souvislosti dnes již zapomenuté, zaznamenané příběhy, často tragické, které by neměly vyvanout jen tak do prázdna… Březina je kronikářem své doby a každým svým řádkem jako by říkal: píši proto, abych svědčil o své tragické současnosti i o své životní cestě v ní.

Čteme-li obsáhlý svazek Březinových textů, vnímáme ho nejen jako nakladatelskou splátku dluhu, který jsme vůči pozoruhodnému autorovi měli, a jako jedinečné literární svědectví o tíživé době sedmdesátých let. Kniha nepřináší jen prosté přetisky dobového znění Březinových děl, ale i druhou vypravěčskou vrstvu, kterou tvoří četné autorovy dnešní vstupy do starých textů a komentáře k nim. Vztahem mezi autorem píšícím po třiceti letech prožitých v Kanadě s vnitřním klidem, odstupem a vzácnou moudrostí získanou životními zkušenostmi a expresivně se vyjadřujícím, hledajícím i tápajícím mladým člověkem let sedmdesátých vstupují do knihy dva nové důležité faktory pro čtenáře velmi působivé: čas a jeho plynutí. Kniha se tak ve svém celku stává mimo jiné i výrazem autorova prožitku míjejícího času a celoživotním ohlédnutím.

Jan Šulc

BŘEZINA, Aleš. Řetěz bláznů. Benešov: Eman 2012, 336 s. ISBN 978-80-86211-78-7

 

Jaro Křivohlavý: Hořet, ale nevyhořet

Český bratr 8/2012.

„Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, nesnesu tě v ústech!“ tak píše Jan ve Zjevení  křesťanům v Laodikeji. (Zj 3,15–16)

Je dobré být horký, planout, dělat věci s nadšením, dát do nich sebe…
Ale. Pozor. Když chystáme dřevo na oheň, nestačí jen vystavět vysokou hranici a pak si užívat táborák, vyprávět, zpívat… Je potřeba do ohně přikládat, jak píše Jaro Křivohlavý ve své knize Hořet, ale nevyhořet.

Nadšené a motivované zdravotní sestry, lékaře, učitele, sociální pracovníky, kněze, faráře, zaměstnance věznic, manažery, dlouhodobě nemocné lidi, zamilované manžele… ohrožuje burnout, vyhoření. Co to je?
„Burnout je formálně definován a subjektivně prožíván jako stav tělesného, citového a duševního vyčerpání, způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné. Tato náročnost je nejčastěji nastolena spojením velkého očekávání s chronickými situačními stresy.“ (str. 12)

Vyhořením nejsou ohroženi ti vlažní, ale právě ti hořící. Například zdravotní sestry na onkologii nebo v hospicu. Svou práci začaly dělat s velkou motivací a empatií, ale stále znovu čelí bolesti, beznaději, umírání. Když se k těmto stresovým faktorům přidají další: únava, nedostatek personálu, chybějící ohodnocení (nejen finanční), nefungující tým, případně osobní problémy v rodině,… na misce vah je rovnováha povážlivě nakloněna na stranu stresu, vzniká stres patologický, distres. Člověka práce netěší, zmáhá ho únava, mizí empatie, všechno se jeví černé, maličkosti iritují, člověk si připadá neschopný… Akutní psychologická pomoc je nezbytná.

Co dělat, aby člověk nevyhořel? Tím se zabývá druhá část knihy. Max Kašparů pojmenovává šest stěn krychle, které mohou ochránit plamen svíčky, aby nezhasl:
Přední stěna: smysl naší existence – motivace dodává energii.
Zadní stěna: bezpečný týl – lidé, kteří stojí za námi, můžeme se o ně opřít.
Stěna po levici: přátelé – můžeme s nimi bez obav a důvěrně mluvit.
Stěna po pravici: lidi, pro které pracujeme.
Dolní podstava: vědomí, že jsem člověk nejen na správném, ale také na svém místě.
Horní podstava: ten, který všechno drží pohromadě a všemu dává smysl. (str. 94)

Důležité rady dává také hospicová lékařka Sheila Cassidy. Jsou to zdánlivé drobnosti, kde brát i dávat povzbuzení, jak se smiřovat s tím, že nejsme všemocní, rada, že měnit můžeme jedině sebe, ale ne druhé lidi. Nezapomínat na radost, odpočinek, měnit zaběhnuté. Věci hezké a radostné si naplánovat a své plány neopustit. Naučit se říkat nejen „ano“, ale i „ne“. Umět říct, že víc se dělat nedá.

Proti vyhoření by měl člověk bojovat jednak sám, jednak by se prevencí burnoutu měl zabývat celý tým, firma, vedoucí, na prevenci vyhoření už by měli být připravováni studenti než nastoupí do praxe. Právě nadšení mladí vysokoškoláci jsou po nějaké době v zaměstnání častými obětmi vyhoření.
Několik rad na závěr: humor, pohyb, dovolená, změna prostředí. Společenské hry, hudba, změna zaměstnání. Péče o své zdraví. Mít rád život, být za něj vděčný. Nezapomenout na svou duši.

Žít znamená „pro něco žít“. Dobrý kapitán nevypluje s lodí „jen tak“, ale jede někam. Volba životního cíle nám umožní odlišovat věci podstatné od nepodstatných. Autor končí knihu slovy: „Rady – i dobré rady – jsou neúčinné, pokud nejsou realizovány.“ Možná je čas odložit časopis a vyjít na procházku.

Lenka Ridzoňová

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Hořet, ale nyvyhořet. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2012. 175 s.
ISBN: 978-80-7195-573-3

Sbory s původní luterskou liturgií. Zpívané části, jejich umístění a původ (1)

Český bratr 6/2012.

V předchozích částech našeho seriálu jsme zmínili, že podoba bohoslužeb, které zachovávají tradici původní luterské zpívané liturgie, vychází z pořadu evangelické církve augsburského vyznání na Slovensku. Dnešní díl se pokusí zprostředkovat přehled jednotlivých částí bohoslužeb, jak se konaly při zkoumání živé liturgické praxe ve třech vybraných sborech v roce 2007. Důležitým srovnávacím parametrem, jehož budeme při popisu „valašské“ liturgie používat, je tedy vztah k oficiální slovenské luterské liturgii.

Vstupní části bohoslužeb
Po varhanní předehře začínají bohoslužby v Pržně i Frýdku-Místku oslovením shromážděných, které je ovšem ve vsetínském Dolním sboru přesunuto až za vstupní slovo z Písma (introit) a liturgický pozdrav.
Introit, tedy úvodní zpěv (ve Frýdku-Místku již nahrazený za čtený text podobně jako v ostatních sborech ČCE) se ve Vsetíně a Pržně – na rozdíl od současné slovenské praxe – omezuje pouze na dva texty: „Ó Ježíši“ se zpívá v první části církevního roku počínaje adventem, od svatodušní neděle se pak užívá předzpěv „Nejsvětější“. Kazatel přednese sólově tzv. intonaci (první slova textu), na níž odpovídá shromáždění doprovázené varhanami. Confiteor neboli vyznání vin, které v luterské praxi na Slovensku následuje, se v dochované liturgii v našich sborech vypouští. Následuje přímo varhanami doprovázená společná píseň shromáždění.
Dalším zpěvem typickým pro původní luterskou liturgii je následující antifona, prováděná ve všech třech sborech jako odpověď sboru s varhanami na sólový zpěv kazatele (tzv. responsoriálně). Její text se mění podle církevního roku. Jeden z nejstarších bohoslužebných textů, Kyrie eleison, kterým zde slovenská praxe (byť někdy v podobě písně) pokračuje, se v liturgii dochované u nás nevyskytuje.
Podobně je tomu s tradičně následujícím textem Gloria in excelcis Deo („Sláva na výsostech Bohu“). Ve sboru v Pržně se sice část nazývaná Gloria zpívá po následujícím, opět responsoriálně prováděném liturgickém pozdravu („Pán Bůh budiž s vámi.“ – „I s duchem tvým.“), který později zaznívá i ve sboru ve Frýdku-Místku, tato „Sláva budiž Bohu“ je však ve skutečnosti textem zvaným tradičně „malá doxologie“ (Gloria Patri). Ten se odedávna užíval k zakončení zpěvu žalmu a ve Frýdecké verzi dochované liturgie zakončuje ve stejném duchu následující modlitbu neboli kolektu, završený zde dvojitým taktéž zpívaným „amen“.
Kolekta, tedy modlitba uzavírající vstupní obřady, je v tradici i v současné slovenské praxi opatřena notami a zpívána, dnes se však ve všech třech našich sledovaných sborech většinou už jen recituje, pouze ve Frýdku-Místku nacházíme její zpívaný úvod a zmíněnou malou doxologii.

Bohoslužba Slova
Další část bohoslužeb začíná ve Frýdku-Místku výše zmíněným pozdravem (podobně jako v katolické liturgické tradici před evangeliem), ve zbylých dvou sborech (stejně jako na Slovensku) pak přímo prvním čtením, které je u nás již vždy v mluvené podobě. Jedinou výjimku tvoří ve vsetínském sboru při mimořádných příležitostech zpívaný slavnostní žalm. Navazuje společná píseň, které ve Vsetíně předchází recitace apoštolského vyznání víry.
Druhé čtení, opět v mluvené podobě, je pak následováno kázáním a modlitbou. Tyto části se nijak neliší od převažující liturgické praxe v ČCE. Následující modlitba Páně je sice ve Vsetíně dochována v písemném záznamu v původní zpívané podobě odlišné od dnes známějšího tzv. „Husitského Otčenáše“, dnes se však již v tomto znění neprovozuje. Bohoslužbu Slova uzavírá píseň, která je v Pržně zároveň vyznáním víry, pokud zde Credo písni již nepředchází.

Slavení večeře Páně a závěr bohoslužeb
Jedinou zpívanou částí, dochovanou ve sledovaných sborech v tradiční podobě před přijímáním Večeře Páně, jsou slova ustanovení, která ve Vsetíně a Frýdku-Místku zpívá sólově kazatel za doprovodu varhan. Ve sboru v Pržně je již liturgie při eucharistické části bohoslužby tvořena bez závislosti na původních místních vzorech.
Závěrečná část bohoslužeb navazuje další responsoriálně prováděnou antifonou, která je zpívána ve všech třech sledovaných sborech. Následuje závěrečná, kazatelem sólově zpívaná kolekta, zakončená tentokrát ve Vsetíně malou doxologií. Sbor s varhanami odpovídají společným „amen“. V Pržně se kolekta vynechává a farář čte naopak třetí čtení (poslání), které ze zbylých dvou sborů ani ze slovenské liturgické praxe neznáme.
Bohoslužby uzavírá tradiční Áronské požehnání, dochované ve všech třech sborech jako sólový zpěv kazatele s varhanami a potvrzené sborovým „amen“, na které navazuje píseň a varhanní dohra.

Zbytky liturgie v dalších sborech
Z dalších sborů se zpívaná liturgie v obdobném rozsahu dochovala také v Českém Těšíně. V době mého zkoumání se zde zpívala antifona, pozdrav, kolekta, Otče náš, ustanovení večeře Páně a Áronské požehnání. Pro určité odlišnosti těšínského sboru od ostatních (jež například ukazují na historickou blízkost Slezské církvi evangelické a. v.), jsem však Český Těšín do podrobného srovnání nezahrnula. Podobně se záměru našeho uvažování vymyká i sbor v Jevišovce, kde se sice provozují zpívané části ve velkém rozsahu, jde však o společenství složené ze slovenských luteránů, odsunutých z maďarsko-rumunského pomezí, kteří nalezli svůj nový domov na jižní Moravě. Liturgie se zde slouží podle slovenského „Tranoscia“ z roku 1968. Zbývající sbory provozují jen zbytky původní liturgie omezené na předzpěv (v Ratiboři a příležitostně v Ostravici) a áronské požehnání (příležitostně v Ostravici).

Eliška Baťová

Na obrázku: Farář Čeněk Holeček (hlavní propagátor původní zpívané liturgie na Valašsku) a staršovstvo v Pržně na snímku ze sborového archivu.