Český bratr 10/2012.

Ztráta zaměstnání, dluhy a nechuť pracovat

Lidé bez domova vzbuzují velmi rozporuplné emoce. Ať už bezdomovce litujeme, pohrdáme jimi, nebo jsou nám v podstatě jedno. To, že se jedná o lidi trpící extrémní chudobou, je nepopiratelný fakt. Pojďme se nyní podrobněji podívat na jednotlivé příčiny chudoby bezdomovců.

Práce není k mání

Začněme u nezaměstnanosti. Skutečnost, že většina bezdomovců nemá stálé zaměstnání, často slouží jako argument, proč jim nepomáhat. Bez práce přece nejsou koláče, tak proč máme ze svých peněz přispívat na pomoc někomu, kdo sám do práce nechodí? Jenže pokud se na tenhle problém podíváme z pohledu zaměstnavatele, věc už není tak jednoznačná. Ten, kdo žije na ulici, většinou nemá na legální zaměstnání s řádnou pracovní smlouvou šanci, neb jeho společenské postavení na něm zpravidla bývá vidět na první pohled. Nehledě na to, že permanentní nevyspání, nepravidelná strava a chybějící zázemí se často projeví na pracovním výkonu. Pro řadu zaměstnavatelů je však nepřekonatelnou překážkou i fakt, že potenciální zaměstnanec bydlí třeba v azylovém domě. Celá řada bezdomovců proto pracuje načerno. V případě vážné nemoci, úrazu, nebo stáří pak nemají nárok na důchod a jejich jedinou nadějí jsou dávky hmotné nouze a doživotní stěhování po azylových domech a ubytovnách, jelikož třeba na pobyt v domově důchodců jim životní minimum nestačí. Někteří bezdomovci nejsou schopni si vyřídit ani sociální dávky, třeba proto, že ztratili občanský průkaz, nebo proto, že nejsou schopni našetřit na jízdenku do místa trvalého pobytu, kde by si o dávky zažádali. Lidé na ulici žijí ze dne na den. Co vydělají, vyžebrají, nebo najdou, okamžitě spotřebují, orientují se na přežití, nekladou si otázku, co bude zítra. S tím souvisí také otázka zadlužení.  Typický bezdomovec má dluhy v řádu desítek až stovek tisíc. Kromě nesplacených půjček jsou velmi časté dluhy na zdravotním pojištění, nebo pokuty u Dopravního podniku za jízdu načerno, které za pár let narostou z několika stokorun do stovek tisíc. Přičtěte si k tomu případné dluhy za výkon trestu u těch, kdo byli někdy ve vězení, poplatky za komunální odpad v místě trvalého bydliště, náklady exekucí a další a další závazky, na které většinou bezdomovec přijde až ve chvíli, kdy se začne snažit se svou situací něco dělat.

Svírající dluhy

Zadluženost je další důvod, proč celá řada bezdomovců nepracuje, nebo dává přednost práci načerno. Po všech srážkách ze mzdy jim totiž zpravidla zbude pouze životní minimum, takže jejich životní úroveň je stejná, jako když nepracují a pobírají dávky hmotné nouze. Čím vyšší dluhy mají, tím nižší je jejich motivace pracovat na smlouvu, nehledě na to, že během života na ulici velmi rychle ztrácejí pracovní návyky, o sebedůvěře nemluvě. To, že bezdomovectví jde často ruku v ruce se závislostí, ať už na alkoholu, drogách, nebo výherních automatech, asi není nutné zmiňovat. Přitom je velmi těžké v jednotlivých případech rozklíčovat, zda je závislost spíše příčinou, nebo následkem života na ulici.

Za chudobou bezdomovců tedy nelze spatřovat jen nechuť k práci, většinou jde o pestrou paletu příčin od nerozvážného zadlužování, přes opakované neúspěchy při hledání práce, až po postupnou rezignaci na návrat k běžnému životu.

Tereza Prasličková, sociální pracovnice

Český bratr 10/2012.

Smyčka půjček a nepřipravenost po odchodu z dětského domova

S chudobou se setkávám při svém zaměstnání dost často. Chudoba může být svobodně a vědomě zvolený styl života, kdy se rozhodnu nemít auto a jezdit MHD, nemít televizi a trávit čas smysluplněji, nenakupovat nesmysly a na nákupy chodit vybavena seznamem nezbytných věcí. A může být chudoba, kterou jsem si nezvolila, ale které přesto neuniknu. Právě s takovou se setkávám při své práci v Azylovém domě pro matky s dětmi ve Vlašimi.

Kdo přichází do azylového domu

Do našeho střediska přicházejí maminky s dětmi z různých prostředí. Dost často mají podanou žádost na sociální byt v našem městě. Jenže zájemců je mnoho, a když přijdou na řadu, musí složit kauci ve výši tří nájmů a to je částka, kterou nemají. Některé ženy jsou zadlužené. Mají několik svých půjček, nebo jsou ručitelkami a nyní jsou splátky vyžadovány po nich. Částky jsou to opravdu překvapivé a přitom za vypůjčené peníze většinou nepořídí nic výjimečného. Utratí je za oblečení, dobré jídlo, pobyt v hotelu a cesty taxíkem.

Z čeho ženy s dětmi žijí

Maminky mají často jediný příjem – přídavky na děti a rodičovský příspěvek. Pokud před nástupem mateřské dovolené nepracovaly, mají stanovenu výši rodičovského příspěvku z minimální mzdy. V tom případě rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách činí
7 600 Kč do konce 9. měsíce věku dítěte a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte. Přídavky na děti měsíčně činí 500 Kč do 6 let věku dítěte a do 15 let 610 Kč. Důvodem chudoby je také nedostatek práce. Pokud je měsíční příjem tak malý, že nepokryje běžné výdaje, stává se, že rozhodující není, kolik můžu utratit dnes, aby mi něco zůstalo do dalších dnů, ale okamžitý pocit, teď mám peníze a koupím si, co mě napadne. Jen abych si to mohla užít.

Chudoba a hodnota peněz

Devatenáctiletá maminka s dcerou k nám přišla z dětského domova. Při odchodu dostala našetřené peníze, což nebyla malá částka. Při pobytu v „děcáku“ si zvykla na určitý standard a nikdo ji za celou dobu nenaučil, jak s penězi hospodařit. Neměla představu, jakou mají peníze hodnotu, co to znamená si určitou částku vydělat prací. Neuměla šetřit, a proto peníze okamžitě utratila. Často se stávalo, že malá dcera měla hlad a maminka jí vařila pouze čaj. Hrozilo, že jí dítě bude odebráno. Snažili jsme se jí pomoci domluvou a radou, ale stále uzavírala nové půjčky a nakonec z našeho zařízení odešla. Zdálo se jí, že ji v životě moc omezujeme. Tak to se maminky odchované ústavem chovají běžně a není jednoduché jim vysvětlit, že se ke standardu, na který byly zvyklé celé dětství, nemají šanci přiblížit. Pro ně je život v chudobě jediná perspektiva, zrovna tak, jako pro ty, které vyrůstaly v rodinách, závislých na sociálních dávkách – třeba kvůli vysoké lokální nezaměstnanosti.

Chudoba je relativní

Chudoba se u našich klientek neprojevuje ani tak na oblečení. To často dostáváme darem. Spíš je to vidět na vybavení dětí do školy. A také se často stává, že děti nejezdí na školní výlety, školy v přírodě a lyžařské pobyty. O prázdninách nejezdí na tábory ani na dovolenou.

Z tohoto pohledu je jasné, že chudoba je záležitostí do značné míry relativní. Člověk vidí, co všechno si oproti průměrným či nadprůměrným rodinám svých bližních nemůže či nedokáže pořídit, oč je limitem svých možností ochuzen. A když je zároveň vystaven poměrně masivní masáži sdělovacích prostředků a reklamy, že „jsem to, co mám“, může tuto svou relativní chudobu prožívat podobně jako ti, kdo v příbězích Bible opravdu neměli co do úst.

Jana Trusinová, pracovnice v sociálních službách v Azylovém domě pro matky s dětmi

Český bratr 10/2012.

Hana Janečková, socioložka
Nejspíše mě napadnou vyloučené romské komunity, lidé bez domova, někteří osamělí senioři. Vlastně je to především chudoba spojená s izolací od společnosti a bezmocí nějak tu situaci změnit. Znám i hodně chudé evangelické rodiny s řadou dětí a jediným nejistým příjmem hlavního živitele, které to ale docela dobře zvládají. Mají kolem sebe širokou rodinu, přátele, sbor, a vypadají celkem spokojeně.

Ludvík Ballon, pracovník Diakonie
Chudobou je strach z budoucnosti. Chudobou je lhát. Chudobou je spěchat a nemít rád.

Jana Nechutová, vysokoškolská pedagožka
Je to relativní. Taková snad snesitelnější chudoba se může definovat stavem, kdy člověk musí obrátit každou korunu (či jinou minci, dle měny) a žije od výplaty k výplatě, od podpory k podpoře, takříkajíc z ruky do huby. Ta opravdová chudoba – ale to už je spíš bída – není-li co jíst a mají-li děti hlad. To nechť nás nepotká!

Miloš Hübner, senior
Chudoba je pro mne nutnost vyjít v životě s omezenými příjmy a minimálním vlastním majetkem. Není to příjemné, ale v našich poměrech se tento pojem vzdálil od stavu v rozvojových zemích, kde chudoba často zabíjí. Nezažil jsem situaci, kdy by u nás někdo zemřel hlady.

Věra Roubalová Kostlánová, supervizorka organizace Nijso pomáhající obětem války v Čečensku
První, co se mi vynořilo při slově chudoba bylo – bezdomovec. Ale myslím, že chudoba je i setrvalý strach z toho, že nebudu mít co dát jíst své rodině i sobě, že nevím, jestli budu mít střechu nad hlavou. Možná je chudoba také stav, kdy setrvalé sociální starosti zatlačují do pozadí ostatní kvality života.

Antonín Plachý, metodik kvality sociálních služeb Armády spásy
S chudobou pracuji, je často přítomná. Určitě existuje definice chudoby podle regulí Evropské unie a my jsme dle statistiky na tom celkem (prozatím) dobře. Za chudobu považuji tedy nejen ty, kteří se dostali pod jakousi finanční hranici, ale hlavně ty, kteří se cítí z těchto důvodů vyloučení, zneužití, neuznaní, osamocení, možná i znechucení a zneužívání. Ona totiž označení „chudý člověk,“ dovede pěkně nálepkovat a také vzbuzovat i falešný soucit.

Pavel Kočnar, vězeňský kaplan
Chudoba je podle mne stav, kde chybí kterákoliv z podstatných potřeb k důstojnému životu mému i mých bližních. Mám na mysli potřeby duchovní, duševní i materiální. Jistým projevem chudoby ale může být i nenasytnost tím či oním směrem.

Ladislav Beneš, vysokoškolský učitel
Když se člověk nemůže najíst, jak by potřeboval. Když nemůže dopřát svým dětem, to, co by potřebovaly pro důstojný život. Když se tím vším onen člověk trápí, nebo se už ani trápit nedokáže a rezignuje.

Tomáš Pavelka, farář
Chudoba začíná tam, kde už člověk nemůže žít bez milodarů, soukromých nebo státních.