Archiv autora: CB

Církev žije

O kurzech Alfa s brněnským farářem Jiřím Gruberem

Český bratr 12/2012.

Misijní cyklus setkání pod názvem Alfa kurz je v českém prostředí spojen především s probuzeneckými a charismatickými církvemi. Jak se k jeho pořádání dostane evangelický farář?

Navštívil mě pastor společenství Slovo života. Pověděl mi, že kurzy již několik let pořádají, mají dobré výsledky a pozval mě ke spolupráci – nabídl nám konat kurzy paralelně s nimi, aby si lidé v Brně mohli vybrat církev, v které by je chtěli navštěvovat. Spolu s několika lidmi ve sboru jsme si řekli, že by v podobné nabídce skutečně neměla chybět ani naše církev českobratrská. Nejdříve jsme se s průběhem a kurzy seznámili u „konkurence“ a pak jsme se na jejich pořádání asi rok připravovali. Byly to občas doslova „manévry“, jde přece jen o jiný typ akce než jsou biblické hodiny nebo sborové dny. Ale vyplatilo se to.

V čem spočívají hlavní zásady těchto kurzů? V čem se liší třeba od našich biblických hodin, při nichž také často probíráme základy křesťanství?

Kurzy Alfa vznikly v prostředí anglikánské církve v Londýně. Je možné je pořádat prakticky ve všech církvích. Základní myšlenka stojí na třech pilířích – na společné večeři, na cyklu dvanácti přednášek a na společném rozhovoru u stolu. Každý pilíř je stejně důležitý a navzájem se doplňují.
Společná večeře slouží k nastolení důvěry. Při jídle se vede běžná společenská konverzace – lidé se seznamují.
Přednášky jsou na vybraná témata a v zásadě se neliší od toho, s čím lidi seznamujeme v kázáních nebo na biblických hodinách. Liší se však tím, že je třeba se přizpůsobit posluchači, který možná o církvi a víře neví téměř nic. Témata přednášek jsou formulována jako otázky, například: Je křesťanství již zastaralé a zbytečné? Proč Ježíš zemřel? Má smysl se modlit? Může nás Bůh uzdravit? Proč potřebujeme církev?
Následuje rozhovor, při kterém si lidé ze sboru a hosté povídají u stolů o tom, co slyšeli. Zásada je, že u každého stolu musí být víc hostů než těch, kteří na otázky odpovídají. Hlavním cílem rozhovoru není poučovat, ale naslouchat všemu, co hosty trápí, čemu nerozumějí, co je na víře přitahuje. Nikdo nikoho o ničem nepřesvědčuje a nikam ho nezve. Vše má být otevřené a nezávazné. Lidé si nedávají adresy a oslovují se pouze křestními jmény.

Jak jste vybírali lidi, kteří sedí s hosty u stolů? A kdo vám vaří večeře?

Lidem u stolů říkáme pracovně „stolaři“. Jsou to většinou ti, kteří již delší dobu žijí ve sboru. Později to byli lidé, kteří sami kurzy absolvovali a stali se členy sboru. Občas se s nimi sejdu a probíráme nejčastější otázky. A před každým večerem se shromáždíme k přímluvným modlitbám.
Večeře nám chystá skupina sester ve sboru – vždy dvě nachystaly na první večer padesát teplých večeří. Pak to většinou kleslo ke třiceti či dvaceti. Stává se i to, že někteří se přicházejí pouze najíst. Ale nebylo jich mnoho.
Kromě toho je ještě technický tým z těch, kteří chystají sál, obsluhují u stolu a hlídají šatnu. Po večeři nám zpívala mládež tři písně ze Svítá. Na každý večer bylo třeba asi dvaceti lidí ze sboru.

Jak často kurzy vyhlašujete a kolik lidí se průměrně přihlásí?

Dosud jsme je pořádali každý rok. Sedmý rok jsme si dali pauzu, protože už byla cítit únava. Doufám, že se příští rok podaří kurzy zase obnovit. Kurz začne v říjnu a v půli prosince skončí. Koná se každý večer od 18 do 20 hodin ve sborovém sále. Od ledna pak běží kurz Beta, do kterého přicházejí ti, kteří vědí, že po jeho skončení se budou moci přihlásit do sboru nebo dát pokřtít. Na začátku kurzu přicházelo asi dvacet hostů, vydržela zhruba polovina.

Jak se o kurzech budoucí účastníci dozvědí?

Všemi možnými i nemožnými způsoby. Ze zkušenosti víme, že každý účastník se o nich dozvěděl jinak. Někdo z inzerátu v tramvaji, jiný z letáku ve schránce, další si letáček vezme v předsíni kostela, jiný zahlédne pozvání na nástěnce mezi výlohami obchodů. Další najde pozvánku jako inzerát v místních novinách nebo na internetu. Zveme i při Noci kostelů nebo na koncertech pořádaných v kostele. Nejcennější je ovšem pozvání osobní. Na první večer přijde člen sboru se svým hostem a pak už nechá na něm, zda ho kurz zaujme a bude chodit dál.

Jaké je typické složení účastníků jednoho běhu?

Přicházejí lidé všech věkových skupin. Převažují mladí a starší. Většinou jsme se snažili, aby u jednoho stolu seděla přibližně jedna věková skupina. Ale není to nutné.

Existuje nějaká slabina této misijní formy?

V původní podobě je důležitou součástí kurzu víkendový pobyt, kde se hovoří o Duchu svatém a posluchači jsou vybídnuti k osobnímu přiznání ke Kristu. My jsme víkend omezili na sobotu, jedeme do nějakého venkovského sboru, kde hovoříme o rozhodující roli Ducha svatého v životě víry. Ale žádnou výzvu k obrácení nedáváme. Necháváme lidi, aby dozráli sami. Nutno ovšem říci, že většinou jako hosté přicházejí lidé, kteří jsou již víře nakloněni, mnozí se v soukromí modlí. Jejich víra však potřebuje jakési pročištění a vyjasnění sporných otázek.
Na nějakou výraznou slabinu jsme nenarazili. Mně moc nesedí slovo kurz – jako by víra byla něco, co se dá naučit. Ale název je zavedená značka, jejíž zásady je třeba respektovat.
Samotné pořádání kurzů Alfa je poměrně náročné. Vyžaduje mít ve sboru dostatek lidí, kteří se zavážou k pravidelné účasti a práci. Existuje však i domácí verze kurzu, který je pořádán v rodině a účastní se ho třeba jen dva tři hosté. Velkou výhodu vidím v tom, že dokud jsem připravoval žadatele o křest sám, znali pouze faráře a do společenství sboru si jen těžko nacházeli cestu. Když ale přijdou do kostela účastníci kurzu Alfa, znají tam nejmíň dvacet lidí.

Když lidé kurzem projdou, nechají se alespoň někteří pokřtít nebo zapsat do sboru? A vydrží jim případné nadšení?

Po skončení kurzu Alfa nabídneme zájemcům pokračování v tzv. kurzu Beta. Ten už jsme koncipovali podle svého, žádný scénář k němu nebyl. Učíme se zde číst Bibli pomocí rozhovoru nad vybranými texty v malých skupinkách, zasvěcujeme účastníky do života církve a společně se modlíme. Seznamujeme je s desaterem, vyznáním víry, svátostmi, dějinami církve. Je to taková konfirmační příprava pro dospělé. Večeře si chystáme společně, většinou studené.
V kurzech Beta předpokládáme již vážný zájem, zveme do bohoslužby a v závěru (trvá do ledna do dubna) nabídneme možnost vstupu do sboru a nepokřtěným možnost křtu. Za posledních šest let se takto ke sboru připojilo asi padesát dospělých lidí. Někteří se po jisté době zase vytratili. Pro řadu lidí je těžké změnit styl života – nejsou zvyklí slavit neděli, mají nevěřící rodiny nebo čekali od víry v Krista něco jiného a jdou hledat jinam.

Doporučil bys konání těchto kurzů v našich sborech?
V zásadě ano, tam, kde jsou pro to podmínky. Je to jedna z dobrých možností, jak nabídnout lidem možnost uvěřit v Ježíše Krista a zapojit se do života církve. Ze zkušenosti vím, že není málo lidí, které osloví jednotlivé kázání, kniha, film nebo zasáhne nějaká životní událost, ale nevědí, jak se k víře a církvi dostat blíže. Většinou se ostýchají a nevědí, co mají udělat. Po chvíli proto jejich nadšení a zájem vyprchá. Kurzy Alfa mohou lidem pomoci, aby svou počáteční a nejistou víru mohli někde ukotvit a překonali svou původní nedůvěru k církvi. Nesmíme je však začít hned poučovat, ale především naslouchat. Kurzy Alfa jsou dobrým způsobem, jak dát těmto lidem najevo, že nám na nich záleží, i když se do církve nepřihlásí a půjdou dál svou vlastní cestou.

Ptal se Roman Mazur

Ekumena žije

Společenství evangelických církví v Evropě – 7. valné shromáždění

Český bratr 12/2012.

Ve dnech 20.– 26. 9. 2012 se ve Florencii sešlo 7. valné shromáždění Společenství evangelických církví v Evropě (SECE). Největší setkání evropských protestantských církví, které se schází vždy zhruba po šesti letech, bylo zahájeno v konferenčním středisku Convitto della Calza úvodní řečí prezidenta Thomase Wipfa. Zástupci církví se sešli, aby mohli mluvit o možnosti vnášet do společnosti křesťanský hlas, který bude dnes zvát k svobodnému, odvážnému a přitom zodpovědnému pohledu na přítomnost i budoucnost, proto se mottem letošního shromáždění stalo heslo Free for the future (Svobodni pro budoucnost).

V průběhu valného shromáždění delegáti členských církví spolu s poradci a hosty diskutovali o výsledcích předcházejících věroučných rozhovorů a o tom, jakými důrazy je třeba se v budoucnu zabývat, kam bude směřovat ekumenický dialog mezi protestantskými církvemi a jak bude postupovat práce SECE. V šesti diskusních skupinách se projednávala hlavní témata a byly přijaty dokumenty o evangelickém pojetí autority písma (Písmo, vyznání, církev) a o pojetí ordinované služby (Úřad, ordinace, episkopé). Do budoucna by se tématy věroučných rozhovorů měly stát církevní společenství a také pluralita náboženství. Hovořilo se o roli protestantských církví v současné Evropě, o možnostech být církví stále se obnovující a otevřenou (dokument Ecclesia semper reformanda) a o identitě a úkolech evangelických církví mimo jiné ve světle blížícího se 500. výročí evropské reformace (2017).
Velký ohlas a pohnutí vzbudila svým příspěvkem Rosangela Jarjour, generální sekretářka Společenství evangelických církví na Blízkém východě (FMEEC), která hovořila o situaci křesťanů v Sýrii a v dalších státech tamějšího regionu.

Zájem hledat nové perspektivy, vzájemné obohacení a povzbuzení byl patrný i v neformálních setkáních a při společných bohoslužbách a modlitbách, v nichž se odrážela rozmanitost církevních tradic i společné reformační dědictví a radost z možnosti tvořit jedno společenství. Nedělní bohoslužba se konala v kostele valdenské církve a shromáždění předsedala biskupka německé metodistické církve Rosemarie Wenner.

Valné shromáždění také zvolilo třináct členů nové rady SECE, z nichž byli vybráni tři prezidenti: Friedrich Weber, Klára Tarr Cselovzsky, Gottfried Locher. Generálním sekretářem byl potvrzen biskup Michael Bünker. Do společenství církví vstoupila Evangelická luterská církev v Ekvádoru (založená ve 40. letech 20. století evropskými emigranty), která se tak stala 106. členem a bylo podepsáno memorandum o spolupráci SECE a anglikánské církve v Británii a v Irsku.

Poprvé se v rámci valného shromáždění uskutečnil také stewardský program. Osmnáct studentů a absolventů teologie z devíti různých zemí se setkalo, aby se navzájem seznámili se svými církevními tradicemi, aby v rozhovoru s čelními představiteli získali vhled do historie i současných témat SECE, a aby spolu diskutovali a společně se modlili. V průběhu valného shromáždění stewardi pomáhali s organizací, ale také měli možnost účastnit se zasedání a získat tak cennou ekumenickou zkušenost.

Jana Hofmanová

Diakonie

Diakonie v Mostě chystá kampaň proti zadlužování

Český bratr 12/2012.

Občanská poradna mostecké Diakonie vyhrála veřejnou zakázku a stala se koordinátorem protidluhové kampaně s mottem Dluhy nejsou osud. Ta proběhne ve třech ročních cyklech a bude zaměřena především na osvětu v sociálně vyloučených lokalitách na Mostecku.

V září a říjnu se konala anketa mezi sociálně vyloučenými a tímto vyloučením ohroženými obyvateli města. Anketa byla zaměřena na zjištění příčin zadlužení i na finanční gramotnost obecně. Z jejích výsledků je patrné, že mezi hlavní příčiny zadluženosti lidí ze sociálně vyloučených lokalit patří neúměrné nakupování spotřebního zboží na splátky, a také ztráta zaměstnání a tím i snížení příjmu. Navíc se ukázalo, že více než polovina oslovených respondentů své dluhy neřeší nebo nemá potřebu řešit. Na tuto anketu naváže průzkum aktuální struktury dluhů vytipovaných skupin obyvatel.

Součástí připravované kampaně budou osvětové plakáty, informační letáky, přednášky pro veřejnost i akreditované vzdělávací semináře pro pracovníky magistrátu. Kampaň má poukázat na nejčastější okruhy dluhů a nabídnout postupy při jejich řešení. Jejím cílem je také motivovat obyvatele sociálně vyloučených lokalit k prevenci a zprostředkovat jim kontakty na organizace, které jim mohou poskytnout potřebnou radu nebo asistenci.

Občanská poradna v Mostě není v oblasti prevence zadlužování žádným nováčkem. V rámci svých služeb již několik let nabízí protidluhové poradenství a svým klientům pomáhá řešit oddlužení. Vytvořila vzdělávací seminář „Pasti, pasti, pastičky aneb úvod do finanční gramotnosti“, který prezentovala na několika školách ve městě a v současné době podala žádost o jeho akreditaci na Ministerstvu práce a sociálních věcí. V rámci komplexního programu poskytuje nově také odborné sociální poradenství s akcentem na dluhovou problematiku i v mosteckém sídlišti Chanov.

Více také na webu most.diakonie.cz.

Blahoslav Číčel/ph

Cesta k novému zpěvníku

Sbory s původní luterskou liturgií. Srovnání lokálních praxí (2)

Český bratr 12/2012.

Posledním dílem se dnes uzavírá seriál o valašské luterské liturgii. Zbývá už jen blíže nahlédnout do druhé části rukopisných liturgických formulářů z Pržna, Vsetína a Frýdku-Místku a nabídnout několik závěrečných postřehů. V úvodním čísle jsem si dovolila věnovat tyto články památce Milana Slavického. Dnes bych ráda přidala ještě jednu dedikaci. Významnou pomocí při hledání nedávné minulosti vsetínské zpívané liturgie mi byla farářka Irena Škeříková, která mi poskytla písemné i zvukové podklady a řadu osobních vzpomínek a která se nikdy nepřestala cítit s valašskou luterskou liturgií úzce spojená. Proto na závěr věnuji celou sérii také její památce.

Úvodní a závěrečná kolekta a slavnostní žalm

Úvodní kolekta se dnes v celém rozsahu nezpívá v žádném ze sledovaných sborů, pouze ve Frýdku užívají zpívanou výzvu, zakončení kazatele a sborové „amen“. Jen toto zvolání sboru je však shodné jako u tamtéž zpívané závěrečné kolekty, jinak je v případě úvodní modlitby užita melodie těsně předcházející antifony ve stejné tónině C dur.

Základem frýdecké závěrečné kolekty a závěrečné kolekty zpívané ve Vsetíně je naopak melodie užívaná po celé 20. století na Slovensku. Jejím jádrem je střídání sólové recitace na základním tónu a na druhém stupni tóniny g moll, uvedené na počátku každé věty vzestupem z pátého stupně tóniny. V souladu s touto recitací je ve frýdecké praxi provozovaná také výzva k závěrečné modlitbě (viz obr.). Tato verze je zapsaná též v úpravě liturgie pro Vsetín, ale dnes se užívá jen melodicky i textově zkráceného zvolání „modleme se“. V obou sborech končí modlitba modulací do tóniny G dur, ve které zazní sborové „amen“ (ve Frýdku dvojnásobné), doprovázené varhanami. Přestože notovaný záznam kolekty nacházíme i v rukopisném materiálu z Pržna (odpovídající v zásadě slovenské praxi), dnes se v tomto sboru až na výjimky pouze recituje.
Stejně je stavěná také melodie slavnostního žalmu, zpívaného příležitostně pouze ve Vsetíně. Liší se jen závěry jednotlivých článků, které zde tvoří bohatší melodický ornament. V rukopisném záznamu vsetínské liturgie je slavnostní žalm zasazen do tóniny A dur.

Ustanovení večeře Páně
Kromě dnes již nezpívaného Otčenáše je ustanovení večeře Páně hudebně nejpropracovanější částí. Ze tří sledovaných sborů se dnes zpívá ve Vsetíně a Frýdku-Místku, a to v poněkud odlišných verzích, třebaže i zde je společný vzor zcela zřetelný. Pomineme-li rozdíl tónin, nalezneme největší odlišnost ve zhudebnění první (uvozující) věty. Zápis z Frýdku začíná od základního tónu vzestupně – stejně jako nápěv zaznamenaný v Krmanově agendě – a pokračuje recitativně nejprve k dílčímu závěru v prostřed věty a pak k závěrečné kadenci tvořené dvěma třítónovými melismaty (melodická řada tónů zpívaná na jednu slabiku textu, pozn. red.). Tato melismata jsou i v dalším průběhu frýdecké verze vždy v rámci kadence opakována a též recitativní charakter je ve značné míře zachován. Oproti tomu melodie užívaná ve Vsetíně (viz obr.) je zvláště v úvodu pohyblivější a harmonicky se orientuje po menších celcích, čemuž odpovídá rozdělení první věty na kratší články. Tato podoba vychází ze slovenských Liturgických nápevů. Pokračování je již velmi podobné frýdecké verzi, chybí jen třítónové skupinky melismat. Z původní předlohy pocházející jasné melodické vrchní i spodní vrcholy („vezměte“ – „to čiňte“, „pijte z toho“ – „to čiňte“), tvořící hudebně snad nejzajímavější moment celé zpívané liturgie, se v obou praxích shodují.

Áronské požehnání a shrnutí
Melodie závěrečného požehnání je ve všech třech sborech téměř identická, výrazněji se liší pouze závěrečné „amen“ a dále vnímání tóniny. Ve Vsetíně je nápěv zasazen v návaznosti na předchozí části do g moll a jen slovo „amen“ je podloženo akordem B dur. Stejné předznamenání má i verze z Pržna, je však již celá harmonizována v B dur. Frýdecká podoba harmonizace požehnání se čtyřmi b (viz obr.) osciluje mezi oběma variantami, více však směřuje k As dur než k f moll. Uprostřed delší recitace posledního úseku dokonce převáží akord C dur a způsobí závěrečné vyústění do této tóniny. Trojnásobné „amen“, odlišné od prženského, tóninu C dur potvrdí.

Zbývá jen dodat, že při celkovém přehlédnutí jednotlivých lokálních liturgických praxí ve sledovaných sborech se jako hudebně nejkonsistentnější jeví vsetínská liturgie, a to z hlediska pořadí jednotlivých částí i znění jejich nápěvů. Podoba liturgie, jak ji uvádí Evangelický zpěvník, představuje praxi provozovanou v Pržně, pomineme-li odlišné „amen“ Áronského požehnání, které odkazuje ke vsetínské praxi. Vazba na Pržno je zcela logická, neboť zde uveřejněnou verzi zpracoval Tomáš Holeček, v době přípravy zpěvníku prženský farář.

Závěrem
Na počátku zkoumání zpívané liturgie v původně luterských sborech ČCE stála především myšlenka zmapovat zbytky luterského liturgického dědictví, než úplně ustoupí jiné formě bohoslužeb. Domnívala jsem se také, že je potřeba vnést toto téma na odbornější půdu, aby i v rámci církve mohlo být k tradiční zpívané liturgii kriticky přistupováno. Dosavadní postoje, pohybující se mezi ztotožněním se s „krásnou tradicí po předcích“ a označením provozované praxe za „liturgicky a hudebně úpadkový a anachronický žánr“ mohou být nyní konfrontovány s potvrzením, že přes značný podíl neodborných zásahů do jejího pořadu i hudební podoby se jedná o liturgii sahající ve svém základu až k cenným počátkům českého luterství. Pro její další život je podstatné, že mnohokrát zmiňovaná vysoká míra návaznosti na Slovensko komplikuje možnost pracovat u nás s popsanými liturgickými částmi zcela samostatně. Citlivějším krokem do budoucna by snad byla snaha o odhalení co nejhomogennější a co nejméně poškozené historické podoby liturgie, tedy – řečeno jazykem textové kritiky – jakéhosi archetypu, i kdyby měl být hledán jen v rámci zápisů z 19. a 20. století.

Eliška Baťová