Archiv autora: CB

Elektromobil pro Diakonii

Český bratr 10/2013.

Raná péče střediska Diakonie ČCE v Praze-Stodůlkách má nově možnost užívat pro práci v terénu elektromobil zapůjčený od skupiny ČEZ. Slavnostní předání klíčů a zaškolení obsluhy proběhlo počátkem září v Praze. Každodenní využití elektromobilu pomůže otestovat elektromobilitu v běžném provozu.


Proč se elektromobil hodí právě pro služby rané péče, shrnuje ředitel střediska Diakonie v Praze-Stodůlkách Jakub Suchel: „Pro nás je podstatné za klienty jezdit. Denně navštívíme 12 domácností, kde rodinám pomáháme zvládat péči o jejich malé děti s postižením. Ve čtyřech krajích ČR tak běžně najedeme 500 kilometrů denně a bezprostředně kolem Prahy zhruba 150 kilometrů. Úsporu na nákladech samozřejmě vítáme.“

Vývoj vozidel na elektrický pohon z baterie doznal za poslední léta značného pokroku. Dojezdová vzdálenost malého Peugeotu iOn, se kterým pracovníci stodůleckého střediska k rodinám do terénu nyní jezdí, ujede až ke 150 kilometrům na jedno nabití. Nabíjet lze (mimo stanice k tomu určené, jež ČEZ poskytl Diakonii bezplatně) i redukcí přes běžnou zásuvku 230V.

Projekt Elektromobility skupiny ČEZ

Cílem pilotního projektu je navrhnout a otestovat komplexní řešení elektromobility jako služby, která kombinuje veřejnou dobíjecí síť s dodávkami elektřiny v rámci speciálního tarifu a postupně nabídne infrastrukturní řešení pro domácnosti i firmy, případně v kombinaci s dalšími doplňkovými službami a produkty. V rámci pilotního projektu je provozováno 40 elektromobilů po celé ČR. Spolu s Diakonií převzalo druhý elektromobil i hospicové sdružení Cesta domů.

„Projekt Elektromobilita skupiny ČEZ je mimo jiné zaměřen na sběr zkušeností z provozu elektromobilů. Chceme zjistit, kde všude je tato doprava využitelná, co s sebou nese za požadavky a kde má případné slabiny. Denní péče s dojížděním za klienty je další oblastí, která má potenciál pro rozvoj této dopravy. Proto vítáme spolupráci s Diakonií,“ dodává Pavel Cyrani, ředitel divize strategie ČEZ.

Co je raná péče

Raná péče je registrovaná sociální služba pro rodiny, kde se narodí dítě s postižením nebo kde se v raném vývoji dítěte objeví nějaké neobvyklosti, které jeho vývoj ohrožují. Toto období přináší rodičům hodně nejistot a je pro ně velmi těžké. Cílem rané péče je, aby rodina v takové situaci cítila podporu, aby nezůstávala sama a aby se co nejdřív usebrala – s přijetím onoho postižení nebo ohrožení dítěte. O rané péči jsme více psali například v ČB 1/2011.

ph/ČEZ

Sursum corda – Kriste Králi, Pane náš (EZ 520)

Český bratr 10/2013.

Tato píseň z Kralického kancionálu (1615) zazněla v rámci jedné z interaktivních přednášek o kancionálech staré Jednoty bratrské, která proběhla při letošních oslavách Bible kralické v kostele sv. Martina v Kralicích nad Oslavou. Jde o adorační christologickou píseň, která může být slyšet častěji, ale nejlépe vyzní při bohoslužbách o nedělích na konci církevního roku (před adventem), při velikonoční vigilii, v povelikonočním čase nebo také na pohřbech. Biblickým základem je Kristovo velikonoční vítězství a citát z chvalozpěvu Kristu: „On jest hlavou těla – totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých – takže je to on, jenž má prvenství ve všem.“ (Ko 1,18) Tento verš je ve druhé polovině písně propojen s perspektivou věčného přebývání s Bohem, kterou svým věrným vydobyl Kristus. Je to úžasná píseň. Stojí za to se ji naučit.

Souzvuk s Kralickou biblí

Církevní zpěvníky a kancionály souvisí s dobou, ve které vznikají. Tak to bylo i v době 16. st., pro které jsou příznačné tři pojmy s progresivním nábojem: renesance, humanismus, reformace. Bylo to inovativní období, kdy se rodili dynamičtí lidé s mimořádnými schopnostmi jako např. Jan Blahoslav či později Jan Amos Komenský. Tyto osobnosti vytvořily mnoho vzácných děl, které významně obohatily nejen písňový repertoár církve, ale také přispěly k obecnému dobru v různých kulturních oblastech naší země. Zpěvy, které vznikaly ještě v době Lukáše Pražského tj. na počátku 16. st., až po Jana Amose Komenského, jehož Amsterodamský kancionál byl vydán v pol. 17. st., souzní s Kralickou biblí. V oblasti hymnodie je to ta nejplodnější doba českého protestantismu. Nic podobného se v takové míře v dějinách už neopakovalo. V tomto období se etablovala česká reformační píseň – charakteristický skladebný druh české reformace, který se nemusel ústně tradovat z generace na generaci, ale díky vynalezení knihtisku se mohl šířit formou kancionálů. Tím máme možnost zpívat stejné písně, které zpívali Bratří před mnohými lety, a kancionály Jednoty nám mohou sloužit jako inspirační zdroj. Tím mohou staré písně promlouvat do naší současnosti. Pokaždé když člověk zpívá písně předešlých generací, ponořuje se do světa jejich víry. Z takového vnitřního výletu do slavné bratrské éry se člověk může vracet obohacen, poučen a osvěžen.

Mistr Jan Hus – iniciátor české liturgické reformy

Mistr Jan Hus je zásadní postavou spojenou s opětovným zavedením bohoslužebného zpěvu písní, zpívaných celým shromážděním. Husovy inovace v oblasti duchovního zpěvu jsou významné hlavně proto, že se odehrály už na počátku 15. st., tedy o jedno století před tzv. světovou reformací. Je pozoruhodné, že to byla právě duchovní píseň, zpívaná shromážděným lidem, která sehrála v tomto procesu tak důležitou roli, že stala se jedním z nejvýraznějších projevů české reformace. Po Husově smrti láska k duchovní písni přetrvává a duchovní zpěv se rozvíjí dál jak v husitské utrakvistické církvi (kde se mj. pěstuje také figurální vícehlasá tvorba), tak i v Jednotě Bratří.

Význam kancionálů Jednoty

V období své legální existence byla Jednota bratrská kulturně nejplodnější reformační církví na českém území a zasáhla významně i do vývoje českého jazyka, literatury, hudby, knihtisku a školství. Mnoho písní Jednoty se dostalo i do různých zpěvníků v cizině. Hlavní impulzy k rozvoji bratrského zpěvu přinášel typ bratrské bohoslužby, která se odvrátila od latinské římské liturgie a omezila obřady hlavně na čtení z Bible, kázání, modlitby a duchovní píseň shromáždění. Bratří měli bohatý repertoár bohoslužebných zpěvů, jehož velkou část uměli zpívat i zpaměti. Nezpívalo se jen ve sborech, ale i doma, a to několikrát denně. Kancionály Jednoty vynikaly nad téměř všechny evropské reformační zpěvníky vydané před třicetiletou válkou svým rozsahem, mnohotvárným a promyšleně uspořádaným obsahem, pečlivou teologickou, jazykovou i hudební redakcí a jedinečnou typografickou úpravou. Zpěvníky s bohatými biblickými ilustracemi sloužily i k četbě textů jakožto veršovaná dějeprava, dogmatika a etika. V období od počátku 16. st. do r. 1620 vyšlo celkem 40 vydání různých typů českých zpěvníků, 32 německých a čtyři edice polské. Prvním dochovaným notovaným zpěvníkem Jednoty byl německý kancionál Michaela Weisseho (1531) – odtud přešla řada písní do kancionálů německé reformace. Nejvýznamnější české kancionály jsou: 1. anonymní nenotovaný kancionál (1501, první reformační zpěvník, pravděpodobně na něm pracoval Lukáš Pražský), Rohův kancionál (1541, sestavil Jan Roh, známý v německé oblasti jako Johannes Horn) a oba kancionály, jejichž „nejvyšším korrektorem“ byl Jan Blahoslav, tj. Šamotulský kancionál (r. 1561, 735 písní!) a Ivančický kancionál (1564). Blahoslavovy zpěvníky jsou skvosty českého typografického umění a jsou českými muzikology považovány za vynikající evropskou hodnotu svým rozsahem, promyšleně vystavěným a formulovaným obsahem, množstvím použitých nápěvů a jejich pečlivou redakcí. Oba Kralické kancionály (1615, 1618) navazují na Blahoslavovu koncepci a shrnují bratrskou písňovou tradici.

Evangelický zpěvník z roku 1979 významně pomohl obnově reformačních zpěvů staré Jednoty bratrské. V této linii pokračujeme i při práci na novém zpěvníku, neboť si uvědomujeme, že význam českých reformačních písní je pro naši církev stejně tak důležitý, jako gregoriánský chorál v katolické církvi či protestantský chorál v církvi luterské.

Ladislav Moravetz

Soběstačnost sborů a samofinancování církve – část 3

Český bratr 10/2013.

Rozložení výšky salárů a počtu plátců

Ve všech sborech církve byla provedena analýza výšky placených salárů. Saláry byly rozděleny do skupin podle výše. V každé skupině byl stanoven počet plátců, platících salár v tomto rozmezí. Výsledky ze všech sborů v seniorátu byly sumarizovány. V obr. 11 je uveden graf znázorňující podíl plátců přispívajících danou výší saláru. Je zřejmé, že ve většině seniorátů je možné pozorovat jakousi „dvouhrbou“ strukturu salárů. Poměrně značný počet platících salárníků přispívá salárem do 500 Kč/rok. V každém seniorátu existuje určité rozmezí ležící mezi 500–1000 Kč/rok, ve kterém se vyskytuje pouze minimální počet plátců. Jinak řečeno, saláry mezi 500 až 1000 Kč/rok platí relativně málo členů církve. Počet salárníků platících saláry přesahující 1000 Kč/rok pak opět roste k druhému maximu.

Na obr. 12 je uveden finanční význam jednotlivých skupin salárníků. Je zřejmé, že skupiny salárníků platících více než 1000 Kč/rok uhradí většinu salárů. Ve všech seniorátech zaplatí tito salárníci více než 50 % všech salárů, v Jihočeském seniorátu dokonce více než 80 % . Finanční podíl plátců saláru do výše 500 Kč/rok je poněkud méně významný. Skupina plátců se saláry pod 500 Kč/rok však představuje teoreticky jistou rezervu pro zvyšování výběru salárů. Podle uvedených výsledků nese tedy finanční tíhu sborů přibližně 20 % platících salárníků a v průměru méně než 10 % členů sborů. (Pokud v některém grafu není součet sloupce 100 % , nebyl v daném seniorátu k dispozici rozbor ze všech sborů.) Poměrně značná část členů sboru se nepodílí na financování svého sboru formou saláru vůbec.
Zajímavé je také hodnocení, jak jsou saláry rozloženy, což jednotlivé sbory prováděly v roce 2012 ke konci roku. Existují různé typy rozložení plátců saláru. Ve venkovských a tradičních sborech jsou obvykle silnější skupiny salárníků s nižší platbou saláru, v městských sborech jsou obvykle silnější skupiny s platbami saláru přesahujícími 1000 Kč/rok. Pro staršovstva sboru poskytuje rozbor vlastních salárů informaci o tom, které skupiny salárníků je možné vyzývat k vyšší obětavosti.

Úvahy o úplném samofinancování sborů

Grafy zabývající se situací sboru v podmínkách úplného samofinancování vycházejí z velmi zjednodušeného předpokladu, že sbor by měl platit kazateli veškeré mzdové náklady, které byly dosud hrazeny ze státní dotace. Tyto náklady jsou přibližně 300 000 Kč/rok. Je to situace modelová, ke které dojde pravděpodobně nejdříve až za 17 let, nicméně každý sbor a každé staršovstvo by si měly rozmyslet, jak budou přechod k úplném samofinancování zvládat a jaká opatření bude potřeba vykonat. Pro celocírkevní uvažování představuje souhrn údajů zjištěných při tomto průzkumu informaci o tom, zda pro zajištění financování církve bude stačit pouze zvyšování obětavosti.
Na obr. 13 je uvedena celková potřebná průměrná obětavost na osobu v seniorátu (sbírky, salár, dary). Graf vychází opět ze zjednodušeného modelového předpokladu, že sbor bude mít stejné náklady a výdaje´jako dosud a bude muset kromě toho hradit v plné výši mzdové náklady svého kazatele. Celkové náklady sboru za rok jsou pak přepočteny na osobu v různých vyjádřeních (člen, platící salárník, dospělý člen s vlastním příjmem) a tyto údaje jsou v součtu pro celý seniorát vyneseny do grafu. Je zřejmé, že v jednotlivých seniorátech se celková potřebná obětavost pro dobu samofinancování na osobu výrazně liší. Potřebná obětavost v době úplného samofinancování je na obr. 14 porovnána s čistou mzdou ve výši 15 000 Kč/měsíc.


Zobrazené výsledky je možno porovnat s biblickým požadavkem desátků (10 %) nebo s doporučením řádů ČCE (5 % příjmu). Pokud by se na financování sboru podíleli všichni jeho členové, byl by podíl na mzdě či důchodu přijatelný. Pokud se na financování sboru budou podílet jen dosavadní salárníci, budou potřebné platby v některých seniorátech poměrně vysoké. Je zřejmé, že v seniorátech s početně silnějšími sbory se financování sboru bude pohybovat v oblasti reálných hodnot, a to i tehdy, zapojí-li se něj pouze dosavadní platící salárníci, a nikoliv všichni členové sboru. Požadovaná obětavost platícího salárníka by ležela v oblasti 2–5 % příjmů. V početně slabších sborech a seniorátech by potřebná obětavost členů musela být natolik vysoká, že se pohybuje mimo oblast reality (přes 10 % platu či důchodu) a je nutno uvažovat o jiném řešení. Problém bude vznikat i ve sborech a seniorátech, kde převažují důchodci s nízkými důchody, případně další členové sboru s nízkými příjmy.
Z uvedených údajů a grafu je zřejmé, že v mnoha seniorátech nebude stačit pro úplné samofinancování pouhé zvyšování obětavosti členů sborů, ale bude nutno provést i změny ve struktuře sborů. Dále bude pravděpodobně zapotřebí použít na přechodnou dobu i část restitučních prostředků. Jakkoliv je odhad uvedený v grafech tohoto článku velmi hrubý a zprůměrovaný v seniorátu, je možno si představit, jak velkou výzvu bude samofinancování pro sbory a senioráty představovat.

V dalších pokračováních tohoto článků se budeme zabývat propracovanějšími a zpřesněnými modely financování sborů ČCE na cestě k samofinancování v časovém rozlišení.

Pavel Stolař

Mýty a fakta o církevních restitucích v našem sboru

Český bratr 10/2013.

Rokycanův sbor před schválením zákona a po něm

Nejeden sbor se potýká s mnoha mýty a polopravdami, týkajícími se dopadu církevních restitucí na život sborového společenství. Zejména při debatách s veřejností, obecními zastupiteli, ale i členy sboru je stále co vyjasňovat. Příkladně se tohoto problému chopili v Rokycanech.

Předkládáme vám tedy, milí čtenáři, pohled na tuto problematiku očima konkrétního sboru. Může být inspirací pro ostatní. Materiál připravil Petr Neumann s podporou staršovstva a zaslal nám jej rokycanský farář Leonardo Teca.

Ekonomická situace

Často slýcháme otázku, zda bude farnímu sboru v Rokycanech vrácen církevní majetek. Nyní nikoliv. Farnímu sboru byla již dříve vrácena budova fary a kostela v Jiráskově ulici, kterou v roce 1932 postavil sbor hypotečním úvěrem a uhradil z příspěvků svých členů. Jiným majetkem, kromě několika náhrobků svých členů, nedisponuje a ani disponovat nebude.

Další dotaz bývá zaměřen na náhradu za nevydaný majetek. Samotnému sboru nebude jakákoliv náhrada vyplacena, není za co. Otázka je, zda Rokycanův sbor nebude podpořen jako ostatní sbory z prostředků, které obdrží Českobratrská církev evangelická jako celek. S největší pravděpodobností bude finanční náhrada vložena do personálního fondu, ze kterého bude hrazena mzda duchovních. Personální fond byl vytvořen již před několika lety v reakci na očekávanou odluku církve od státu.

Již nyní je jasné, že:

– Církve neobdrží dojednanou finanční náhradu najednou. Českobratrská církev evangelická dostane z celkové finanční náhrady ve výši 59 mld. Kč pouze necelá čtyři procenta. Konkrétně 2 266 593 186 Kč splácených po dobu třiceti let. To je zhruba 75,33 mil. ročně.

– Situace ČCE je zcela odlišná od římskokatolické církve, jíž bude kromě finančních náhrad navráceno nejvíce majetku, se kterým bude moci obratem hospodařit.

– Náhrada možná ani nebude vyplacena hotovostně. Jedná se kupříkladu o realizaci náhrady dlouhodobými státními dluhopisy. „Dluhopisy nebudou obchodovatelné a budou mít vyloučenou převoditelnost,“ řekla na Žofínském fóru Marie Bílková z ministerstva financí. Situace je tak v tuto chvíli velmi nepřehledná.

Častý názor lidí zvenčí a vysvětlení

Slýcháme také, že členové církví by měli financovat své sbory sami – proč by ostatní lidé měli na jejich činnost doplácet? Státu však plynul z majetku církve větší příjem, než jakým financoval provoz církví. Dle studie Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické výdaje vynaložené v letech 1948–2007 na církve ze státního rozpočtu činily 60,6 mld. Kč. Nerealizované výnosy církví z jejich původního majetku a z patronátů, které přešly na stát, pak činily ve stejném období 229,2 mld. Kč. Roční výnos ze zabraného církevního majetku je cca 3 mld. Kč. Saldo ve prospěch státu činí celkem 168,6 mld. Kč. Víc tedy daly církve státu než stát církvím.

Služba společnosti

V Rokycanech jsou členové evangelického sboru společensky odpovědní a pomáhají potřebným bez rozdílu vyznání. Církevní sbírky nikoliv na provoz, ale na pomoc lidem v České republice i ve světě jsou běžnou součástí kultury a zvyklostí. Sbor v Rokycanech jenom za rok 2012 takto věnoval 17 670 Kč. Evangelická církev zřizuje Diakonii, která profesionálně pomáhá všem potřebným lidem. ČCE kromě toho zajišťuje také kaplanskou službu ve věznicích a v armádě.

Soběstačnost sboru

Členové evangelického sboru v Rokycanech jsou již nyní do značné míry ekonomicky soběstační. Provoz sboru je hrazen z příspěvků členů, z darů a z příjmů za pronájem prostor. Jiné příjmy sbor nemá. Provozně je však dnes již na dotacích státu hospodářsky nezávislý.

Investice do správy památkově chráněné budovy kostela a fary jsou hrazeny z účelových dotací Plzeňského kraje, města Rokycany a z povinné spoluúčasti pomocí sbírek od členů sboru. Navíc se musí investovat i do položek, které nelze hradit z památkového fondu, například do budovy Diakonie. Jasnou většinu peněz vybrali mezi sebou členové sboru, dotace tvořily pouze 30 %.

Plat faráře

Mzda duchovního je hrazena částí z příspěvku od státu a částí z personálního fondu. Stát již nyní na mzdy kazatelů pouze přispívá. V Deklaraci shody se totiž církve již dříve zavázaly, že na nové duchovní či na zvyšování jejich mezd nebudou požadovat další prostředky. Evangelický sbor v Rokycanech přispívá na mzdu svého kazatele ze svých peněz. V roce 2013 sumou 78 500 Kč, v loňském roce sumou 77 000 Kč a v roce 2011 částkou 75 000 Kč.

Chod sboru do budoucna

Kolik členů zajišťuje ekonomický chod Rokycanova sboru? Ve sborových statistikách je oficiálně evidováno 140 osob. Aktivit sboru se ale účastní v průměru 62 osob, z toho je 44 procent nezaopatřených. Počet osob, které hradí náklady sboru, je tedy 35 (k 12. 4. 2013). Každý ekonomicky aktivní člen tak dobrovolně přispívá průměrnou částkou 7858 Kč ročně (v r. 2012). Hradit náklady sboru je přitom jen morální, nikoliv vymahatelnou povinností člena sboru.

Jak to bude s Diakonií?

Diakonie je zřizována Českobratrskou církví evangelickou. ČCE jako celek hospodaří s částkou cca 148 mil. Kč/rok (2011). Diakonie ČCE hospodaří s cca 530 mil. Kč/rok (2010). Už jenom z těchto čísel je patrno, že ke znatelné podpoře Diakonie zřizovatel sílu nemá. ČCE ale není k Diakonii lhostejná, přispívá na její chod účelovými sbírkami, zejména investičními.

Jak Rokycanův sbor otázku odluky církve od státu vnímá?

Předně nás velmi mrzí politizace starých křivd. Máme z celého procesu pocit, že se jedná spíše o souboj elit o pozice s elitami vládních stran, v němž jsou církve rukojmím, než aby padaly racionální argumenty. Navíc je nám v souvislosti s odlukou dávána za vinu finanční zátěž státu, ale opak je pravdou – jsou to církve, které dlouhodobě přinášely státu příjmy z hospodaření se zabaveným církevním majetkem.

Každopádně je mylné myslet si, že zrovna Rokycanův sbor na církevních restitucích pohádkově zbohatne. Spíše naopak. Nejpozději po vypršení přechodného období bude nést plnou tíhu svého provozu zcela sám, včetně úhrady mzdy kazatele.

I Rokycanova sboru se může týkat sjednocování menších sborů do ekonomických celků, o kterém se již nyní mluví. Nepřijímáme tento proces s lítostí, ale s odhodláním a vírou, že obstojíme a že i nadále dokážeme podporovat humanitární projekty a nebýt vůči svému okolí lhostejní.

Petr Neumann, místokurátor,
a staršovstvo sboru v Rokycanech

Více na http://www.rokycany.evangnet.cz