Český bratr 12/2013.

Šestičlenná skupina, vedená potulným kazatelem pro české sbory ve východní Evropě Petrem Brodským, vyrazila na cestu ve volební pátek 25. října. V místě srazu, v Břeclavi, vybaveni voličskými průkazy jsme úderem čtrnácté hodiny vyhledali nejbližší volební místnost a pak už nic nebránilo opuštění republiky. V deset večer rumunského času jsme byli u cíle – v Peregu Mare neboli Velkém Pereku, české vesnici na maďarsko-rumunském pomezí.

Vlídné přijetí a pohostinnost rodiny Kalouskovy jsou vyhlášeny. Kurátor sboru a kazatel Jaroslav Kalousek nás v sobotu doprovázel do blízkého města Aradu na perecký hřbitov, kde leží několik generací Čechů, a pak do sborového domu, muzea i do kostela, který po opravách ještě voní novotou. K domluvám, jak vše v neděli bude, patřilo i posunutí času z letního na zimní, abychom přišli ráno do kostela správně.
V neděli se kostel naplnil ke slavnostním bohoslužbám s večeří Páně. Při nich jsme vzpomenuli nejen Den reformace; připomněli jsme si i faráře Bedřicha Duška, který přišel do Peregu jako učitel v roce 1936 a pak tam sloužil jako farář dvacet požehnaných let. Zazněla i osobní vzpomínka našeho celocírkevního kantora Ladislava Moravetze, který se stejně jako Bedřich Dušek v Peregu Mare narodil. V očích posluchačů se zaleskly slzy a mnohé obličeje zářily úsměvem. (Nechť i vám „fejetonek“ vyloudí úsměv na rtech.) Děkovné bohoslužby završily také práce na obnově kostela, poničeného loňským tornádem. Nejenže je spravena střecha a vyměněna okna, ale dokončeny jsou i podlaha, malby a nátěry.

Při slavnostních bohoslužbách kázal Petr Brodský, večeři Páně vedla Eva Benešová, vedoucí oddělení výchovy a vzdělávání. Na liturgii se podíleli správci sboru – maďarský farářský manželský pár, vzpomínku na manžele Duškovy potom přednesl český kazatel pereckého sboru Jaroslav Kalousek. K hospodářským věcem se vyjádřil Jiří Tomášek, předseda Jeronymovy jednoty. Bohoslužby byly skutečně jazykově pestré: čtení z písma rumunsky, modlitby maďarsky, kázání a zpěv česky. Za krásného slunného, téměř letního počasí pokračoval sborový den ještě společným obědem a besedou se členy sboru. V pondělí brzo ráno jsme si přetočili hodinky ještě o jednu hodinu dozadu, abychom se srovnali se středoevropským zimním časem, a přes Maďarsko a Slovensko byli za pár hodin zase doma.

I když od šedesátých let není v Peregu Mare česká škola, jazyk se v evangelických rodinách obdivuhodně drží. Starší generace je stále hluboce ovlivněna prací faráře Bedřicha Duška, mladší lidé už jsou jazykově i národnostně promíseni více. V nedalekém (již maďarském) Nadlaku žije velká slovenská komunita, která s českou udržuje těsné kontakty. Návštěva českých krajanů ve vzdálené cizině byla velice srdečná a pro nás Čechy z Čech a Moravy občerstvující.

Daniela Ženatá

Bedřich Dušek – budovatel živého sboru

Narodil se 22. ledna 1910 v Peregu Mare, kde vychodil základní školu, střední školu absolvoval na rumunských gymnaziích v Aradu a Aiudu a také v Maďarsku (v Makó a Szentesi). Se svolením ministerstva školství byl přijat k ročnímu studiu na Československém mužském ústavu učitelském v Brně a od roku 1936 působil v Peregu Mare jako učitel. Dálkově studoval teologii a v roce 1944 byl ordinován ke službě slova a svátostí v městě Aiud. Opustil učitelství a stal se farářem peregumareckého sboru až do odchodu do důchodu v roce 1980.

Jeho farářská práce byla přerušena jen v letech 1949–1950, kdy byl jako mnozí jiní intelektuálové nasazen na nucenou práci na dunajském kanále. Místní vzpomínají: „Po návratu z nucené práce na dunajském kanále se velmi bál komunistů, ale přesto dokázal stát neohroženě v čele našeho sboru a vést dokončovací práce při stavbě kostela až do jeho vysvěcení.“ Oporou, jak pamětníci vzpomínají, byla jemu i sboru manželka Vlastimila, která vystudovala dívčí gymnázium v Krabčicích u Roudnice, ve sboru hrála na varhany, nacvičovala zpěv a vedla nedělní školu. Za jejich působení byl sbor velmi činný a živý. Bezdětní manželé Duškovi byli všemi považování za druhé rodiče.

Paní farářová Vlastimila zemřela v roce 1982 ve dvaasedmdesáti letech, bratr Bedřich v roce 1990 v osmdesáti. Na místním hřbitově, kde jsou pochováni, je na náhrobním kameni napsáno: „Bože, nevzdalujž se ode mne, Bože můj. Přispěj mi na pomoc.“ (Ž 71,12) Boží pomoc provázela manžele Duškovy po celý život.

Pb+

Pan farář Dušek dětskýma očima

Pana faláře (jak se v Peregu říká) jsem měl rád, protože bylo možné si s ním o různých věcech popovídat. Rád jsem za ním chodil, nejprve se svým děďou (perecký výraz pro dědu) a později sám. Občas nás navštěvoval. Sedával u nás v kuchyni a kouřil cigarety značky Snagov nebo Amiral. Vzpomínám, že měl krásné ruce, s kterýma občas jemně gestikuloval. Jeho gesta byla podobná herci Miloši Kopeckému. Hlas ale měl zastřený, až nyvý. A poutavě povídal. Já jsem sedával na stoličce, děďa na kysince a pan falář u stolu. Bába krájela buchty ve špajzu – pan falář měl rád ty propečenější, tzv. kraje. Nejvíc mě bavilo poslouchat dramatické historky, jak se skrýval za války, a z jeho pobytu na výstavbě kanálu Dunaj-Černé moře, kde byl nasazen k nuceným pracím.

Občas jsem k němu chodíval, abych mu mohl povykládat, co ve škole. Měl jsem pocit, že ho to zajímá. Když jsem byl asi v 6. třídě, odnesl jsem mu čerstvou zabijačku a on mi dal „vod cesty“ takovou sumu peněz, jako kdybych mu tu zabijačku prodal. Doma jsem pak za to dostal vynadáno. Můj táta, který u něho často býval, mu pak peníze vrátil, ale pan falář říkal, že mi to stejně dá někdy jindy. Pak už jsem od něho peníze nikdy nevzal. Byl hodný a štědrý! A těšilo ho, že se věnuji muzice. Občas jsem mu zahrál na harmoniku.

Na podzim nosíval bundu, které si říkávalo „făș“. Tento druh kabátu se v socialistickém Rumunsku vyráběl nejen pro důchodce, ale i pro děti. Byla to multigenerační móda slavné rumunské komunistické éry. Vyráběla se v růžové barvě (pro holky) a v tmavě modré, „praunové“, a tuším v zelené barvě pro kluky. Pan falář měl „făș“ tmavě modrý. Když jsem byl v první třídě, stejný „făș“ mi koupila máma v Aradu v obchodě „na strada Eminescu“. Já jsem jej nechtěl, protože mi byl velký, vypadal jsem v něm jako ruský kosmonaut a takto nastrojený jsem si připadal jako starý falář v penzi. Druhý den jsem si bundu nechtěl vzít do školy, tak se mi nelíbila. Dohadování s mámou však bylo marné. Tak jako pan faláře donutili jít pracovat na kanál, tak mě máma donutila si vzít do školy tenhle kabát. Začal jsem trucovat, ale můj truc, který trval i před naším stavením, byl přerušen naším sousedem, panem učitelem Jágyim, který šel právě se svými dcerami do školy. Pan učitel se na mě přísně podíval a řekl: „Măi, da ce-i asta?“ (No, no, co to má znamenat?), a já jsem už s novým fășem fizoval do školy, kde snad polovina kluků měla stejnou bundu „s kapišonem“, jako pan falář Dušek.

Ladislav Moravetz, celocírkevní kantor

Český bratr 12/2013.

Na staré rytině požáru Lešna z roku 1656 se podle věží, které ještě stojí, můžeme orientovat a odhadnout místo, kde stál dům Jana Amose Komenského. Tam byla instalována tiskárna českých bratří převezená z Kralic, kde v roce 1613 byly naposledy vytištěny archy s českým textem Bible, co se jí dostalo historického označení „kralická“. Zařízení tiskárny bylo i po děsivém požáru Lešna zčásti zachráněno a dokonce byl obnoven provoz, ale až v dalekém Amsterodamu. Tak mě napadá, jak se asi stěhovala tiskárna s mohutnými tiskařskými lisy polovinou Evropy, poničené válkou?

Přeskočíme více než 350 roků a v místech, kde bylo v Lešně za městskými hradbami a obrannými valy již pusto, nyní stojí nová architektonická perla města. Aula Státní vyšší odborné školy Jana Amose Komenského. Zde, na čisté bílé ploše zdi obrácené k městu, visí mohutná skleněná deska tvořená čtyřmi vrstvami silného tabulového skla. Ve střední části je jednotná plocha přerušena tak, že budí dojem otevřené knihy. Nad ní se doslova vznáší skleněná koule a záleží na divákově pohledu a intenzitě světla, zda vidí zeměkouli, nebo měsíc rostoucí do úplňku. Tou otevřenou knihou prosvítá text zdobných starobylých literek. Spodní třetinu skleněného obrazu tvoří barevný zelenomodrý pruh.
Aby divákovi bylo zcela jasno, součástí kompozice je skleněná tabule s vysvětlujícím textem:

V tiskárně Českých bratří,
přivezené do Lešna z Kralic na Moravě,
vydával své spisy v letech 1631–1656 Jan Amos Komenský
400. výročí Bible kralické1613–2013

Následuje překlad do polštiny. Vše rámuje exulantská růže, logo občanského sdružení Exulant, které bylo iniciátorem projektu. Autorem památníku je přední sklářský umělec Valér Kovac, který rovněž přijal účast na slavnostním odhalení svého reprezentativního díla.

Odhalení památníku se stalo součástí zahájení akademického školního roku dne 17. října 2013. Ve slavnostních talárech byli účastni všichni akademičtí funkcionáři v čele s Jeho Magnificencí a reprezentanti města Lešna se svým prezidentem. Mezi zahraničními hosty byla i delegace z univerzity v Humani na Ukrajině. Nechyběli zástupci českého a polského konzulátu.  Slavnost uvedl pan Ryszard Biberstajn, ředitel akademické knihovny, a poté byla zahájena zpěvem školního pěveckého sboru Comenius.

Synodní senior ČCE Joel Ruml řekl: „V České republice se říká, že v Kralicích je jediný pomník v Evropě věnovaný knize. Nyní víme, že v Lešně, díky spojené snaze města, Státní vyšší odborné školy a občanského sdružení Exulant, bude existovat také. Bible kralická sama zažila mnoho a provází nás stále navzdory tomu, kolik generací lidí již pominulo.“

Autor plastiky Valér Kovac

Za odhalovací stuhu, mezi čestnou stráží, měli čest zatáhnout: rektor Maciej Pietrzak, synodní senior ČCE Joel Ruml, prezident města Lešna Tomasz Malepszy, Miroslaw Jelinek a Josef Čáp, oba členové výboru o. s. Exulant, a Jan Szpet, děkan teologické fakulty Univerzity v Poznani.

Účastníkům slavnosti byla věnována faksimile rytiny titulní strany historického tisku Bible kralické, vytištěná na ručním papíře z Velkých Losin. Ve stejné dílně byl vyroben i papír pro tisk Bible před 400 lety.  Tak se Exulant hrdě přihlásil k dědictví starobylého města Lešna, které se stalo synonymem českého náboženského exilu, ztělesněného Janem Amosem Komenským.

„Prosím pak tebe, dcerko milá, Jednoto polská, pamatuj, z jakéhos kmene pošla, abys révovím dobrým vysazenou viničkou býti hleděla….“ J. A. K.

Josef Čáp