Český bratr číslo 1/2012.

Jsme schopni změny myšlení?

Pavel Stolař (1952) je spoluvlastníkem firmy Ecosond, která se zabývá tepelným zpracováním kovů a službami pro kalírny. V synodní radě pracuje druhé volební období, tj. nepřetržitě od roku 2003. Jako náměstek synodní kurátorky má na starosti hospodářské a správní věci. Má čtyři dcery a šest vnoučat.

Na jednáních spojených s hledáním postupů, koncepcí, kompromisů mezi církvemi i na jednáních se zástupci státu jsi strávil stovky hodin. Mělo to smysl? Bylo to náročné?

Náročnost jednání spočívala zejména v tom, že byla do jednoho balíčku spojena majetková restituce a snaha o dlouhodobé financování církví. Druhá komplikace spočívala v rozdílnosti výchozích pozic jednotlivých vyjednávajících. Stát má zájem navracet pokud možno co nejméně majetku, nově preferuje spíše naturální restituci na úkor finanční náhrady a není ochoten vracet majetek ve správě obcí a krajů.
Řády římskokatolické církve v souladu se svým chápáním podstaty majetku preferují navracení polí a lesů. Pro ostatní církve by byla výhodná spíše finanční náhrada za zabavený majetek. Výrazně se liší i velikost zabaveného majetku jednotlivých církví. Poměr zabaveného majetku církve římskokatolické k majetku ostatních církví je totiž přibližně 95 ku pěti. Komplikací byl také počet duchovních jednotlivých církví v poměru k počtu členů církví, který se u jednotlivých církví velmi výrazně liší a vytváří tak nestejnou výchozí pozici. Nejnáročnější bylo proto nalézt kompromis, který by byl přijatelný pro každou ze sedmnácti církví i pro vládní reprezentaci.
Pozitivní je, že se církve dohodnout dokázaly. Velkým problémem nadále zůstává, že vyrovnání s církvemi v podstatě odmítají levicové parlamentní strany, které by zabavený majetek církví nejraději nevracely a tuto velikou krádež si nechaly „posvětit“ v referendu.

Schválí-li předložený návrh zákona vláda (leden) i parlament (jaro), vejde v platnost od 1. ledna 2013. Pocítíš úlevu a zadostiučinění?

Nepocítím ani úlevu, ani zadostiučinění. Bude se pouze (možná) realizovat výsledek dlouhodobého jednání, v němž jsme hledali možnou dohodu mezi sedmnácti církvemi v rámci podmínek více méně nadiktovaných vládní reprezentací. Úleva bude spočívat snad jenom v tom, že by mohly být na dlouhou dobu jasně zákonem i smluvně nastaveny podmínky vztahů mezi státem a církvemi. Ale ke schválení je ještě dlouhá cesta.

Jaký objem komunisty ukradeného církevního majetku se vrátí ČCE?

Sbory ČCE, kterým byly zabaveny pole či lesy, budou moci uplatnit restituční nárok na naturální vydání pozemků v celkové výměře přibližně 160 ha polí a 80 ha lesních pozemků. Církev jako celek by měla obdržet restituční náhrady v celkové výši 2,26 miliard Kč splácených po dobu třiceti let se zohledněním inflace. Ročně by to mělo být asi 75,5 milionů Kč. Mimo to by měla být naší církvi vyplácena po dobu tří let dotace na platy kazatelů ve stávající výši a dalších čtrnáct let dotace, která se bude každý rok postupně snižovat vždy o 5 procent. Po této době spolufinancování církví státem zcela skončí.

Jak by s majetkem měla církev (sbory) naložit, aby to byla dlouhodobě pomoc?

Naturálně vydané pozemky budou obhospodařovat sbory, kterým byly kdysi vyvlastněny. Bude zcela na jejich uvážení, jak s pozemky naloží. Finanční prostředky z majetkového narovnání se z rozhodnutí synodu stanou příjmem personálního fondu, který bude fakticky jediným mzdovým fondem církve. Církev tak bude moci použít získané prostředky pro částečné financování platu kazatelů. Značnou část prostředků by však měla církev vhodným způsobem investovat, aby po třiceti letech bylo možné z výnosu majetku částečně financovat platy kazatelů, zejména u malých sborů. Stejným způsobem postupovali naši předkové ve dvacátých a třicátých letech minulého století, kdy část svých prostředků investovali do nemovitostí zejména v Praze, z jejichž výnosu je ještě nyní financována značná část provozu ústředí církve.

Jak budou finacovány platy kazatelů, až stát přestane platit příspěvek církvím, který se nyní využívá převážně na platy duchovních?

Základním zdrojem platů kazatelů bude obětavost členů církve. Dále lze předpokládat, že česká společnost ocení práci kazatelů tam, kde bude zřejmá tzv. společenská objednávka, například ve funkci kaplanů v nemocnicích, věznicích, v armádě a případně ve školství. Dalším malým zdrojem by mohl být i výnos církevního majetku, pokud se církvi podaří nějaké prostředky investovat, například do nemovitostí. Hlavním zdrojem však budou jednoznačně sbírky, dary a saláry, u některých sborů i vlastní hospodářská činnost.

Co to bude pro sbory znamenat?

Potřebu vyšší obětavosti. Společenství živého sboru jistě vytvoří takové prostředí, v němž financovat kazatele nebude problém. Ze zkušeností jiných církví i ze zkušeností zahraničních plyne, že třicet aktivních členů sboru s dobrou obětavostí je schopno financovat plat kazatele i provoz sboru.

Hrozí, že když malý sbor svého faráře „neuživí“, zanikne? Může být cestou slučování malých sborů?

Nemluvil bych v žádném případě o hrozbě zániku sboru. Nepochybně budou sbory, jejichž počet členů bude klesat, a tyto sbory budou jistě hledat racionální řešení ve spojení či v personální unii (společném kazateli či kazatelce) s jiným sborem. To neznamená v žádném případě zánik sboru, ale zajištění kazatelské služby jiným způsobem. Nepochybně vzroste význam ordinovaných presbyterů, případně kazatelů, kteří budou v církvi pracovat na částečný úvazek. Věřím, že bude i řada živých sborů, které porostou početně i duchovně a jejichž vysoká obětavost umožní povolat i více kazatelů s možností výpomoci na jiných místech.

Co to bude znamenat pro lidi z hlediska jejich obětavosti? Máme zde rezervy?

Rezervy jistě existují. Průměrný salár na jednoho platícího evidovaného salárníka přesahuje v současnosti tisíc korun za rok. Průměrná celková obětavost (sbírky, dary, saláry) na člena církve převyšuje 700 Kč ročně. Přepočteme-li celkovou obětavost na jednoho platícího a evidovaného salárníka, pak je jeho obětavost asi 2300 Kč za rok. Stále však existuje celá řada salárníků, jejichž saláry nepřesahují 100 Kč za rok. Za současného stavu by pro úplné samofinancování ČCE byla zapotřebí přibližně dvojnásobná obětavost, tj. 1400 Kč na člena za rok nebo něco přes 4000 Kč za rok na každého platícího salárníka. Je to příliš mnoho?

Přechodné období je dlouhé. Zhruba jedna generace. Myslíš, že se za tu dobu změní myšlení evangelíků a celé společnosti tak, že nový systém bude fungovat?

Musí fungovat. Církve se ve světě samofinancují za daleko horších podmínek, než má ČCE v České republice. Největším prohřeškem komunistického režimu vůči ČCE nebyla snad ani skutečnost, že nám byl zabaven majetek. Ostatně nebylo ho v ČCE ani tolik. Horší bylo, že se církev odnaučila spoléhat na financování z vlastních zdrojů a spolehla se na financování kazatelů státem, byť nepříliš štědré. A myslíme si, že na to máme nárok, že se o nás někdo postará. A toto spoléhání přetrvává i v posledních dvaceti svobodných letech. Změna tohoto myšlení bude trvat jistě dlouho.

Co by sis ve spojení s touto tematikou přál? A co přeješ nebo bys chtěl vzkázat členům ČCE?

Přál bych si, aby členové církve a sbory chápali majetkové narovnání, pokud bude schváleno parlamentem v představené podobě, jako poměrně dlouhou lhůtu, která umožní sborům i celé církvi obětavostí a strukturou se postupně přizpůsobit podmínkám samofinancování.

Ptala se Daniela Ženatá

Český bratr číslo 1/2012.

Pátrání na Evangelické teologické fakultě.

Evangelickou teologickou fakultu (ETF) trápí finanční problémy. Proč k této situaci došlo?

Bude přesnější říci, že ETF trápí finanční problémy jako každého jiného v oblasti školství. Financování vysokých škol je vládou nastaveno kromobyčejně úsporně. V případě ETF je tato obecná situace vyostřena tím, že jsme fakulta velmi malá – a tudíž jsou relativně vyšší režijní náklady. Zájem o naši finanční situaci vyvolal rok 2010, kdy jsme skončili výrazným schodkem pěti milionů. Sešly se tři nepříznivé vlivy: granty a vědecké projekty, které dlouhodobě tvoří přibližně polovinu našich příjmů, vynesly v roce 2010 výrazně méně peněz (dva největší pomalu končily), počet studentů teologie (skoro polovinu rozpočtu tvoří dotace podle počtu studentů) se zřetelně snížil (měli jsme nejméně absolventů od roku 1993) – a přišla úsporná vládní opatření, tedy celkové snížení příspěvku na vysoké školy. A co bylo nejhorší, neměli jsme žádnou rezervu, ze které bychom mohli deficit uhradit, museli jsme si tedy vypůjčit.

Důsledkem problémů ETF je i neplacení nájmu většinovému majiteli budovy fakulty v Černé ulici – ústředí církve. Aktuální dlužná částka je přes jeden milion korun (viz ČB 12/2011). Dluh fakulty tak tvoří největší částku z propadu rozpočtu ústřední církevní kanceláře (ÚCK). Ta musela propustit některé zaměstnance. Je reálné, že fakulta tyto svoje závazky v nejbližší době splatí?

Ano, důsledkem bylo, že jsme zůstali dlužit tři čtvrtiny nájmu za rok 2010, tedy asi 1,3 milionu korun. Slíbili jsme, že dluh na nájmu nevzroste, a snažíme se to splnit. Splacení loňského dluhu však zůstává otevřeným problémem – na nájem nám nikdo peníze nedá, musíme na něj našetřit z běžného rozpočtu, což je každoroční dobrodružství. Rozpočet se skládá z příspěvku na vzdělávání (podle počtu studentů), podpory vědecké práce (podle publikovaných vědeckých prací) a grantů či projektů, které pracovníci fakulty dokáží v soutěžích získat. K rozpočtu ÚCK nemám co říci, jen že bych jej o nájem z fakulty neopíral. V tuto chvíli nejsme schopni slíbit, že v roce 2012 nájem řádně zaplatíme – nevíme to, protože většina našich možných příjmů zatím není určena.

Omezení rozpočtu vedlo i k uzavření archivu ÚCK a následným protestům historiků a dalších badatelů (viz ČB 10 a 11 /2011). Je pro fakultu přijatelným řešením zpoplatnění vstupu do archivu?

Okolo provozu archivu vznikla umírněná panika, protože první zprávy se zdály naznačovat, že už se do něj nikdo nedostane po dobu neurčitě dlouhou. Což by pro historiky bylo jen o málo lepší, než když Komenskému shořela v Lešně knihovna. Naštěstí už je to trochu jinak, určitý nouzový režim existuje a na řešení se dále pracuje. Pokud jde o poplatky za užívání archivu, poskytovat všechno zcela zadarmo si může dovolit jen velmi bohatý mecenáš, ale jak se mají či mohou poplatky nastavit – a co by to znamenalo pro funkci archivu, to je věc pro odborníky, to bych nechtěl vymýšlet.

Současné problémy mají svoji historii. Vlastnila budovu fakulty evangelická církev od počátku?

Když bylo po roce 1990 jasné, že jak církev, tak fakulta budou potřebovat mnohem větší prostory než dosud, hledalo se intenzivně několik let. Ze strany státu ani univerzity se v Praze nenašel žádný vhodný objekt, proto byla z darů církví a dalších sponzorů opatřena dnešní budova. Tyto dary byly dary církvi, nikoli univerzitě, budova tedy byla koupena církví. Ve chvíli, kdy se fakulta stěhovala do nové budovy, byla to budova ČCE.

Proč a za jakých podmínek došlo k  převodu části vlastnictví a jak byla nastavena výše nájemného?

Protože celkové náklady na koupi a rekonstrukci přesáhly darovanou částku, církev se znatelně zadlužila, aby fakultě připravila obyvatelné prostory. Přitom bylo od počátku zřejmé, že fakulta není a nebude schopna platit tržní nájemné, na němž by církev vydělávala a z něhož by se daly umořovat dluhy. Proto bylo dohodnuto, že část budovy, konkrétně 20 procent, odkoupí univerzita, aby církev z těchto peněz mohla uhradit dluh na budově.

Církev a fakulta jsou dvě spojené nádoby, lze na tento vztah aplikovat podmínky tržního nájmu?

Na počátku zřejmě byla představa tržního nájmu, ale ta brzy zanikla. Nájemné, které bylo stanoveno při odprodeji části budovy, a které se pak několikrát zvyšovalo podle inflační doložky, není v komerční výši, to už bychom v Černé dávno nebyli, není ovšem ani symbolické, jak svědčí dlužná částka. Jsme rizikový nájemník, protože pokud jde o peníze, máme ještě výrazně menší jistoty než církve. Co dostaneme na příští rok, je vždycky otevřená otázka – a jak s tím vyjdeme, to je náš problém.

Nespoléhá se fakulta příliš na benevolenci církve?

Dluh byl fakultě smazán poze jednou, v souvislosti s oním odprodejem části budovy. Pro fakultu by samozřejmě bylo dobré mít například symbolický nájem s tím, že by na sebe vzala závazek starat se o všechno, co s budovou souvisí. Pro církev by to však znamenalo mít budovu, jako by ji neměla – spíš s určitými administrativními závazky a bez užitku.

Vyřešil by situaci prodej budovy fakulty Univerzitě Karlově, která je již dnes menšinovým vlastníkem?

Nájemné je pro fakultu citelnou položkou a to, že sídlí v budově, která nepatří univerzitě, je stále víc anomálie. Univerzita postupně rozšiřuje své areály, buduje nové a získává prostory, které až doposud bolestně scházely. Budovu teologické fakulty by odkoupit mohla, čímž by se podle našeho názoru pomohlo jak fakultě (nadále žádný nájem, jen údržba budovy), tak církvi (žádné starosti s budovou a nesolventním nájemníkem, hotové peníze k volnému použití).

Nehrozilo by riziko, že by se nový vlastník ve snaze zlevnit provoz fakulty pokusil prodat budovu v Černé ulici a přestěhovat fakultu do levnější lokality na okraji Prahy?

Nehrozilo, pokud by o to fakulta sama neprojevila zájem nebo nedospěla na pokraj bankrotu. Fakulty mají v tomto naprostou autonomii, ovšem nesou za ni samy hospodářskou odpovědnost.

Jak vidíte budoucnost teologického studia na fakultě? Lze humanitní vzdělávání měřit jen ekonomickým metrem a uplatněním absolventů na pracovním trhu?

Každé vzdělání, které by se měřilo jen ekonomicky, je pavzdělání a byl by to Boží zázrak, pokud by z něj vzcházeli dobří odborníci. Na druhou stranu vzdělání, jehož absolventi by se neuplatnili na pracovním trhu, je na nic. Z tohoto hlediska je teologické vzdělání solidním humanitním vzděláním, které slouží nejen adeptům církevní služby a tedy církvi, ale poslouží i v mnoha jiných povoláních. Potřeba takto vzdělaných lidí je ovšem omezená a všechny teologické fakulty již zjistily, že výhradně teologii, bez přesahu do jiných oborů, určitě nebudou studovat tisíce mladých lidí a že je nutno nabídnout vedle teologie ještě něco. U nás je to zatím sociální práce.

Ptal se Jan Kirschner