Český bratr číslo 1/2012.

V neděli 18. prosince zemřel v Hrádečku u Trutnova Václav Havel, dobrý a laskavý člověk, který svým životním dílem ovlivnil život každého Čecha a Slováka. Přes obrovské množství článků, úvah a vzpomínek, které byly od té doby napsány, na plné pochopení a zhodnocení toho, co všechno pro své blízké i vzdálené spoluobčany Václav Havel vykonal, je příliš brzy. Měl jsem štěstí poznat jej osobně a stát se editorem jeho spisů. Skládám v paměti střípky vzpomínek na jednotlivá setkání s ním, až po to poslední, 1. října 2011. Neodvažuji se v tuto chvíli jakkoli hodnotit a analyzovat jednotlivosti. Chtěl bych připomenout cosi obecnějšího.

V průběhu listopadových dnů roku 1989 jsem jednou k večeru jel trasou A pražského metra a zažil v něm něco, na co nelze zapomenout. Usmívající se, šťastní lidé, mnozí si utírající slzy dojetí, se navzájem objímali, přáli si vše dobré, pouštěli se navzájem sednout a jakýsi pán ve středních letech tam nahlas řekl: „Hlavně si to nějak nepokažme, buďme na sebe hodní, takováhle šance se už nikdy nebude opakovat.“ Slyším ta slova jako dnes. Křesťanský filozof Bohumír Janát později v jednom článku napsal, že listopad 1989 nebyl revoluce, nýbrž „revelace“, náhlé odhalení toho, že už zde, na zemi, mohou nastat chvíle, kdy pravda a láska mají větší sílu než lež a nenávist, a že má smysl o ně usilovat, jakkoli víme, že zde na zemi nikdy plně zvítězit nemohou. Vzpomínka na prožitek „revelace“ je pro toho, kdo ji zakusil, nezapomenutelná. Stejně jako vědomí toho, že tím, kdo nám ten prožitek v roce 1989 umožnil, byl právě Václav Havel, jehož životní dílo v těch dnech vrcholilo.

Není pochyb o tom, že v následujících dvaceti dvou letech se z nás prožitek „revelace“ postupně vytrácel, mnohdy pod nánosy věcí nedobrých. Vytrácel se nejen étos našeho společného usilování, ale i lidská vzájemnost jako taková.

Když jsem byl v týdnu před pohřbem Václava Havla svědkem shromáždění občanů k uctění jeho památky, zádušní mše i smutečního průvodu na Pražský hrad, pocítil jsem z mladých lidí, z nichž mnozí v roce 1989 ještě nebyli na světě, cosi velmi nadějného. Jako by se ke mně onen zasutý pocit „revelace“ v pozměněné podobě najednou vrátil. Říkal jsem si: nesme teď tenhle náš společný zážitek dále v sobě, snažme se prosvěcovat svým chováním své okolí, nerozmělněme tuhle novou šanci. Vše v tu chvíli kolem mne směřovalo k budoucnosti. Právě tímhle směřováním jako by bylo Havlovo dílo – dílo člověka přes všechnu lidskou výjimečnost též chybujícího a omylného – i přes jeho smrt protaženo až kamsi na absolutní horizont lidského bytí: na horizont, o němž tak přesvědčivě psal, jemuž se cítil odpovědný a k němuž se vztahoval do posledních chvil svého života, jak ve svém svědectví vypověděla řádová sestra Veritas Holíková, která stála u jeho lůžka v okamžiku, kdy umíral.

Pod vlivem blížící se smrti své ženy Olgy napsal Václav Havel v jednom ze svých prezidentských projevů, že silnější než smrt je naděje. Myslím, že nikdo z nás není v těchto chvílích schopen říci nebo napsat nic podstatnějšího.

Jan Šulc

Český bratr číslo 1/2012.

Mezinárodní teologická společnost udělila Tomáši Halíkovi cenu za nejlepší teologickou knihu Evropy, vydanou v letech 2009–2010. Jde o dílo Geduld mit Gott, česká verze má méně provokativní název Vzdáleným nablízku (Nakladatelství Lidové noviny, 2007).

Halík, který je znám jako profesor Univerzity Karlovy, studentský farář, výrazná mediální osobnost a autor řady čtenářsky mimořádně úspěšných knih říká: To podstatné, co kniha přináší, vyrostlo ze specifické zkušenosti křesťanů ve východní Evropě, zvláště v Čechách. „Kde tradice byla přervána, nelze na ni jen mechanicky navázat.“

Kniha, která by zasloužila podrobný rozbor i v evangelickém odborném teologickém tisku, představuje skutečný gejzír myšlenek. Tyto myšlenky, některé z nich originální, jsou formulovány s vysokou literární působivostí a promyšleně komponovány ve snaze porozumět různým formám moderní evropské nevíry a bolestného hledání víry.

Opakovaně se Halík vrací k motivu Božího mlčení, Boží skrytosti či nepřítomnosti ve světě. Jde o prožitek, který je podle něj v dnešní době snad častější (nebo je alespoň ostřeji uvědomován) než v dobách minulých. Svérázně o tom zpívá náš Sváťa Karásek: „Přijď, ó Bože, přijď už k nám, přijď, nebuď skrytý, vždyť panny už jsou zemdlené, blázince nabitý.“

Halík se hlásí k těm, které tento prožitek tísní. Místo aby se ho násilně pokoušel přemáhat, popírat či vytěsňovat, snaží se ho nést solidárně s pochybovači i s ateisty určitého druhu. Podle něho ateisté – v této věci shodně s fundamentalisty a s lacinou vírou entuziastů – chybují netrpělivostí vůči Bohu tam, kde je třeba setrvávat v úctě před tajemstvím Boží skrytosti. Pravá křesťanská trpělivost s Bohem má tři formy – víru, lásku a naději.

Podobně jako nad jinými Halíkovými knihami, i zde se vnucuje otázka, proč je muž ve světě vysoce respektovaný přijímán ve své vlasti tak dvojznačně. Má mnoho spokojených, ba nadšených čtenářů, ale na druhé straně i rozhodných odpůrců.
Proč ten odstup, někdy i nepřátelství?

Halík myslí radikálně, miluje odvážné myšlenkové experimenty a paradoxy. Jeho teologie se nevejde do katechismových pouček a jednotlivé formulace vytržené ze souvislosti mohou znepokojit, snad až pohoršit ty, kteří preferují osvědčené, vyšlapané cesty pravověří, ať katolického nebo protestantského. Jeho oceňování mimokřesťanských náboženství budí podezření z nevěrnosti Kristu.

Vysoká myšlenková úroveň i formální virtuozita Halíkových textů – spolu s mimořádným rozsahem jeho díla – nutně dráždí ctižádostivé duše. My méně úspěšní hledáme vysvětlení v jeho schopnosti své myšlenky prodat (doslova i v přeneseném smyslu) a v jeho charismatickém osobním projevu, který mu to usnadňuje. Ve svých knihách mluví Halík často o sobě. Z drobných zmínek i z delších pasáží vyvstává obraz skutečného veltmana – a zároveň člověka takové spirituální úrovně a takové loajality k Římu, že bychom těžko hledali vhodnějšího kandidáta na nejvyšší církevní hodnosti. Přičteme-li k tomu jeho ostře kritický (ale poučný!) postoj k české i světové reformaci, přestáváme se divit nelibosti, kterou tento muž vzbuzuje u některých českých evangelíků.

Je to škoda. V našich snahách o ekumenu s českými katolíky zůstává vážná mezera, pokud v nich chybí živý – jistě také polemický – kontakt s myšlenkovým světem Tomáše Halíka.

Pavel Říčan
(redakčně kráceno)