Archiv autora: CB

Slovo

Nad předběžnými výsledky sčítání

Český bratr číslo 1/2012.

Ubývá věřících nebo přibývá?

Český statistický úřad zveřejnil předběžné výsledky Sčítání lidu, domů a bytů z března 2011, včetně informací o „náboženské víře“. Vzhledem k tomu, že odpověď byla tentokrát výslovně dobrovolná, téměř polovina obyvatel se k této otázce nevyjádřila. Údaje z vyplněných formulářů potvrzují výrazný trend odklonu od „velkých“ církví (tj. římskokatolické, Českobratrské evangelické a Československé husitské). Vysoký počet věřících, kteří se nehlásí k žádné církvi ani náboženské společnosti, byl i v tomto případě zřejmě ovlivněn tím, že tato možnost byla oproti minulým sčítáním výslovně uvedena.

Ačkoliv si s výslednými čísly můžeme různě pohrávat a spekulovat nad nimi, jsem přesvědčen, že potvrzují základní trend pokračujícího poklesu věřících, kteří se hlásí k některé z křesťanských církví. Týká se to především tří nejpočetnějších církví u nás. Myslím si, že tento fakt je mnoha lidem zřejmý i bez čísel ze sčítání. Ti, co by jej chtěli popřít, se mohou odvolávat na neúplnost výsledků. Podle mne zcela neprávem. I kdybychom vycházeli pouze z vyplněných údajů, je pokles zřejmý. Osobně se domnívám, že údaj o víře nevyplnili spíše lide, kteří jsou k víře zcela lhostejní nebo se k žádné církvi nehlásí. Obavy ze zneužití takového údaje byly zřejmé při sčítání v roce 1991, kdy byl dotaz na náboženskou příslušnost po čtyřiceti letech znovu zařazen (tehdy ji neuvedlo 16,2 %, v roce 2001 už jen 8,8 %). Dnes je motivem spíš recese (viz rytíři Jedi), lhostejnost či zmíněné zdůraznění dobrovolnosti, které zřejmě ovlivnilo i uváděné údaje o národnosti.

Další argument pro uvedený trend poklesu „církevně věřících“ je demografický. Z letošního sčítání sice ještě nemáme výsledky religiozity v jednotlivých věkových skupinách, minulé sčítání však ukázalo, že věkový průměr lidí, kteří se přihlásili k některé z církví, byl výrazně vyšší než u lidí bez vyznání. Pokles počtu věřících v roce 2001 byl ovlivněn také tím, že lidé méně uváděli náboženskou příslušnost u svých dětí do patnácti let. Ačkoliv si na konkrétní čísla budeme muset ještě počkat, nevidím důvod předpokládat, že v této věci nastal nějaký obrat. Zvlášť když do role rodičů dorostly ročníky, které už v minulosti byly většinově „bez vyznání“ nebo za ně tehdy údaje vyplňovali „religióznější“ rodiče. A to nemluvím o tom, že míru religiozity stále ještě udržují starší ročníky, jejichž podíl v celkové populaci na rozdíl od dětí stoupá.

Na druhou stranu není důvod na základě čísel ze sčítání tvrdit, že církvím dramaticky ubývají věřící. Církvím zřejmě ubývají sympatizanti a klesá jejich prestiž ve společnosti. Pokud jsou k dispozici data o „praktikujících věřících“, mám na mysli třeba pravidelné účastníky bohoslužeb, trvalý pokles je sice patrný, ale nikoli dramatický. Ostatně i nízká data z posledního sčítání jsou stále ještě více než dvojnásobně vyšší než předpokládaná nebo zjištěná návštěvnost bohoslužeb (alespoň u církve římskokatolické a českobratrské). Takže onen dramatický pokles ve srovnání s rokem 1991 můžeme chápat jako přiblížení k reálným číslům.

Čeká nás jistě plno důkladných rozborů výsledků sčítání, ale trend je zřejmý. Na jedné straně ke křesťanské víře církev patří, na straně druhé je trend odklonu od tradičních církví pro moderní společnost v řadě evropských států na západ od nás typický.

Neznamená to však také, že tyto církve prostě neumějí oslovit dnešního člověka a neplní tak svoji roli? Vždyť i dnes je plno lidí zraněných a nemocných, lidí hledajících, což ostatně potvrzuje rostoucí počet věřících „bez církve“. Jsem přesvědčen, že ani dnes nemohou křesťané a církve rezignovat na své poslání. Církve by zřejmě měly víc přemýšlet nad způsobem svého zvěstování a ptát se, zda se více nezabývají samy sebou a třeba z obavy se neuzavírají do sebe, zatímco pro okolí jsou nesrozumitelné.

Rovněž jsme stále svědky rozděleného křesťanství. Když se ani dnes nejsou někteří křesťané schopni dohodnout mezi sebou, vzájemně se uznávat a respektovat, můžeme se snad divit, že se jim nedaří oslovit okolí? Výsledky sčítání mimo jiné potvrzují, že dávat přednost svým konfesně partikulárním zájmům před společným svědectvím v důsledku poškozuje všechny. Určitě máme o čem přemýšlet!

Martin Vaňáč, Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy

Diakonie

Rozhovor s Janem Dusem

Český bratr číslo 1/2012.

O novém středisku Diakonie, povodních, zahraničních projektech i rozvojové pomoci.

Jan Dus pracuje v Diakonii ČCE od září tohoto roku. Na starosti má dílem zahraniční vztahy, dílem řízení nově vzniklého Střediska humanitární a rozvojové pomoci. Někdejší farář ČCE v Poličce a poté zaměstnanec ústředí církve byl hostem Českého bratra.

Honzo, co vlastně je nové Středisko humanitární a rozvojové pomoci?

Jsme takový nejmladší a nejmenší sourozenec v rodině středisek naší Diakonie. Vznikli jsme k 1. lednu 2011 a fakticky fungujeme teprve od podzimu. Zatím nemáme ani dva celé úvazky: o práci se dělíme s kolegyněmi Janou Škubalovou a Olgou Mutlovou.

Na jaké oblasti humanitární pomoci se chce středisko zaměřit?

Naše práce má dvě větve: humanitární pomoc v tuzemsku a rozvojovou a humanitární pomoc v zahraničí. Je výborné, že na obou rovinách máme na co navazovat. V České republice pomáhala Diakonie při povodních už několikrát (naposledy loni v severních Čechách) a vysloužila si za tuto svou práci mnohou pochvalu. A tak jakkoli formálně pracuje nyní pro nás, dělá Olga Mutlová v tuzemské humanitárce tutéž práci jako dosud.
Na dosavadní práci Diakonie navazujeme také v oblasti zahraniční. Rozvíjíme dál pomoc Etiopii, kde Diakonie podporuje projekt místní luterské církve pečující o sirotky rodičů, kteří zemřeli na AIDS. Pro tento projekt uspořádali zaměstnanci Diakonie mezi sebou už dvě sbírky. – Další zemí, kde máme na co navázat, je Rumunsko. Pro tamní Diakonii zorganizovala naše Diakonie v roce 2008 a 2009 vzdělávací kurzy pro vyšší a střední management.

Chystá se Diakonie rozvíjet zahraniční humanitární pomoc „ve velkém“ a zařadit se tak i mediálně mezi organizace, jako jsou třeba Člověk v tísni nebo Adra?

Zpočátku se budeme zaměřovat více na rozvojovou pomoc než na humanitární akce. Zatím nás není dost a nemáme dostatečné zázemí na to, abychom rychle spustili mediální kampaň a bleskově zasáhli v postižené oblasti. Rozvojová pomoc je stabilnější, cílevědomější a přinejmenším stejně smysluplná. Naším cílem je zaměřit se na několik zemí, kde budeme dlouhodobě působit.
Určitě se však chceme začít prosazovat mediálně. Chceme, aby se o nás vědělo. I to je však běh na dlouhou míli. Nejprve začneme mezi členy a příznivci ČCE a dalších protestantských církví. Je škoda, když evangelíci, kteří chtějí přispět na pomoc do zahraničí, tak musí činit přes jiné organizace. Považuji za naši službu evangelíkům i dalším, že vytvoříme několik důvěryhodných a průhledných rozvojových projektů, na které – budou-li chtít – budou moci přispět.

V Diakonii máš na starosti také koordinaci zahraničních vztahů. Se kterými zeměmi a kterými organizacemi udržuje Diakonie kontakty?

Naše Diakonie je členem evropského sdružení diakonií, Eurodiaconia. Sem patří diakonie většiny evropských zemí. V rámci této sítě dobře funguje spolupráce diakonií visegrádských zemí. Další významní partneři jsou samozřejmě německá diakonická střediska, potom diakonie v Rumunsku, Srbsku, Itálii… Já sám mám slabost pro Spojené státy, a tak mne těší, že správní rada rozhodla pořádat vzdělávací cesty ředitelů do USA. Každý ředitel střediska bude mít v nejbližších dvou letech příležitost podívat se, jak funguje obdobná organizace za oceánem.

V minulosti naší Diakonii pomáhali v porevolučním rozvoji partneři z vyspělých zemí – finančně, ale také jistým sdílením a předáváním know-how. Učíme se stále od Západu, nebo už sami pomáháme předávat dál, co se v naší práci osvědčilo?

Učit se a vyučovat druhé, to není buď – anebo. Základním kamenem evropské myšlenky partnerství je, že se učíme od sebe navzájem. Budoucnost vidím ve spolupráci rovnocenných, kteří se navzájem doplňují a podílejí se na společných projektech.
Podstatné jsou přímé vztahy středisek s jejich zahraničními partnery. Svou roli vidím v tom, že je budu podporovat, inspirovat, nahrávat jim. Péče o vztahy s partnery však leží v prvé řadě na jednotlivých střediscích. Považuji za velmi důležité, aby každé středisko mělo ve svém managementu lidi, kteří znají jazyky. Zahraniční vztahy a vazby mají mnohem větší význam mezi středisky než mezi ústředím a ústředím.
Sám mám na starosti koordinaci zahraničních vztahů a tak svou roli skutečně vnímám. Byla by chyba, kdyby se ze mne stal ten, kdo na sebe strhne všechny zahraniční vazby. Naopak chci střediskům pomáhat zahraniční kontakty pěstovat, rozvíjet a mít z nich užitek.

Ptal se Pavel Hanych

Cesta k novému zpěvníku

Protestantská liturgie jako otevřená otázka

Český bratr číslo 1/2012.


Liturgická stránka bohoslužeb v Českobratrské církvi evangelické, pokládaná řadu let za otázku do jisté míry vyřešenou a ne zcela živou, nabývá v poslední době mezi mladší generací evangelických věřících i duchovních na aktuálnosti. Zamýšlení se nad dějinami liturgie protestantských církví na našem území je proto důležitou podmínkou nalezení nových východisek při hledání liturgické praxe, v níž by se odráželo to nejlepší z dědictví církevní tradice a která by zároveň poskytovala přístupnou i ekumenicky otevřenou alternativu pro dnešek.

Hledání liturgické praxe

K tomuto přemýšlení chce pomoci i seriál, s nímž se budete po celý rok 2012 setkávat na stránkách Českého bratra. Čerpá z výzkumu podniknutého v letech 2006–2007 v rámci Semináře hudby 20. století na Ústavu hudební vědy FF UK, zastřešeného pod názvem Zpívaná liturgie v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické.

Ráda bych tímto seriálem vyjádřila vděčnost a věnovala celý text Milanovi Slavickému k jeho nedožitým 65. narozeninám. Tento významný český hudební skladatel, režisér a muzikolog se zásadně zasloužil o to, aby takové uvažování vůbec mohlo být rozvíjeno, a sám byl velkým vzorem skromnosti, víry i erudice – vzorem vědeckým i lidským.

Dědictví Jednoty bratrské

Vnímání bohoslužebného řádu v Českobratrské církvi evangelické je stále do značné míry ovlivněno historickým postojem Jednoty bratrské, která ve své konfesi, vydané Komenským v roce 1662, v článku „O věcech případných, to jest ustanoveních, řádích, obyčejích a ceremoniích církve, a přitom o svobodě křesťanské“ takto vyznává: „O věcech lidmi ustanovených smýšlíme, že jsou menší váhy a potřeby nežli služebné (tj. Slovo Boží, svátosti a pastýřská služba neboli klíče Kristovy), (…) avšak že i onyno v lidu křesťanském ostříhány býti mají v společném obcování a náboženství konání. (…) Avšak tak a s tím obmezením, aby věci takové případné nebyly držané za služebné, Bohem zřízené, ovšem pak [tím méně] za podstatné, nevyhnutedlně k spasení potřebné.“ (Říčan, Rudolf a kol. (ed.): Čtyři vyznání, Praha 1951, s. 163–164)

Co všechno nevíme

O tom, že zpívaná liturgie je luterské církvi vlastní a že právě luterské chrámové prostředí dalo vzniknout významným kompozicím hudebních dějin, není pochyb. Hudební provoz ve sborech dnešní Českobratrské církve evangelické, které se do roku 1918 hlásily k luterství a které si dodnes zachovaly některé znaky luterské liturgie, však tvoří jakýsi protipól tohoto vývoje: Jde o oblast takřka neprobádanou a z hlediska hudebních i liturgických dějin zcela okrajovou. Hlubší výzkum ale přesto ukazuje, jak bezprostředně se zde můžeme učit mnohé o principech vzniku a fungování bohoslužebných řádů i jejich konkrétní hudební náplně.

Na začátku zkoumání zbytků luterské liturgie byla ovšem situace dost nejasná: chyběl jasnější přehled o konkrétních sborech, kde se zpívaná liturgie provozuje, i o tom, jaké faktory k dnešnímu stavu vedly, postrádali jsme hlubší analýzu vztahu zpěvu v původně luterských sborech u nás k luterské liturgii na Slovensku (jejíž dějiny jsou popsány poměrně pečlivě, viz: Petrík, Ján: Dejiny slovenských evanjelických a. v. služieb Božích, Liptovský Mikuláš 1946 a týž: Chrámové agendy slovenskej evanj. a. v. církvi, Liptovský Mikuláš 1948) i analýzu vzájemného ovlivňování obou praxí po roce 1918. Neznámá byla též míra fixace liturgických zpěvů na notový zápis a tedy i podíl ústní tradice. Popsaná nebyla ani hudební struktura zpěvů, natož jejich proměny ve 20. století. Na zodpovězení čekaly též otázky vlivu společenských a politických událostí či etnografických faktorů na provozování této liturgie. Jedna tendence se však jevila poměrně zřetelně: sbory, o kterých bude řeč, tvoří ve svém nepatrném množství jisté „skanzeny“ luterství u nás, kde je liturgie sice živou součástí bohoslužeb, ale zároveň i posledním torzem jedné ze dvou potolerančních větví evangelictví v Českých zemích.

Hledání odpovědí

Při hledání odpovědí jsem se snažila obracet se nejen k literatuře a nejrůznějším pramenům, ale především k samotným členům sborů, kde tradice zpívané liturgie trvá. Podnikla jsem rozhovory s faráři, varhaníky i s dalšími členy těchto sborů a hleděla především na jejich vztah k tradované liturgii. Proto, že zde máme co do činění s ústní tradicí, se do konkrétní podoby liturgie promítají i životní osudy a osobní založení těch, kteří liturgii zpívají.

V tak velké šíři neznámých nebylo samozřejmě možné zodpovědět všechny nabízející se otázky. Cílem bylo tedy především shromáždit dostatek materiálu k popsání současné podoby této zpívané liturgie a alespoň zčásti zaplnit uvedená bílá místa v bádání, aby tak mohl být položen základ k dalším srovnávacím či historickým analýzám. Zda se to alespoň zčásti podařilo, nechť posoudí laskavý čtenář sám.

Eliška Baťová

Moje církev

Anatomie průšvihu: Bezdomovcem

Český bratr číslo 1/2012.

V tomto cyklu se postupně pokusíme nahlédnout, z jakých konkrétních problémů se skládají různé životní rány a neštěstí. Budeme se ptát jak přímo lidí v těžké situaci, tak pracovníků různých pomocných profesí. Dnes jsme se s otázkami obrátili na pracovnici azylového domu pro bezdomovce.

Jak se vlastně člověk dostane na ulici? Jen tak, ze dne na den?

Buď nemá okruh blízkých lidí, nebo ho ztratil. V takové situaci jste, když vyjdete z dětského domova, když vás propustí z vězení, ale také třeba když jste třeba v psychiatrické léčebně, po dobu léčení neplatíte nájem a přijdete o byt. Mnozí bezdomovci většinu života pracovali, vedli normální život. Pak se rozvedli, soud přiznal děti matce i tím pádem i byt. Téměř nikdy nemá bezdomovectví jednu příčinu. Jak známo, problémy se nabalují. Bez bydlení se těžko hledá práce a bez práce zase bydlení. Osamělost vede k pití, pitím zase přicházíte o přátele. Jedno jde s druhým a je to těžké rozplést. Na ulici ale nejste ze dne na den. Chvilku bydlíte po známých, pak už musíte na ubytovnu. Časem se nemáte kam obrátit a jednoho dne jste na ulici.
A co je důležité, nemáte se většinou ani za kým vracet.

Jaký je první den na ulici?

Především je to velká nervozita – v té ostatně žijí bezdomovci stále, proto také většinou trpí srdečními chorobami. Kam si lehnout? Jaké místo byste zvolili vy? Na nádraží nebo ve křoví vás brzo bude zvedat policie. Dříve nebo později vás okradou a přijdete o doklady. V tramvaji bez jízdenky si pokutou, kterou nemůžete zaplatit, naděláte za pár měsíců nesplatitelný dluh. V našem azylovém domě jsem se často setkávala se spáleninami na nohou – je to zvrhlá zábava některých řidičů tramvají: spícímu bezdomovci na konečné během čekání na otočení naplno zapnout topení. Většinu starších bezdomovců už někdy někdo ztloukl, pomočil nebo se je pokusil zapálit.

První dny na ulici nevíte kam se obrátit. Výhodou je otevřená povaha, pak se od ostatních bezdomovců dozvíte o azylových domech a dalších možnostech. Mnoho „lepších míst“, jako opuštěné zahrádkářské kolonie, vybydlené domy a výměníky tepla, obývají uzavřené party, které vám musí důvěřovat, než vás mezi sebe pustí.

Co státní podpora a peníze vůbec?

Když vám vyprší podpora v nezaměstnanosti, máte nárok na příspěvek na bydlení a na stravu. K příspěvku na bydlení potřebujete nejdříve nájemní smlouvu. Je na úvaze čtenářů, kolik lidí uzavře nájemní smlouvu s bezdomovcem. Každopádně musíte mít doklady. A docházet na úřad práce. Když vynecháte a vyřadí vás z evidence, stát vám přestane platit sociální a zdravotní pojištění. Spolu s dluhy za pokuty z MHD je to jeden z hlavních zdrojů dluhů bezdomovců a prakticky nesplatitelné dluhy mají téměř všichni. Někdy z dřívějška, někdy se nechají zlákat a dělají někomu bílého koně. Každopádně velké dluhy dost odrazují od legální práce – zdanitelný příjem jde z většiny na splácení dluhu a na konci vám zbude jen tolik, že už je téměř jedno, zda pracujete. Legální práce je spojena s velkou administrativou. Práce načerno je přímočará, vyplácí se hned, zaměstnavateli je většinou jedno vaše společenské pozadí.

Život na ulici je velmi nákladný. Doma si natočíte vodu z kohoutku, na ulici si i tu vodu musíte koupit. Je známo, že vařením doma hodně ušetříte; doma máte aspoň hrnec, na ulici se musíte živit tím, co se dá sníst hned. Platíte za osprchování, za všechno. Každou chvíli vás také někdo okrade.

Většina bezdomovců pije a kouří, neušetřili by třeba na tom?

Na ulici řešíte neustále základní životní potřeby: co budete teď jíst, kde budete dnes spát, kde se teď ohřejete. Takže tohle je jediná šance na chvilku vypnout. Navrhněte něco jiného, co má bezdomovec v životě hezkého, nějakou jinou příjemnou chvilku. Nezapomeňte, že nepijí a nekouří jen bezdomovci. Problémy s pitím mají i lidé, kteří mají rodinu, práci, přátele. Ti mají kvůli komu svůj problém s pitím řešit, a i tak je to těžké. Bezdomovec přestane pít, kouřit – a je pořád na ulici. Akorát si už nezakouří a nenapije se.

A když už jsme u těchto věcí, bezdomovec si samozřejmě nemá kde vyprat, takže pokud se má trochu udržovat, je jeho spotřeba oblečení daleko větší než u člověka normálně bydlícího. V jednom oblečení je pořád, dříve ho prodře a obnosí. Dobré je, že různé obchodní řetězce poskytují charitám kazové zboží a také dárců oblečení je docela dost, takže v tomhle se situace dosti zlepšila.

Nevybrali si někteří bezdomovectví prostě jako svůj životní styl?

Někteří to i říkají, ale myslím, že to je v pravém smyslu slova z nouze ctnost. Bezdomovci velmi rychle stárnou, bývají nemocní se srdcem, mají bércové vředy a samozřejmě psychické problémy. Snesitelné to může být tak maximálně v létě. Spíše se tak sami utěšují, protože návrat z ulice je velmi obtížný. Už týden na ulici vás velmi změní a dá se říci, že člověk se ze života na ulici do „normálu“ vrací stejně dlouhou dobu, jakou na ulici strávil. Okolnosti vás prostě donutí myslet neustále na akutní problémy – jídlo, teplo, místo na spaní, a to vše dnes.
Kdybych měla závěrem shrnout, proč je návrat z ulice tak obtížný, pak na prvním místě je, že se nemáte kam vrátit, ztratili jste ten tolik důležitý okruh blízkých lidí. Vždyť i práci si doposud člověk nejspíše najde přes známé. Hned druhá věc jsou zmíněné téměř nesplatitelné dluhy.

Přes to všechno existují bezdomovci, kteří chodí pravidelně do práce a to, že jsou bezdomovci, na nich prostě nepoznáte. To vyžaduje až nepředstavitelně silnou, obdivuhodnou vůli. Někteří bezdomovci se vrátí zpět do normálního života cestou noclehárna – rok zajištěného bydlení v azylovém domě – běžný život. Určit kolik, jaké procento, je těžké, po návratu do života už je nevídáme.

Ptal se Tomáš Pavelka
(foto Pavel Capoušek)