Archiv autora: CB

Moje církev

Laické služby: Kurátor sboru

Český bratr 3/2012.

Jan Rataj (1962) je matematik a vysokoškolský učitel. Kurátorem sboru v Soběhrdech je pět let. Práce kurátora je dobrovolnou službou církvi. Zeptali jsme se ho proto na tuto funkci, kterou provází zodpovědnost i umění jednat s lidmi.

Jste rodilý evangelík?

Nevím, zda se někdo evangelíkem už narodí. Nicméně maminka byla evangelička, já jsem byl v evangelickém sboru v Praze Dejvicích jako malé dítě pokřtěn, byl jsem voděn do nedělní školy, konfirmován. V tomto smyslu by tedy odpověď mohla být ano.

Jak jste se dostal do soběhrdského sboru?

Přestěhovali jsme se s manželkou a malým synem z Prahy do Čerčan v roce 1993 a začali jsme do soběhrdského sboru dojíždět. Našli jsme zde otevřené společenství několika mladých rodin našich vrstevníků, s nimiž jsme se brzy sblížili. Bylo to za působení manželů Tkadlečkových, kteří na faru přišli na konci roku 1989, po létech neobsazenosti sboru, a zasadili se o velké oživení.

Jak dlouho jste kurátorem?

Pět let, bez jednoho měsíce.

Měl jste rozpaky funkci přijmout?

Velké, zejména proto, že volba ve staršovstvu nebyla zcela konsenzuální. Bylo zde určité napětí mezi předchozí kurátorkou a novým farářem.

Proč jste tu funkci přijal?

Chtěl jsem se pokusit přispět ke zklidnění situace ve staršovstvu, převzít na čas štafetu odpovědnosti.

Jaké povinnosti má kurátor?

Přiznám se, že pro svědomitou odpověď bych se musel podívat do církevního zřízení, ale neudělám to, protože to mohou čtenáři //Českého bratra// udělat také, a navíc to velká většina z nich v zásadě ví. Kurátor je vedle kazatele jeden ze statutárních zástupců sboru, tedy zastupuje sbor navenek. Na staršovstvu jako orgánu leží odpovědnost za fungování sboru jak po stránce duchovní (zajištění bohoslužeb, zvěstování, křtů, katecheze, konfirmace, pastorace), tak po stránce praktické (hospodaření, údržba sborových prostor atd.), přitom kurátor je předsedou či místopředsedou staršovstva. Odpovědnost ale mají všichni presbyteři, nejen kurátor.

Co je na práci kurátora sboru těžké?

Kurátor především funguje jako dobrovolník, na živobytí si vydělává jinou prací. Tím už je dáno jeho omezení. Dále, jedná se zejména o práci s lidmi, a ta je vždy těžká. Velké nebezpečí vidím v této modelové situaci: kurátor se pro sbor velmi obětavě angažuje, a tu cítí, že staršovstvo (sbor) jej ne zcela podporuje, oceňuje, zaznívají kritické, odlišné názory. Snadno pak dochází ke zhoršení vztahů, někdy ke konfliktům. Vidím jako potřebné, aby si kurátor od své funkce zachoval určitý odstup, aby neztratil nadhled nad situací. Opačný extrém ale je, že kurátor plní svou funkci jen formálně a skoro se pro sbor neangažuje. To je samozřejmě úplně špatný přístup.

Co vás na práci kurátora těší?

Na tuto otázku těžko hledám odpověď. Necítím z funkce žádné zadostiučinění, beru funkci kurátora jen jako (dočasné) převzetí určité štafety. Práci ve staršovstvu považuji za smysluplnou, protože jsem přesvědčen, že sbor má důležitou funkci a jeho existence své opodstatnění. Pokud sbor žije a vzkvétá, není uzavřen sám do sebe, ale má i vliv na okolí, těší mne to.

Čemu dalšímu věnujete svou energii?

Jsem profesí matematik, působím na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a má práce spočívá ve výuce a výzkumu a též v redakci odborného časopisu. Ta práce mě těší. Kromě toho se angažuji v místě bydliště, v Čerčanech, jednak jako člen zastupitelstva, jednak jsem od dubna loňského roku místopředsedou správní rady Občanského sdružení TŘI, které v Čerčanech provozuje hospic. Posledně jmenovaná funkce je velmi náročná, dostal jsem se do ní za dosti vyhrocené situace po odvolání předchozího vedení a tíha odpovědnosti za provoz zařízení s asi třicetimilionovým rozpočtem a více než sedmdesáti zaměstnanci na nás padla velmi náhle. Prospěšností hospice jsem si jist, funguje dobře. Jsem rád, že se na jeho fungování spolupodílí i náš sbor – farář zde koná duchovenskou službu. Jedná se vlastně o diakonickou službu, byť hospic není zřízen Diakonií ČCE, a já jsem přesvědčen, že právě v diakonické službě nachází naše církev, naše sbory, velké uplatnění. Navíc mě velmi těší konkrétní ekumenická spolupráce místních církví na tomto díle.

Ptala se Daniela Ženatá

Téma

Romové, pochody nenávisti a krabice od bot

Český bratr 3/2012.

Negativní vášně mohou mít pozitivní dopad

Extremistická Dělnická strana sociální spravedlnosti má již ustálenou taktiku – když z médií zjistí, že v některém městě s větší koncentrací Romů došlo k trestnému činu, který lze interpretovat etnicky, uspořádá na místě pochod svých příznivců. Údajně má sloužit ochraně „bílé většiny“, ve skutečnosti se však snaží získat politické body hraním na rasistickou notu – bez ohledu na to, že ve městě vyvolá či ještě zvýší napětí mezi „bílými“ a „tmavými“, a situaci tak pro všechny zhorší. Občas jako by této malé extremistické straně hrála do ruky i policie – asi před rokem dvakrát po sobě tvrdě rozehnala pokus o nenásilnou bohoslužebnou blokádu neonacistického pochodu.

Napětí na severu Čech

Uprostřed léta došlo na severu Čech k situaci, která mnohé znepokojila. K pochodům Dělnické strany sociální spravedlnosti, zaměřeným proti místním nejchudším obyvatelům, žijícím v sociálně vyloučených lokalitách, se v Rumburku a ve Varnsdorfu připojili místní obyvatelé. Davy lidí nenávistně táhly proti svým sousedům, protože je pokládali – samozřejmě mylně – za příčinu všeho zla. Pro média to představovalo v okurkové sezóně vděčné sousto. O situaci Romů i Neromů, žijících na severu Čech, se začala vést celospolečenská diskuze. Zarážející však bylo, kolik xenofobních názorů zaznívalo i od tzv.  slušných lidí. Nastala situace, kdy veřejný prostor ve zmiňovaných městech i diskusi v mnoha regionálních i celorepublikových médiích ovládli zastánci protiromského rasismu.

K čemu by toto napětí mohlo směřovat? K tomu, že by v naší společnosti, dosud poměrně homogenní, narostly nepřekonatelné bariéry mezi bohatými a chudými, těmi, kdo mají světlou a tmavší barvu kůže. Jenže ve společnosti, rozdělené fyzickými ploty i společenskými bariérami, se žije dobře jen málokomu.

Mnoha lidem byla vzniklá atmosféra xenofobních názorů od počátku velmi nepříjemná – všimli si toho, co dosud tušili jen ti, kdo se situací do hloubky zabývali: že naše společnost je prorostlá netolerancí a nesnášenlivostí jak podzemní houbou, a stačí jen malý podnět a všude se objeví jedovaté výtrusy nenávisti.

Pochody nenávisti tak vyvolaly i mnoho reakcí těch, pro které je důležité, aby naše vlast byla dobrým domovem všem jejím obyvatelům, aby se lidé různé barvy kůže, různého sociálního postavení i různých názorů potkávali na jedné ulici, zdravili se a přátelili, a jejich děti společně seděly ve školní třídě.

Proti projevům nenávisti

Prvními, kteří vystoupili na straně Romů, byly různé místní i celostátní občanské iniciativy – V Ústí neonacisty nechceme, Ne rasismu, Nenávist není řešení. Tyto iniciativy sdružují převážně aktivní vysokoškolskou mládež, odvážné mladé lidi schopné krátkodobě velkého nasazení – přijet i zdaleka a riskovat jak zbití neonacistickými úderkami (které pravidelně doprovázejí pochody DSSS), tak i problémy s policií. Členové iniciativy Násilí není řešení se nejprve snažili o blokády pochodů nenávisti, později se soustředili na zajišťování programu pro děti v ubytovnách, které byly cílem těchto pochodů, tak aby děti nejlépe ani nezaregistrovaly přítomnost extremistů pochodujících a skandujících nenávistná hesla pod okny jejich domovů.

Na vypjatě rasistickou atmosféru na Šluknovsku rychle zareagovali i někteří místní obyvatelé, křesťané spolu s nekřesťany, a založili iniciativu Světlo pro Šluknovsko. Na svou petici, požadující „pokoj a naději pro všechny obyvatele Šluknovska“ získali rychle několik set podpisů. V době vzedmutých vášní koncem loňského dlouhého léta pořádalo Světlo pro Šluknovsko akce, tvořící jakousi protiváhu k nenávistným pochodům – každý pátek se konalo společné shromáždění „bílých“ i Romů v kostele v jiném městě na Šluknovsku. Akce Děti dětem přinesla romským dětem krabice od bot plné vánočních dárků věnovaných jinými dětmi.

Poměrně rychle přišly také reakce některých církevních představitelů – synodní senior Joel Ruml a profesor Tomáš Halík napsali zdravici pro protestní bohoslužebná shromáždění, prohlášení k situaci vydala i Česká biskupská konference.

Touha po smíření v modlitbách i médiích

Církve často reagovaly především uvnitř svých společenství – což však není vůbec málo! Při bohoslužbách zaznívaly modlitby za pokoj a smíření na Šluknovsku i ve zbytku republiky, celá situace byla mnohokrát zmiňována v kázáních. Často o ní referovala i církevní periodika, přičemž psala nezřídka vyváženěji než mainstreamovová publicistika. To jistě povzbudilo mnoho věřících k vlastním aktivitám. Již od začátku se všech aktivit účastnili kromě křesťanů a sekulárních humanistů také Židé různých směrů a názorů, od vrchního zemského rabína Karola Sidona až po liberální levicové aktivisty.

Zima s sebou přinesla dočasné uklidnění situace – pochody DSSS se sice konají, ale počet jejich účastníků bývá podstatně menší. Aktivistům to umožnilo vydechnout, nabrat nové síly a pokračovat v práci v klidnější atmosféře. Okruh těch, kteří chtějí „udělat něco dobrého“ pro pokojné soužití na severu, se také podstatně rozšířil, vždyť ne každý má povahu na to, vystavovat se přímým střetnutím.

Každý se tak může věnovat těm aktivitám, které mu jsou povahově nejbližší. Členky Unie židovských žen navštěvují romské ženy na Šluknovsku a na oplátku je zvou na návštěvu v Praze, křesťanští mládežníci uspořádali mikulášský a vánoční večírek pro děti v ubytovně Sport ve Varnsdorfu, členové iniciativy Světlo pro Šluknovsko budují v Rumburku klub pro předškolní romské děti, děti z Prahy i z jiných částí republiky poslaly dětem na Šluknovsko a Ústecko, žijícím v prostředí sociálního vyloučení, přes pět set vánočních balíčků v krabicích od bot.

Romové sobě

Důležité však je, že se aktivizují i sami Romové a vystupují s návrhy řešení i programy. Leckteří vzdělaní a dobře situovaní Romové si znovu uvědomují své vazby k svým chudým soukmenovcům, žijícím na okraji společnosti a setkávají se s nimi. V lednu vznikla romská politická strana s rozumným programem.

Zdá se tedy, že negativní vášně, které v létě v naší společnosti vyvřely, mohou mít paradoxně i pozitivní dopad na posun směrem k větší a reflektovanější toleranci v naší společnosti. Výsledek ovšem není předem jistý a záleží  na tom, co ve společnosti převáží – zda pohodlné a podstatu problému neřešící hledání chyb na těch druhých a jejich obviňování z nepřizpůsobivosti, nebo tolerance a aktivní vytváření společného života.

Mikuláš Vymětal, seniorátní farář pro mládež

Téma

Otázka na tělo: Jakou máte zkušenost s Romy?

Český bratr 3/2012.

Petr Vaďura, rozhlasový redaktor
Když se setkám s partou hlučných Romů, trochu mi zatrne, ale tak mi trne i v případě, že potkám rozjařené Čechy. Osobně mám několik přátel, kteří jsou Romové. Jejich „romstvím“ jsem vždy obohacen. Díky nim jsem přečetl řadu zajímavých knih, seznámil se s Dzurkovými obrazy nebo se naučil zpívat několik romských písní. Asi rok jsme měli u nás doma Roma, který opustil dětský domov a neměl kam jít. Stal se členem rodiny, i když pak zmizel neznámo kam. Stále na něj myslíme, modlíme se za něj a čekáme, kdy se vrátí. A jedním z největších zážitků naší rodiny bylo, když jsme byli pozváni na romskou svatbu. Prostě víme, že k nám Romové patří – a my k nim.

Josef Balusek, student
Negativní jako – troufám si říci – většina spoluobčanů neromského původu.

Rut Junová, zdravotní sestra
Moje zkušenost s Romy je poměrně bohatá a různorodá. Ve sboru máme romské děti – s těmi je dobře –, horší je to v zaměstnání. Pracuji na infekčním oddělení a při několika epidemiích žloutenky jsme si s romskými dětmi užili své. Jakmile děti zjistily svoji početní převahu nad personálem, byl vyhlášen boj – hojně podporovaný rodiči stojícími pod okny a pokřikujícími, na co všechno mají děti právo, co komu máme přinést, odnést, zajistit. Hospitalizace trvá u jednotlivce čtrnáct dní a s postupujícími přírůstky z početných rodin trvá epidemie několik měsíců. Křesala jsem v sobě trpělivost, pevnost, laskavou autoritu, vyjednávání…  Myslívala jsem si, že mám pevné nervy, ale v těchto časech se podobaly kšandám po dědečkovi. Dost nepříjemná zkušenost. Nemyslím, že jsou všichni stejní, a těším se na nějaké lepší zážitky.

Jitka Klubalová, předsedkyně Komise pro Kubu při ČCE
Osobní zkušenost s Romy nemám prakticky žádnou. Ani v místě bydliště, ani ve škole, v zaměstnání nebo ve sboru se s Romy nesetkávám.

Anna Jelínková, lektorka
Velice intenzivní. Druhým rokem pracuji s romskými dětmi v romském klubu Zeferino. Tento klub spadá pod Charitu. Celý první rok byl hodně náročný. Byla jsem tvrdě testována dětmi i rodiči, přečkala jsem jej. Romové jsou různí, stejně jako gadžové. Některých si obzvlášť vážím.

David Šorm, farář
Jako sbor jsme se snažili pomoci jedné věřící romské rodině ze Slovenska. Zkušenost z toho mám takovou, že tito lidé měli odlišné vnímání reality, praktických životních priorit a zvládání krizových situací. Od určité chvíle bylo velmi obtížné jim nadále pomáhat. Chtěli jsme jim pomoci k samostatnému a soběstačnému životu, ale oni si (podle našeho pohledu) nedokázali svůj život představit jinak než bez neustálé pomoci od druhých. Tady vidím výchozí bod nějaké možné změny k lepšímu, pokud odhlížím od jednotlivého příkladu. Je ale otázkou, jestli na tom „bílá“ majorita je schopná něco měnit, a především, jestli se jí vůbec chce.

Eliška Baťová, hudebnice
Stejně jako s jinými lidmi: různou. Nicméně od malička jsem byla naučena se Romů bát, neboť skupinky romských dětí otravovaly život školákům přecházejícím přes „jejich“ revír. Ve skutečnosti však nikdy nešlo o etnickou záležitost, ale o způsob chování. A tak to vidím dodnes.

DaZ

Diakonie

Sázka na vzdělání. Práce s romskými rodinami na Vsetíně

Český bratr 3/2012.

V bezmála třicetitisícovém Vsetíně je Diakonie nepřehlédnutelná. Hned jak vystoupíte z vlaku, padne vám zrak na modrobílý věžák před nádražím, kterému přes všechna okna osmého podlaží vévodí známé modré logo a nápis Diakonie.

Vsetínské středisko Diakonie nabízí služby pro seniory a služby sociálně vyloučeným. O seniory je postaráno ve čtyřech zařízeních – domově pro seniory, domově se zvláštním režimem, domácí péči a denním stacionáři. O těch dnes psát nebudeme. Na Vsetín jsem se tentokrát vypravila kvůli práci, kterou konají terénní pracovníci mezi sociálně vyloučenými. Ptala jsem se, zda mezi ně patří někdo jiný než Romové a dozvěděla jsem se že ne. Takže si  ten krkolomný název služby můžeme přeložit na srozumitelnější: jde o práci s Romy, romskými dětmi, mládeží a romskými rodinami. Není to však pomoc Romům jako etniku, ale Romům jako komukoliv jinému, kdo se dostal do problémů, zpravidla kvůli složité sociální situaci.

Mozaika

O práci Diakonie na tomto poli jsem mluvila s Martou Doubravovou, vedoucí služeb sociálně vyloučeným. Do konkrétní práce v terénu, zejména v lokalitě Poschla – známých Čunkových kontejnerech – mě zasvětila Anna Hříbková, vedoucí sociálně-aktivizačních služeb s názvem Mozaika. „Pod Mozaikou provozujeme dvě aktivity. Na mládež zaměřený nízkoprahový klub Rubikon a na podporu rodin s dětmi jednak Školičku, pro děti od dvou do pěti let a jejich rodiče, jednak službu s názvem Pomoc a podpora rodinám se školními dětmi,“ vysvětluje Marta. Do Školičky jsme se pak jeli podívat (viz foto).

První kontakt

Zajímalo mě, jak se o potřebných rodinách pracovníci Diakonie dozvědí. Potřebné rodiny nacházejí terénní pracovníci většinou přímo ve vyloučených lokalitách, kam chodí denně. Hodně si lidé mezi sebou sami řeknou. Také školy o této činnosti vědí a doporučí příslušnou službu, když je někde problém. Důležitá je spolupráce s odborem právní ochrany dětí, jehož pracovníci na sociální služby rodiny upozorní, pokud vidí, že by to mohlo vést ke kýženému cíli. Diakonie služby nabízí, rodiny se rozhodnou, zda je chtějí využít.

Školička

Pracovníci Diakonie připravují programy pro rodiče s dětmi od dvou do pěti let, což má vést k rozvoji dětí v předškolním věku a získání takových návyků a dovedností, aby později zvládaly běžnou základní školu. Na Vsetíně nastupovalo ještě před časem devadesát procent dětí do základní školy praktické (dříve zvláštní). Nyní se počet snížil o deset, možná až patnáct procent, což je velký úspěch. Systém zápisů dětí do prvních tříd je pro romské etnikum velmi diskriminující. Vše je nastaveno na děti, které rozumějí česky a chodily v předškolním roce do školky. Proti nim jsou pak romští předškoláci ve velké nevýhodě, protože mluví doma romsky. „Způsob zápisů romských dětí do českých škol vidíme jako systémovou chybu. Stavíme od počátku na tom, že pokud se dětem nedostane kvalitního vzdělání, neuplatní se. Dostanou se do začarovaného kruhu nevzdělanosti, nezaměstnanosti, závislosti na sociálních dávkách, absence pracovních návyků. Když chodí romské děti do praktické školy, dostávají se do izolace, kamarádí se pak jen mezi sebou, což jim zavírá cestu do většinové společnosti.

Pokud chceme snížit počet romských dětí v praktických školách, a podle nás by jich tam polovina chodit nemusela, musí se dostat podpory celé rodině. Tudy vede cesta ze sociální vyloučenosti a zmíněného neblahého kolotoče. Pokud rodiče vyšli  pouze praktickou školu, nedokážou poradit dítěti s úkoly už ve třetí třídě. Je potřeba je podpořit, naučit je zorganizovat chvilku klidu na domácí přípravu, i když je kolem třeba spousta sourozenců. Zkrátka je nutné do toho vtáhnout celou rodinu,“ popisuje práci v rodinách zapáleně Anna.
Nyní funguje Školička čtyři dny v týdnu a z toho v úterý je vždy program pro děti s rodiči. Program je zaměřen na rodiče, aby viděli, jak je možné s dětmi pracovat, i když třeba sami nic podobného v dětství nezažili. Aby načerpali nápady, jak děti dále rozvíjet. A jestli nápady doma s dětmi uplatní? „Někdy si je děti doslova vydupou,“ přikyvuje Anna Hříbková. „Něco se jim líbí a dokážou si o to rodičům říct. Rodiče se jim pak více věnují a zjistí, že je to dobré. Některé maminky se tak zapojily, že se staly nejdříve dobrovolnicemi ve Školičce a pak dokonce placenými silami. Třeba zrovna paní Jolana, která do Školičky začala chodit se svým nejmladším dítětem a nyní tu pracuje. Bohužel kvůli seškrtanému rozpočtu školičky bude muset skončit. A to je velká škoda,“ konstatuje smutně vedoucí Školičky.

„V úterních programech pro rodiče a děti dáváme velký důraz na to, aby se posilovala spolupráce rodičů a dětí. Vidíme mnohdy, že na počátku přijde rodič a všechno za dítě dělá. O to ale nejde, vedeme rodiče k tomu, aby dali dítěti prostor, aby tvořili spolu,“ doplňuje Marta. „Jeden tatínek například říkal: takové kostky máme doma a kluk si s nimi vůbec nehraje! A já na to: to si s ním musíte hrát vy. Po deseti minutách přemlouvání to tatínek vyzkoušel, a ono to fungovalo. Stavěli spolu půl hodiny. A kolega mi pak říkal, že když byl za několik dnů u nich doma, že tatínek seděl a hrál si s klukem s kostkami.“ Vypadá to jako drobnost, ale za takových postupných kroků se pak rodí úspěch.

Základní škola a co dál

Další bod, kde je často třeba pomoci, je komunikace mezi školou a rodinou. „Mám před očima případ, kdy maminku kvůli chování jejího kluka v první třídě volali do školy snad obden. Až to nakonec vzdala a svolila s jeho přeřazením do praktické školy, přestože byl velice šikovný. V této oblasti se snažíme být takovým nárazníkem a snažíme se mírnit konflikty mezi učitelkami nebo vedením školy a rodinou,“ popisuje další oblast terénní práce Anna.

Ale ani dítě, které úspěšně zvládne základní školu, dokonce se i vyučí, nemá zdaleka vyhráno. Nevýhoda toho, že je Rom, se s ním táhne dál. Obtížně hledá práci. K tomu Marta: „Pomáháme i s hledáním práce pro mladé Romy. Loni se na nás jeden šikovný mladý hoch obrátil o pomoc s hledáním místa, ale trvalo víc než rok, než se to podařilo. Pak slýcháme od rodičů: k čemu to všechno snažení je, když se naše děti nakonec třeba i vyučí, ale práci neseženou.“ O to důležitější pak je, aby romské děti měly síť vztahů ve většinové společnosti, nejen mezi sebou. Aby měly kamarády a spolužáky, jejichž rodiče je znají, pak snáz najdou práci nebo získají doporučení.

Shrneme-li smysl sociálně aktivizačních služeb, vidíme, že velkou část práce Diakonie v rodinách představuje podpora všeho, co se týká školy a vzdělání. Není to ale jen pomoc při řešení konfliktů. Pracovníci stojí jednoznačně na straně rodin. K rozhodování však vedou rodiče, oni nesou odpovědnost. Oni musí rozhodnout, zda dítě přeřadit či nepřeřadit do praktické školy a kam se má dále ubírat jeho vzdělávání. „Velkou energii věnujeme také pomoci při doučování. A zase: nejde o doučovací kroužky, ale o to, aby rodiče byli schopni dítě podpořit a pomoci mu se školou, aby dohlédli na přípravu a vyžadovali ji,“ popisuje další snažení terénní pracovnice.

Bydlení

Na problémy se školou, které v romských rodinách prožívají, se nabalují další věci: dluhy, bydlení, vyřizování na úřadech. Jaká část vsetínských Romů bydlí na Poschle – v kontejnerových domech? Romové bydlí i jinde, buďto rozptýleně nebo soustředěně ještě asi ve dvou nebo třech lokalitách. Na Poschle jsou ale terénní pracovníci nejčastěji – už jen proto, že zde jsou v nízkém domku po bývalých holobytech prostory Školičky i nízkoprahový klub Rubikon. V plechových kontejnerech se octli vlastně obyvatelé zbořeného pavlačového domu z centra Vsetína. Komu kontejnerové domy patří? Jsou to městské byty. Sice s koupelnami a záchody, ale také s plísněmi, protože plechové kontejnery nedýchají. Větší problém je, že rodinám opakovaně vznikají dluhy. Někde desetitisícové, jinde až stotisícové. A město není schopno peníze od dlužných rodin vymoci. Marta kroutí hlavou: „To je nepochopitelné. Další příklad selhání systému. Při stěhování z pavlačáku na Poschlu se měl nastolit nějaký nový režim, ale ten se opět nedodržel. Náš názor byl, že by se první případ neplacení měl exemplárně dotáhnout a neplatiče z bytu vyhodit. To se ale nestalo a dluhová spirála se roztáčí dál. Myslíme si, že u některých rodin to byl i důvod nedávného odchodu do Anglie. Odešlo jich několik. Nechaly tu dluhy, které jim narůstají. To znamená, že se nemají kam vrátit, kdyby se jim v Anglii nevedlo, přestože Vsetín vnímají jako svůj domov.“ Její rozhořčení v hlase stoupá: „V zadlužování romských rodin vidíme i pochybení ze strany státních úředníků. V zákoně je vyloženě možnost, že když je ohroženo bydlení rodiny, může se dávka na bydlení vyplácet přímo tzv. náhradnímu příjemci, což je nejčastěji majitel bytu. Právě aby nevznikaly dluhy. Toho ale vsetínští úředníci nevyužili a vypláceli dávky rodinám na ruku s tím, že si bydlení mají zaplatit.“ Anna hned dodává: „Byla v tom patrně snaha naučit rodiny hospodařit a starat se o své finance. U některých to ale nefunguje, asi se to v životě nenaučí. A dluhy je pak drtí.“

Důvěra

Vzniká při dlouhodobé spolupráci něco jako vztah důvěry mezi pracovníky Diakonie a romskými rodinami? To vysvětluje zkušená pracovnice z terénu Anna: „Setkáváme se s tím, že rodina je ráda, že se jí věnujeme. Pomůžeme se školou, zdravotními problémy dětí, s bydlením, dluhy, zaměstnáním pro rodiče. Ideální je, když v sobě rodina najde motivaci. Při dlouhodobé práci se často vytvoří vztah důvěry. Členové rodiny svou situaci chtějí řešit a s naší podporou se mnohé po malých krůčcích daří. Pokud pomoc přichází od nás zvenku a rodině je to jedno, smysl se vytrácí. Stalo se také, že nás vyhodili. I s tím se musí počítat.“  A co lhostejnost? I s tou se pracovníci setkávají. Dítě něco chce, ale rodičům je to jedno. Nebo matka něco chce, ale za týden je jí to pod náporem jiných starostí už jedno.

Zmatek kolem dávek na počátku roku 2012

Co jsme viděli v televizi z tepla svých obýváků, zažili terénní pracovníci na Vsetíně na vlastní kůži. Poprvé v životě viděli děti brečet hlady. Pro rodiny, které žijí z ruky do úst a jinak to neumějí, je každé selhání systému dramatické. Vyhlášená sbírka základních potravin pomohla nejpotřebnějším a velkým překvapením bylo, kolik lidí se do ní zapojilo.

Je v terénní práci s romskými rodinami naděje?

Někdy je ubíjející pracovat s rodinou na jednom problému, když se pořád nedaří. Najednou však, třeba za rok, rok a půl se cosi hne. Zvenku to ani třeba nemusí jako velké vítězství vypadat, ale pracovníci Diakonie vědí, jaké úsilí za tím je. To je pak krásný pocit, že se něco konečně podařilo. Vsetínská Diakonie není se svou nabídkou sociálně-aktivizačních služeb pro rodiny rozhodně zbytečná.
Daniela Ženatá