Český bratr 4/2012.

Martina Sklenářová (1973) vystudovala speciální pedagogiku v Praze a v rámci celoživotního vzdělávání absolvovala pětiletý psychoterapeutický výcvik. Pracovala v protidrogové oblasti, později jako odbornice na poruchy chování v pedagogicko-psychologické poradně v Brně. Spolupracuje s centrem pro rodinu, kde vedla rodičovské skupiny v kurzu efektivního rodičovství. V únoru 2012 nastoupila do ústřední církevní kanceláře na post náměstkyně pro personalistiku a vzdělávání. Má devítiletého syna.

Odkud pocházíte a kde jste vyrůstala?

Pocházím z razoviteho regionu, jak zpívá Jaromír Nohavica, z Ostravy. Vyrůstala jsem v neevangelickém, velmi dělnickém prostředí. Neměla jsem žádné extra předpoklady stát se evangeličkou, ale osud tomu chtěl. Dostala jsem se k víře a konvertovala k evangelíkům. Předcházelo tomu období hledání v různých společenstvích, také u katolíků. Když jsem přišla v roce 1993 studovat do Brna, začala jsem chodit do evangelického sboru v Židenicích. Ke křtu mě připravoval farář Pavel Kašpar. Od dvaceti let jsem tedy evangeličkou. Ostrava mi dala sociální cítění, Brno duchovní domov a Praha vzdělání a odbornost.

Co bylo ve vašem životě zlomovým momentem?

To je velmi osobní otázka, ale k mému životu a víře zásadně patří. V roce 1989 jsem se léčila na onkologii v Ostravě pro rakovinu lymfatických uzlin. Bylo to na rozhraní dětství a dospělosti, také na hranici bláznovství a životní bdělosti. A to zásadně ovlivnilo mé hledání. Probudilo to otázky po smyslu života, jakousi lásku a touhu po duchovním životě. Ta už byla ve mně zasazená, jen se možná probudila. Sobě říkám, že rakovina mi zachránila život. Nasměrovala mě správným směrem. Bůh mě vedl a byl mi blízko. Myslím, že to tak mělo být, že jsem měla něco pochopit. V tom revolučním roce se děly velké věci ve společnosti i v mém životě. Vnímala jsem tehdy všechno velmi senzitivně, měla jsem po chemoterapiích deprese a rozjitřené vnímání. Viděla jsem, že všechno stojí na začátku. Život společnosti i můj život. Chtěla jsem strašně žít a být užitečná.

Co vás přivedlo do výběrového řízení?

Vzešlo z osobního setkání se synodním seniorem Joelem Rumlem a jeho náměstkem Pavlem Kašparem. Už tři roky jsem pracovala externě pro faráře a presbytery, přednášela jsem také ředitelům a pedagogům škol Evangelické akademie, přicházela jsem s tématy z praxe. Pracovat pro církev byla pro mě výzva. Byla v tom také touha po změně, posunout dál dosavadní zkušenosti, jít sloužit. Vždycky jsem chtěla pracovat s lidmi, se vztahy. A najednou přišla nabídka, která v dlouhodobém horizontu zapadala do mých tužeb a představ. Znamenalo to odejít z Brna. Vzala jsem to jako misi, jako službu církvi, kterou poznám i z jiné stránky. Na tu spolupráci se těším a myslím, že mám i co nabídnout.

Co je náplní práce náměstkyně pro personalistiku a vzdělávání?

Je toho dost. Fúzovaly vlastně dvě pozice: personalistika obnáší veškerou mzdovou agendu všech zaměstnanců církve, povolávání farářů, kaplanů, změny úvazků, přípravu materiálů do zasedání synodní rady, přípravu materiálů na synod, z novějších věcí také např. supervizi. Dál sem patří celé oddělení výchovy, oddělení mládeže, bdění nad Bratrstvem, různé projekty. V těchto dnech je zde například zástupce švýcarského HEKSu a zabýváme se projekty, které běží a které švýcarská strana podporuje. Je toho ještě víc, postupně se se vším seznamuji a pronikám do toho.

Pod heslo vzdělávání patří pozice ředitele ústředí Evangelické akademie. Naše církev je zřizovatelem pěti škol sdružených do Evangelické akademie. Sama jsem jednu ze škol Evangelické akademie absolvovala, pak jsem na brněnské VOŠce tři roky externě učila, připravovala odborné semináře a supervizi pro učitele. Propojení s personalistikou se tedy v mé osobě přímo nabízelo.
Převzala jsem vlastně práci po dvou úspěšných mužích, Janu Dusovi a Martinu Čechovi, s kterým externě spolupracuji. A to je pro mě taky výzva. Ani s jedním z nich jsem se na ústředí už nesetkala, takže mnoho věcí musím objevit a promyslet sama. Snažím se navázat na to, co už bylo vykonáno a naslouchat zakázce vedení církve, kam má vše dále směřovat. Časem si mohu dovolit přinést vlastní nápady.

Jak jste přežila stěhování do Prahy?

To bylo náročné. Nikdy jsem se nechtěla stěhovat v zimě a už vůbec ne v únoru. To je můj kritický měsíc. A všechno se stalo. Asi si má člověk vyzkoušet to, z čeho má strach. Jsem ráda, že jsme to zvládli, hlavně můj malý syn, který vůbec netoužil někam odcházet. Musela jsem nasadit velké motivační páky na to, abych ho přesvědčila, že to bude dobré. V nové škole už má nejtěžší dobu za sebou. Teď už přijdou klidnější časy, já jsem se v práci už taky zorientovala, navíc přichází jaro.

Řeší se problémy v církvi jinak než v jiných institucích?

Úplně první a zásadní je, že se zde oslovujeme milá sestro, milý bratře. To je brána k tomu, že všechno bude jinak. Vychází se z Božího slova a pracuje se s ním. K tomu tradice a evangelictví. Je to prostě jiné, než v jakékoli jiné organizaci. Je to práce duchovní a s duší. Člověk očekává, že tady budou dobré vztahy, protože to má spojeno se základní lidskou slušností, s potřebou mít dobré vztahy s bližními. A to se tady naplňuje. V církvi lidé hůř pracují s nesympatií, s odmítnutím, ale někdy i s kázní (ne tou Boží). Pracovala jsem v poradně v ryze ženském kolektivu, kde jsme mezi sebou měly také velmi pěkné vztahy, ale zde jsem také vděčná za kolegy muže. Trochu se učím, jak to funguje, a těší mě, že jsem byla tak dobře přijata.

Je výhoda, nebo nevýhoda být ženou na vedoucím postu?

Pracuji na ústředí ve čtvrtém a třetím patře, na oddělení plném žen a musím říct, že je to velká výhoda. Na druhou stranu vím, že nemohu nabídnout takové typické mužské lineární myšlení. Pokouším se uplatňovat to obohacující ženské chování a zároveň se snažím být věcnější například při jednáních. Aby to bylo rychlejší, abychom se někam posunuli.

Máte nějaké osobní a profesní přání do budoucna?

Mým přáním je, aby za mnou byl vidět kus práce, až budu jednou odtud odcházet. Aby to přineslo konkrétním lidem radost, abych byla na svém místě užitečná. A profesně: myslím, že by naší církvi prospělo, kdyby občas poslala rozum do srdeční krajiny. Chtěla bych konkrétně podpořit faráře, aby nevyhořeli, ale mohli dál rozdávat i radost. S některými jsem měla tu čest už spolupracovat.

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra?

Vzkázala bych všem heslo, které mi říkal vždycky můj tatínek. Když jsem byla v pubertě, tak jsem se tomu ušklíbala, ale čím jsem starší, tím si toho víc cením. Tatínek říkal: „Úsměv nestojí ani korunu.“ Takže, milí čtenáři, nebuďte skoupí na úsměv pro druhého!

Ptala se Daniela Ženatá

Český bratr 4/2012.

Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.

Letos 2. února se uzavřel život Hermíny Duškové, členky dejvického evangelického sboru a významné české mecenášky umění. Psali jsme o ní před rokem v diakonické rubrice, když v krabčickém Domově slavila 101. narozeniny. Psali jsme také o rozsáhlých sbírkách umění nevyčíslitelné hodnoty, které shromáždil její manžel a které po jeho smrti věnovala předním českým muzejním institucím, čímž trvale obohatila kulturní dědictví našeho národa. Na tomto místě  o ní budu mluvit jako o tetičce, tak jsem jí říkal celý život.

„Pavlíčku, máš dobré zimní boty?“ zaznělo, je to sotva pár měsíců, z tetiččiných úst. Bylo to při návštěvě u ní v Krabčicích, kde pobývala poslední rok života. Po mozkové příhodě se jí špatně mluvilo, ale bylo vidět, že chce a má co říct. „Pavlíčku, kup si zimní boty,“ zašeptala znovu, když viděla můj nechápavý výraz. „Na Václavském náměstí u Bati. Já ti na ně dám. Mám tady v šuplíku dvacet korun, kup si dobré zimní boty.“ Co na tom, že byla v tu chvíli v čase o sedmdesát let zpátky! Láska a zájem o druhé byly v ní po celý hluboce zakořeněny, tvořily jakési předznamenání v notové osnově jejího života. A jak je patrné z té úsměvné krabčické příhody, láska a zájem o druhé ji neopouštěly ani tehdy, když tělo i hlava přestávaly fungovat.

Odkud se to všechno bralo, co bylo zdrojem téhle její lásky? „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ To byl tetiččin konfirmační verš. A tetička podle něho žila. Že sloužit Hospodinu znamená především sloužit druhým. Pokud se to můžeme někde učit, tak právě u ní. „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ To bylo jedno z hesel jejího života. Tak ji znali naši předkové, kterým jako distributorka léčiv zachraňovala život, leckdy s nasazením toho vlastního. Tak ji znal dejvický sbor v její obětavosti a při četných setkáních. Tak ji poznávali zástupci různých kulturních institucí, s nimiž ohledně manželových sbírek ochotně a precizně spolupracovala. Tak ji poznávala celá naše široká rodina, za první republiky, za války, v dobách komunismu i dnes. Na každého pamatovala, ptala se, posílala finanční nebo materiální pomoc. Neměla v životě nouzi. Přesto žila v neobyčejné skromnosti, nepotrpěla si na luxus, jako by ani nešlo o ni.

Vzpomínám, jak kdysi říkala o svém velkém daru českému národu: „To pro mě nebylo zatěžko sbírku našemu národu věnovat, když si uvědomím, o co náš národ přišel po bitvě na Bílé hoře…“ Český stát ji mohl ocenit nedávno, ještě by to stihl za života. Byla navržena na státní vyznamenání k 28. říjnu 2011. Nominaci pečlivě připravenou dejvickým evangelickým sborem podpořila celá řada expertů a významných kulturních institucí. Těšili jsme se, že v den výročí republiky uvidíme tetičku v televizi a uslyšíme slova prezidentova kancléře: „Prezident republiky uděluje medaili za zásluhy Hermíně Duškové…“ Přesto byl nakonec náš hradní pán jiného názoru. Nu což, přejme mu to. Hermína Dušková se už teď těší jiné slávě – té nebeské. Jako bych slyšel místo fanfár z Libuše andělské chóry. A do toho hlas: „Hospodin zástupů uděluje nebeské občanství za mnohé zásluhy, ale také a především ze své velké milosti, Hermíně Duškové.“ V nebeském auditoriu tleská tetiččin manžel Bohuslav spolu s těmi, kdo nás na věčnost předešli. A co teprve ten nebeský raut potom! Já vím, je to jen obraz, představa.

Věděla to i den před smrtí, kdy jsme spolu s ní a dejvickými faráři Hudcovými slavili v Krabčicích večeři Páně, tetička zpívala a připojila se i k modlitbě. Jako by ji vděčnost za celý bohatý život neopouštěla ani na jeho sklonku, ani v obtížích stáří, ani ve chvíli, kdy by mnozí řekli, že už to nestojí za to. Ona věděla, že stojí. Ona věděla, vím to jistě, že je před ní další cesta, že jde za lepším, vstříc dobré budoucnosti. Proto ani rozloučení nemusí a nemá vyústit ve smutek, nýbrž v radostnou naději. A tak se loučíme s Hermínou Duškovou v této naději. A s velikou vděčností za celý její bohatý život. My, její vděční dlužníci.

Pavel Hanych

Český bratr 4/2012.

U příležitosti významného životního jubilea evangelické farářky, historičky a archivářky doc. PhDr. Evy Melmukové Šašecí předala 25. února 2012 synodní kurátorka ČCE Lia Valková oslavenkyni pamětní medaili vděčnosti ČCE. Ocenila tak její celoživotní nasazení a dlouholetou službu v církvi, kterými ji i společnost znatelně obohatila.

Eva Melmuková prošla ve svém pestrém životě mnoha zaměstnáními, známá je ovšem především jako farářka a kazatelka a také jako odbornice na (církevní) dějiny, obzvláště na období 18. století. Devětadvacet let trvající zadržení státního souhlasu k výkonu kazatelské služby za předlistopadového režimu nezlomilo její odhodlání a neodradilo ji od teologie ani historie. V současné době stále kazatelsky vypomáhá svému synu Petrovi, který je farářem v Telči, a zároveň je i moderátorkou (tzn. předsedkyní) VERITAS, historické společnosti pro aktualizaci odkazu české reformace, o. s. Právě toto občanské sdružení uspořádalo k oslavě jejích narozenin mimořádnou valnou hromadu v Praze-Smíchově, na níž byla medailí vyznamenána. Samozřejmostí byly i gratulace za celou synodní radu a ústřední církevní kancelář, k čemuž se připojili i další přítomní členové VERITAS a ostatní příchozí. Ti využili otevřeného pozvání na tuto spíše neformální oslavu a rádi se s jubilantkou třeba i po dlouhých letech opět radostně shledali.

Úvodním proslovem posloužil nosislavský farář Ondřej Macek. Po blahopřáních následovalo promítání osobních fotografií s komentářem samotné oslavenkyně a pamatováno bylo i na občerstvení.

Letos 20. března proslovila sestra docentka v budově Evangelické teologické fakulty UK v Praze konvokační přednášku na téma: ohlédnutí za čtyřmi evangelickými historiky (Hrejsa, Bartoš, Říčan, Molnár). V rámci přednášky byla oslavenkyni při příležitosti životního jubilea udělena čestná medaile Jana Amose Komenského, nejvyšší fakultní vyznamenání.

V loňském roce Evě Melmukové vyšl kniha fiktivních příběhů se skutečnými historickými osobnostmi toleranční doby na Velkolhotecku, nazvaná Setkání po dvou stoletích. V současné době připravuje druhé přepracované vydání své stěžejní monografie Patent zvaný toleranční (1999). Zároveň je v plánu i biografická kniha rozhovorů s touto nepřehlédnutelnou renesanční osobností.

Miroslav Soukup, jednatel VERITAS

Český bratr 4/2012.

Léta nelze zastavit, a tak si spolu s manželi Petrovými z Javorníka u Jeseníku připomínáme jejich vzácná životní jubilea. Hana se narodila 27. 5. 1937 a Adolf 17. 3. 1932. Adolf prožil dětství ve Velkém Tresném u Rovečného. Jeho bratr velice záhy zemřel a on zůstal jediným dítětem svých rodičů. Ve sboru a mládeži ho duchovně ovlivnil farář Vilém Jelínek, který ho také konfirmoval. Mladý Adolf měl velkou touhu stát se misionářem. Po základní škole přešel na gymnázium do Brna, což pro dítě z vesnice nebylo jednoduché. Brzy si však zvykl a i přes odpor profesorů se v roce 1950 přihlásil na Evangelickou teologickou fakultu, kam ovšem nebyl přijat. Jako učitel byl pak umístěn do Rychvaldu nedaleko Karviné. V nelehkém kraji i v nelehké době našel útočiště na faře v Orlové v rodině Jaroslava Košťála. Zde učil náboženství a aktivně pracoval s mládeží a znovu si podal přihlášku na teologickou fakultu. Po jejím absolvování byl synodní radou vyslán do nehostinného pohraničí v srdci Rychlebských hor – v prvé fázi jako stipendista, později jako vikář javornického sboru, tvořeného většinou lidmi z vnitrozemí. Pomáhal faráři Samueli Dobisovi, který  na svou službu později ze zdravotních důvodů rezignoval.
Ještě během studia se seznámil s Hanou Milerovou, která se narodila v Plzni. V jejích jedenácti letech se rodiče odstěhovali do Trenčína, kam byl  tatínek vyslán jako odborník pro rozvoj průmyslu. Hana v Trenčíně navštěvovala sbor i mládež a na základě těchto kontaktů se v roce 1955 přihlásila ke studiu na Evangelické teologické fakultě v Praze. Tam se seznámila s Adolfem a 11. července 1958 se vzali. Studium nedokončila a věnovala se práci ve sboru a později rodině. Společně vychovali dvě děti – Janu a Ondřeje.

Život manželů Petrových byl a je spojen s evangelickými brigádami. Již na fakultě jezdili do Velkých Karlovic u Vrbna pod Pradědem a do Alojzova, kde zejména pod vedením Bláži Šourka a Marty Kačerové objevovali úžasnou atmosféru těchto setkání. Proto ani na chvíli nezaváhali, když se na ně v roce 1969 obrátil farář Jiří Veber, který potřeboval umístit skupinu převážně zahraničních brigádníků. To se už pomalu spouštěla akce, která poznamenala celý život rodiny Petrových a nejen jejich. Postupně přes lesní brigády a brigády na Státním statku v Javorníku se nezadržitelně rozjelo setkávání mládeže v Travné v Rychlebských horách. Od roku 1969 se zde scházela mládež nejen z Československé republiky, ale také ze zahraničí (NDR, NSR, Holandsko, Norsko, Švýcarsko a další). Byla to nezapomenutelná setkání naplněná společnou prací, prožíváním víry a vzájemnými rozhovory. „Travná“ se stala pro mnoho mladých lidí pojmem. Setkání byla naplněna vzájemnou důvěrou, pomocí a povzbuzováním. Od roku 1969 vlastně až po dnešek probíhají setkávání mládeže nepřetržitě. Pouze v letech 1972–1975 brigády přerušil státní zákaz, ale skupina se aktivně přesunula do Suchdolu nad Odrou a Frýdku-Místku, kde probíhalo budování sborového zázemí.

Po celou dobu byla pro všechny tehdejší, ale i dnešní „mládežníky“ rodina Petrova, tedy nejen Hana a Adolf, ale i jejich rodiče, opravdovým zázemím. Mnoho lidí si je nese ve svém srdci.
Nezbývá mi než za mnohé tehdejší a snad i dnešní účastníky brigád vám, Hano i Adolfe, poděkovat za vaši otevřenost, jak jste nás přijímali a přijímáte – a nebylo to pro vás vždy jednoduché. Chci poděkovat za to, že jste prohlubovali naši víru a byli nám vždy nablízku. S radostí my starší sledujeme, že myšlenka setkávání mládeže, a to zdaleka nejen z Moravskoslezského seniorátu, pokračuje jak v našich dětech, tak i v mnoha nově příchozích. To, že se na podzim a na konci loňského roku setkalo na Travné takřka šedesát mládežníků, vnímáme jako potvrzení toho, že cesta nastoupená v roce 1969 byla správná. Adolfe a Hano, děkujeme vám za to, co jste pro nás udělali, a přejeme vám mnoho radosti, mnoho povzbuzení od přátel i radosti z rodinného života.

Pán nad životem i smrtí vidí do našich životů a dává nám úžasnou naději, že i přes nepříznivý Adolfův zdravotní stav stojí při nás všech Boží láska. Hano a Adolfe, děkujeme vám, jste nám hodně blízcí.

Antonín Plachý