Český bratr 6/2012.

Kateřina Děkanovská (1985) vystudovala Husitskou teologickou fakultu UK, obor teologie a religionistika. Nyní pracuje na úřadu Ústřední rady Církve československé husitské jako referentka pro ekumenu a mezináboženský dialog. V loňském roce dokončila doktorské studium na Filozofické fakultě UK, kde se věnovala křesťansko-muslimskému dialogu v Evropě. Z akademického zjištění, že všude v Evropě existují společnosti věnující se mezináboženskému dialogu, které dělají dobrou práci mezi lidmi různých náboženství, založila s několika spolupracovníky letos v lednu občanské sdružení Společnost pro mezináboženský dialog.

Jak jste došla k tomu, že mezináboženský dialog je kromě profesního i vaše osobní téma?

Zjistila jsem, že různé organizace v Evropě mají výborné výsledky v komunitním sbližování nejenom křesťanů a muslimů, ale také vyznavačů ostatních náboženství, kteří v dané lokalitě žijí. V emigrantských společenstvích není problém se s tím setkat. U nás takováto iniciativa chyběla. Existuje samozřejmě dialog na nejvyšší úrovni – mezi představiteli církví a různých náboženských skupin, ale efekt pro obyčejné lidi to moc nemá. Podle mě tady chyběla nějaká iniciativa, která by šla zespodu. Takže mojí osobní i akademickou motivací bylo něco v té věci udělat. Rozvíjet dialog nejen uvnitř vlastní (husitské) církve nebo v rámci Ekumenické rady církví, ale ještě v širším záběru.

Takže jste dala dohromady pár přátel a založila občanské sdružení?

Přesně tak. V lednu 2012 vzniklo občanské sdružení Společnost pro mezináboženský dialog, nyní je nás asi pětadvacet a doufám, že se řady rozšíří. Že budou přicházet obyčejní lidé, kteří nebudou mít diplom z teologie nebo religionistiky, ale takoví, kteří se budou chtít podílet na společných aktivitách.

Má Církev československá husitská v tomto ohledu náskok před ostatními církvemi?

Církev československá husitská je národní církev, je vázána na vlastní aktivitu vůči zahraničí. A mezináboženský dialog přišel ze zahraničí. Řekla bych, že stojíme na začátku, je to spíše iniciativa jednotlivých lidí. Na druhou stranu naše teologie je v tomto ohledu pluralitnější než u jiných církví. Tím, že se opírá o personalistickou teologii, která zhodnocuje osobní vztah člověka k Bohu, možná snáze přijímá člověka se vztahem k jinému Bohu. Ve vaší církvi je to trochu jinak. Českobratrská církev evangelická má bohaté kontakty s luterskými i reformovanými církvemi v zahraničí, které mají již v oblasti mezináboženského dialogu mnohaleté zkušenosti. Například německé církve mají často i na zemské úrovni placené pracovníky a celá oddělení, která se věnují imigrantům. Pomáhají v sociálních a právních otázkách, se vzděláním, začleněním do většinové společnosti a samozřejmě dochází i na otázky náboženské nebo obecně duchovní. Českobratrská církev tedy mohla čerpat ideovou oporu odtud. Ve věroučných otázkách je ČCE ale možná výlučnější. Pro vaše věřící může být větší problém akceptovat vztah třeba Žida nebo buddhisty k Bohu. Myslím, že v husitské církvi je tohle mnohem snazší.

Jak se to projevuje v praxi?

Doufám, že se to projeví brzy. Naše formulace základů víry jsou ze sedmdesátých let a těmito otázkami se nezabývají. Nové věci, které se promýšlejí, by měly být zpracovány a na nejbližším celocírkevním sněmu by měl být přijat nový dokument – CČSH ve vztahu k ekumeně – s jednou kapitolou věnovanou mezináboženskému dialogu. Jak se naše církev staví k jiným náboženstvím, jak chápe dialog a jakou roli pro nás hraje. Tento dokument by měl být jakousi směrnicí pro další život církve. Už nyní je spousta duchovních, kteří se úplně normálně stýkají s jinověrci i bez pověření církve jako instituce.

Co Společnost pro mezináboženský dialog už vykonala?

Plánovali jsme mezináboženský výlet do Budapešti, ale nakonec z něho sešlo. Loni jsme totiž byli na výstavě osmanských sbírek v Drážďanech a bylo to výborné. Tak jsme chtěli navázat Budapeští, kde mají také spoustu památek po Osmanech a navíc nádhernou křesťanskou architekturu. Měli jsme navštívit muslimskou komunitu a jít na návštěvu do reformované misie, která právě organizuje užitečnou sociální, právní a duchovní pomoc v uprchlických táborech. Nakonec se ale spousta lidí odhlásila, takže z připravené akce sešlo. Teď pracujeme na mezináboženském kalendáři pro příští rok, který chceme vydat společně s komisí pro mezináboženský dialog při Ekumenické radě církví. V listopadu chceme uspořádat mezináboženský týden. V cizině, hlavně v Británii a Francii to už dělají dávno, takže jsme se inspirovali. Různé náboženské skupiny během jednoho týdne připraví nějakou svou akci: výstavu, ochutnávku jídel – prostě cokoli. Akce je otevřená veřejnosti, takže každý může přijít, podívat se, ochutnat, seznámit se. I ti, kteří s cizím náboženstvím nemají žádnou zkušenost, uvidí, že lidé z jiných náboženských skupin jsou úplně normální lidé jako všichni ostatní. Velký význam to má hlavně u skupin, které přišly ze zemí mimoevropských a většinou vyznávají jiné náboženství než křesťanství. Akce by měla probíhat po celé republice. Naší metou je fungovat jednou třeba jako Noc kostelů.

S kterými náboženstvími máte už zkušenost?

S křesťany z různých církví, s muslimy, s buddhisty – členy zenové školy Kwan Um, se zástupci Hare Kršna. Spolupracujeme také s ostatními hinduisty. Židé zatím členy nejsou, ale na mezináboženském kalendáři spolupracují. Zřejmě je pro ně důležitější nějaká společná aktivita než členství v organizaci. A pak máme v občanském sdružení jednu moonistku. Dokonce jsme zaregistrovali zájem jedné „novopohanky“. Náboženská pluralita staví na respektu, takže proč ne.

S kterými spolupracujete nejvíce?

S Židy a muslimy. Zejména Židé jsou většinovou společností dobře přijímáni, takže to nepůsobí žádné problémy. Jsou vlastně pro křesťany privilegovaná náboženská skupina. Spolupráce funguje desítky let – třeba ve Společnosti křesťanů a Židů. Muslimové považují svého Boha za stejného, jako je ten náš. Takže tam je spíše na nás, abychom to dokázali říct také. Na druhou stranu Židé i muslimové chápou Boha jinak než my křesťané. Přesto můžeme spolupracovat, ne? Mezi aktivní patří spíše muslimové. Některé buddhistické skupiny se trochu straní. Hinduistů je u nás maličko a hnutí Hare Kršna moc aktivní není, asi se obávají negativní reakce společnosti. Počet konvertitů z řad české společnosti ale roste. Pomalu se vše mění. Komunity imigrantů se otevírají dialogu. Velkou překážkou hlubší spolupráce je neznalost našeho jazyka. Těžko přijmete pozvání do panelové diskuze, když nerozumíte jazyku, ve kterém probíhá. A ještě k tomu na složité, intimní a abstraktní téma. Taky musíte trochu znát mentalitu partnerů, musíte vědět, co můžete očekávat. Jsou to dlouhodobé věci.

Jaká jsou konkrétní úskalí, když si třeba chce křesťanka vzít muslima?

Je to hlavně záležitost kněze a imáma, kteří vedou předsvatební přípravu. Je potřeba pracovat se snoubenci i s jejich rodinami. Takže je to klasická předmanželská příprava, kdy ti dva sice nesdílejí víru, ale sdílejí všechno ostatní a chtějí založit rodinu a rozvíjet společné hodnoty. Pokud pro ně neznamená odlišná víra problém, neměla by znamenat ani pro okolí. Na druhou stranu, pokud jde jen o chvilkovou milostnou zaslepenost, je třeba být obezřetný. Také je známo, že muslimští muži se zde v Evropě chovají odlišně než doma. Tady jsou svobodní, ale doma musejí hrát roli, která se od nich očekává. Jinak by klesli v očích rodiny a celé komunity. A tak by sami sobě a potažmo i svojí manželce velice uškodili. Je tedy třeba zjistit, z jakého prostředí snoubenec je, jaká je jeho široká rodina, aby dívka věděla, do čeho jde. Spíš než kvůli víře zkrachuje spousta nábožensky smíšených manželství kvůli kulturním odlišnostem. Osobní vztah člověka s Bohem je vlastně velmi podobný ve všech náboženstvích. Úpění člověka k Bohu i odpověď Boží lásky jsou v křesťanství a islámu velmi podobné. Kulturní odlišnosti vadí například ve výchově dětí. To jsou věci, které musí být dopředu vyjasněny. Tak jako v každé předmanželské přípravě.

Co když je ona muslimka a on křesťan?

To nejde. Muslimka si smí vzít jen muslima. Jsou samozřejmě případy, kdy rodina dívky není praktikující, je vlastě nevěřící, ale je muslimská původem. Pak nejspíše nevěsta konvertuje. Ale to se stává i opačně. Že křesťanka konvertuje k islámu. Osobně považuji za závažnější to, že muslim si smí vzít jen muslimku, křesťanku, Židovku nebo zoroastriánku, tj. jedině monoteistku. A co s mraky českých či evropských ateistek? Dochází pak k tomu, že přicházejí za faráři a chtějí formálně pokřtít, aby si mohly vzít muslima. To je pak dilema i pro faráře. Udělit křest nevěřící osobě jen proto, aby se mohla vdát? Nebo to odmítnout a být překážkou v jejím osobním štěstí? Dva věřící různých věr se dohodnou spíš než věřící s nevěřícím.

Co je v mezináboženských vztazích nejdůležitější?

Respekt. Tolerance je málo. Když někoho toleruji, tak ho strpím, že tu je. Ale když někoho respektuji, cením si ho a očekávám, že i já budu respektován.

Co byste na závěr vzkázala čtenářům Českého bratra?

Aby se nebáli zkusit navázat kontakt! I kdyby se jim to na první pokus nelíbilo, aby se stýkali s lidmi, kteří vidí věci jinak a ptali se proč. Věřím v sílu dialogu.

Ptala se Daniela Ženatá

 

 

 

Český bratr 6/2012.

Současná doba nás stále častěji staví do situací, kdy se musíme rozhodovat, jakou zaujmeme pozici vůči příslušníkům nekřesťanských náboženství. Klademe si otázky po tom, kdo jsou ti druzí. Máme se bát jejich narůstající přítomnosti v našich křesťanských zemích? Máme jejich přicházení vzdorovat? Nebo jim máme pomáhat při usazovaní v naší kotlině? A nebo nám mají být ukradení a měli bychom se soustředit především na rozvoj života v naší církvi, popřípadě na spolupráci s jinými křesťanskými společenstvími?Nejsou to jednoduché otázky. Nutí nás přemýšlet nad naší identitou. Nutí nás ptát se, kdo jsme, odkud jdeme – a kam směřujeme. Vzhledem k tomu, že tyto otázky se jen těžko zodpovídají v obecné rovině, pokusím se podělit o některé zkušenosti svého mezináboženského hledání s nadějí, že vám, milí čtenáři, pomohou ve vašem vlastním hledání odpovědí.

Jak jsem se stal mezináboženským aktivistou?
K mezináboženskému dialogu jsem se dostal díky evropskému ekumenickému hnutí a zájmu o lidská práva. Po účasti na několika vzdělávacích seminářích pro mládež mi bylo nabídnuto, jestli bych se nechtěl podílet na přípravě týdenního setkání mladých křesťanů a muslimů s příznačným názvem „Překonávat strach z muslimů“. Přijal jsem – a dodnes nelituji. Poznal jsem příslušníky médii tolik démonizovaného náboženství jako lidi, kteří mají řadu svých zvláštností, ale kteří žijí podobnými problémy jako my – a hlavně, kteří věří podobným způsobem jako my.V průběhu setkání jsem zjistil, že mě naplňují dvě věci. První je vzdělávání mladých lidí vedoucí k tomu, že si uvědomují lidská práva sebe samých – i lidí od nich radikálně odlišných. Druhou je poznávání mladých lidí pocházejících z naprosto jiných prostředí, než je to mé české, bratrské a evangelické. Obě tyto stránky mají jedno společné: nutí mě přemýšlet nad mou totožností – a zároveň přinášejí radikální změnu do života lidí, se kterými se setkávám.Začal jsem proto přijímat nabídky na dobrovolnickou práci po všech koutech Evropy. A nebránil jsem se ani dlouhodobějším pobytům v zemích, které jsou věhlasné velikostí svých přistěhovaleckých komunit.
„Vždyť oni nevěří v našeho Boha…“

Na seminářích, které jsme organizovali, byl vždy prostor pro náboženské ztišení. Křesťané měli své ranní a večerní pobožnosti, muslimové svých pět denních modliteb, Židé příležitost ke slavení šabatu. Každý pak byl zván, aby se náboženského slavení jiných tradic aktivně či pasivně účastnil.Nejprve jsem nevěděl, co si o tom myslet. Vycházel jsem z toho, co mi bylo předáno mým okolím: „My evangelíci věříme nejlíp. Katolíci věří špatně, ale nejsou zase tak daleko od pravdy. No, a všichni nekřesťané jsou stejně jako nevěřící úplně mimo.“Postupně jsem však zjišťoval, že toto východisko naprosto neobstojí v konfrontaci s tím, co jsem viděl okolo sebe. Živou víru muslimů a Židů. Později také hinduistů, buddhistů, sikhů a dalších. Přicházel jsem na to, že ti nekřesťané, se kterými jsem se setkával, věří podobným způsobem jako já. Jenom používají pro vyjádření své náboženské zkušenosti jiné termíny a rituály.Začal jsem se cítit dobře na muslimských modlitbách. Jakožto aliturgický a arituální evangelík jsem začal objevovat kouzlo pravidelných modliteb. Naučil jsem se využívat muslimských modlitebních časů k vlastnímu ztišení a uvědomění si toho, kde jsem a co dělám.Otázka stejného nebo odlišného Boha se pro mne stala naprosto nepřístojnou. Bylo mi jasné, že prožívám přítomnost téhož Ducha při večeři Páně, šabatu i páteční modlitbě.

Náboženství – prostor pohostinnosti
Na cestách za sebevzděláváním i vzděláváním druhých jsem měl nejednou štěstí, že mě někdo nebo něco doneslo do centra náboženského dění místních komunit. Nemohu zapomenout na řadu lidí, které jsem potkal na jejich náboženských místech a kteří mne pozvali na večeři či jiné jídlo, které se protáhlo do pozdních hodin. Nemohu zapomenout na dlouhé hovory, které jsme vedli. Na otevřenost a pocit sdílení.Jen postupně mi docházelo, že tímto způsobem fungují prakticky jenom lidé věřící. Že u lidí nevěřících často existuje jakoby zablokovaný komunikační kanál.Musel jsem absolvovat řadu seminářů o lidských právech a multikulturalismu s lidmi nežijícími aktivním náboženským životem, abych si uvědomil, že si s nimi nemám co říct. Že je jen velmi málo toho, co jim mohu předat. A že je snad ještě méně toho, co mi mohou nabídnout oni.

A co radikálové?
Zní mé vyprávění příliš idealisticky? Možná. Měl jsem štěstí na lidi, se kterými jsem se setkal? Nepochybně. A to mezi nimi nebyli radikálové, fanatici či fundamentalisté? Samozřejmě že byli.S lidmi, kteří nejsou otevření oboustranně otevřené a vzájemně se obohacující komunikaci, se setkávám prakticky dnes a denně. Hlásí se ke všem možným světovým náboženstvím či hnutím. A o to přesně jde.Zjistil jsem, že neexistuje velký rozdíl mezi fundamentalistou křesťanským, islámským a sekulárním. Radikálové se najdou na všech frontách. Nejsou přítomni pouze mezi muslimy, jak se nám často snaží namluvit současná média.Je proto mimořádně důležité rozhodnout se, do čeho chceme investovat svůj čas. Jestli do nekonečných diskusí se všelijakými fundamentalisty, nebo do plodné spolupráce s lidmi, se kterými si přirozeně rozumíme. Obojí má své kouzlo a svůj význam. Se střídavými úspěchy jsem trávil desítky hodin snahou přesvědčit své křesťanské souvěrce o tom, že nedokážu věřit v Boha, který by zatratil většinu lidstva jen proto, že nevěří stejným způsobem jako já. Ale musím přiznat, že dávám přednost budování a tvoření s lidmi, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu. Například s lidmi v nedávno založené Společnosti pro mezináboženský dialog, o. s. Mimo jiné proto, že při společné tvorbě dobrých věcí mám naději, že i lidé nepřátelští k otevřeným mezináboženským vztahům budou nuceni uznat pozitiva, která naše spolupráce přináší.

Nebát se a neklást odpor Duchu
Nemyslím si proto, že by mělo smysl bát se příslušníků jiných náboženství. To, čeho bychom se měli bát, je strach z „těch druhých“. Největší nebezpečí současnosti (ostatně i dob minulých) je, že se budeme bát těch, kteří jsou jiní než my. Že je budeme vylučovat z našeho středu – a oni na nás budou pohlížet s odporem a despektem. Výsledkem bude, že se navzájem zradikalizujeme a  způsobíme si bolest.Cestou, jak se této bolesti a utrpení vyhnout, je být otevřený nevyzpytatelnému vanutí Ducha a nechat se nést cestou ke společnému budování Božího království.

Daniel Bartoň, právník a teolog, jeden ze zakládajících členů Společnosti pro mezináboženský dialog

Český bratr 6/2012.

Filip Čapek, farář
Nejprve pořádně zadržet dech a nedat na bezprostřední ukvapené reakce, pak zdlouha nabrat dech, věcně se informovat, diskutovat o problému s dítětem (pokud to vůbec půjde) a případně poprosit o pomoc odborníky. Po celou dobu pevně doufat, že to dobře dopadne.

Zdeněk Vojtíšek, teolog a religionista
Především se uklidnit a neprovádět žádné „protiakce“, zvláště se vyvarovat agrese (i slovní), přemlouvání či vydírání, argumentů a hádek. Místo toho se u sebe pokoušet o porozumění tomu, proč je pro něj atraktivní nějaké alternativní a protestní náboženské společenství („sekta“) a co ho asi vedlo k radikální změně životního stylu („odejít“). Navenek pak s tímto člověkem posilovat vztah („záleží mi na tobě, i když si teď třeba ve všem nerozumíme“) a projevovat respekt k jeho rozhodnutím („přijímám to, co sis zvolil, i když se mi tvoje rozhodnutí nezdá, i když mám strach apod.“). A samozřejmě hovořit (nebo jinak komunikovat) – nikoli o „sektě“, ale o jeho i o vlastním prožívání.

Kateřina Děkanovská, zakládající členka Společnosti pro mezináboženský dialog
Pokud kdokoli tvrdí, že se někdo dal k nějaké bláznivé sektě, je potřeba vždycky zkoumat, jestli ten člověk tam náhodou není šťastnější, než byl před tím. Je spousta lidí, kteří potřebují silný dohled skupiny, kteří potřebují svoji identitu budovat na identitě někoho jiného. Nejsou schopni žít jako samostatné bytosti, prostě na to nemají. Pro takové je určitě lepší žít v nějaké organizaci, která bude řídit jejich život, než aby zvlčili, nechali se zlanařit k nějaké kriminální činnosti nebo se jen tak někde potloukali. Pro rodinu je také důležité se ptát, zda to není forma úniku nebo vzdoru proti rodinné atmosféře. Že mně život v sektě připadá příliš autoritářský? Ale kdo jsem já, abych to hodnotila?

Manželé Ryšavých
Určitě nikam nevedou diskuze, takže jediná možnost se nám jeví svěřit děti na modlitbách do božího vedení.

Lydie Bauerová, psycholožka K sektám se dávají  mladí, často již plnoletí lidé, kterým se těžko dá něco zakázat. Obávám se, že na rodičovský zásah už je pozdě. Ale kdyby to šlo – nadělit jim brigádu, která je fyzicky vyčerpá, takže padnou a budou rádi, že jsou rádi. Problém je v tom, že něco takového vzrostlejším potomkům poručit už nelze.

Pavel Říčan, psycholog a teolog
Navštívit odborníka a nechat se vést jeho radami. Pravděpodobně to bude znamenat: podle možnosti se s tou sektou seznámit, zajímat se, nepolemizovat, udržovat kontakt především s dítětem, ale pokud možno i s jeho novými přáteli. Hledat prostor pro společnou modlitbu.

Josef Kůrka, člověk s osobní zkušeností se sektou
Nechat věci normálně plynout, to znamená zapojit se s ním a neztratit vliv, někdy snad se i rázně vzepřít – podle okolností, motivu a povahy člověka.

Pavel Hošek, vysokoškolský učitel
Myslím, že nejdůležitější je trpělivost a velkorysost. Největším nebezpečím je totiž ztráta důvěry a přerušení komunikace. Z téhož důvodu není vhodné hádat se o věrouce a mluvit o dotyčné skupině neuctivě a rozhořčeně. Nejdůležitější ze všeho je zachovat a rozvíjet „normální“ rodinné vztahy. Je dobré projevovat zdvořilý zájem a respekt, ale nevyzvídat, neironizovat, „netlačit na pilu“. Časem, pokud se situace nelepší, vyhledat odborné poradenství.

DaZ