Český bratr 6/2012.

Filip Čapek, farář
Nejprve pořádně zadržet dech a nedat na bezprostřední ukvapené reakce, pak zdlouha nabrat dech, věcně se informovat, diskutovat o problému s dítětem (pokud to vůbec půjde) a případně poprosit o pomoc odborníky. Po celou dobu pevně doufat, že to dobře dopadne.

Zdeněk Vojtíšek, teolog a religionista
Především se uklidnit a neprovádět žádné „protiakce“, zvláště se vyvarovat agrese (i slovní), přemlouvání či vydírání, argumentů a hádek. Místo toho se u sebe pokoušet o porozumění tomu, proč je pro něj atraktivní nějaké alternativní a protestní náboženské společenství („sekta“) a co ho asi vedlo k radikální změně životního stylu („odejít“). Navenek pak s tímto člověkem posilovat vztah („záleží mi na tobě, i když si teď třeba ve všem nerozumíme“) a projevovat respekt k jeho rozhodnutím („přijímám to, co sis zvolil, i když se mi tvoje rozhodnutí nezdá, i když mám strach apod.“). A samozřejmě hovořit (nebo jinak komunikovat) – nikoli o „sektě“, ale o jeho i o vlastním prožívání.

Kateřina Děkanovská, zakládající členka Společnosti pro mezináboženský dialog
Pokud kdokoli tvrdí, že se někdo dal k nějaké bláznivé sektě, je potřeba vždycky zkoumat, jestli ten člověk tam náhodou není šťastnější, než byl před tím. Je spousta lidí, kteří potřebují silný dohled skupiny, kteří potřebují svoji identitu budovat na identitě někoho jiného. Nejsou schopni žít jako samostatné bytosti, prostě na to nemají. Pro takové je určitě lepší žít v nějaké organizaci, která bude řídit jejich život, než aby zvlčili, nechali se zlanařit k nějaké kriminální činnosti nebo se jen tak někde potloukali. Pro rodinu je také důležité se ptát, zda to není forma úniku nebo vzdoru proti rodinné atmosféře. Že mně život v sektě připadá příliš autoritářský? Ale kdo jsem já, abych to hodnotila?

Manželé Ryšavých
Určitě nikam nevedou diskuze, takže jediná možnost se nám jeví svěřit děti na modlitbách do božího vedení.

Lydie Bauerová, psycholožka K sektám se dávají  mladí, často již plnoletí lidé, kterým se těžko dá něco zakázat. Obávám se, že na rodičovský zásah už je pozdě. Ale kdyby to šlo – nadělit jim brigádu, která je fyzicky vyčerpá, takže padnou a budou rádi, že jsou rádi. Problém je v tom, že něco takového vzrostlejším potomkům poručit už nelze.

Pavel Říčan, psycholog a teolog
Navštívit odborníka a nechat se vést jeho radami. Pravděpodobně to bude znamenat: podle možnosti se s tou sektou seznámit, zajímat se, nepolemizovat, udržovat kontakt především s dítětem, ale pokud možno i s jeho novými přáteli. Hledat prostor pro společnou modlitbu.

Josef Kůrka, člověk s osobní zkušeností se sektou
Nechat věci normálně plynout, to znamená zapojit se s ním a neztratit vliv, někdy snad se i rázně vzepřít – podle okolností, motivu a povahy člověka.

Pavel Hošek, vysokoškolský učitel
Myslím, že nejdůležitější je trpělivost a velkorysost. Největším nebezpečím je totiž ztráta důvěry a přerušení komunikace. Z téhož důvodu není vhodné hádat se o věrouce a mluvit o dotyčné skupině neuctivě a rozhořčeně. Nejdůležitější ze všeho je zachovat a rozvíjet „normální“ rodinné vztahy. Je dobré projevovat zdvořilý zájem a respekt, ale nevyzvídat, neironizovat, „netlačit na pilu“. Časem, pokud se situace nelepší, vyhledat odborné poradenství.

DaZ