Český bratr 6/2012.

Současná doba nás stále častěji staví do situací, kdy se musíme rozhodovat, jakou zaujmeme pozici vůči příslušníkům nekřesťanských náboženství. Klademe si otázky po tom, kdo jsou ti druzí. Máme se bát jejich narůstající přítomnosti v našich křesťanských zemích? Máme jejich přicházení vzdorovat? Nebo jim máme pomáhat při usazovaní v naší kotlině? A nebo nám mají být ukradení a měli bychom se soustředit především na rozvoj života v naší církvi, popřípadě na spolupráci s jinými křesťanskými společenstvími?Nejsou to jednoduché otázky. Nutí nás přemýšlet nad naší identitou. Nutí nás ptát se, kdo jsme, odkud jdeme – a kam směřujeme. Vzhledem k tomu, že tyto otázky se jen těžko zodpovídají v obecné rovině, pokusím se podělit o některé zkušenosti svého mezináboženského hledání s nadějí, že vám, milí čtenáři, pomohou ve vašem vlastním hledání odpovědí.

Jak jsem se stal mezináboženským aktivistou?
K mezináboženskému dialogu jsem se dostal díky evropskému ekumenickému hnutí a zájmu o lidská práva. Po účasti na několika vzdělávacích seminářích pro mládež mi bylo nabídnuto, jestli bych se nechtěl podílet na přípravě týdenního setkání mladých křesťanů a muslimů s příznačným názvem „Překonávat strach z muslimů“. Přijal jsem – a dodnes nelituji. Poznal jsem příslušníky médii tolik démonizovaného náboženství jako lidi, kteří mají řadu svých zvláštností, ale kteří žijí podobnými problémy jako my – a hlavně, kteří věří podobným způsobem jako my.V průběhu setkání jsem zjistil, že mě naplňují dvě věci. První je vzdělávání mladých lidí vedoucí k tomu, že si uvědomují lidská práva sebe samých – i lidí od nich radikálně odlišných. Druhou je poznávání mladých lidí pocházejících z naprosto jiných prostředí, než je to mé české, bratrské a evangelické. Obě tyto stránky mají jedno společné: nutí mě přemýšlet nad mou totožností – a zároveň přinášejí radikální změnu do života lidí, se kterými se setkávám.Začal jsem proto přijímat nabídky na dobrovolnickou práci po všech koutech Evropy. A nebránil jsem se ani dlouhodobějším pobytům v zemích, které jsou věhlasné velikostí svých přistěhovaleckých komunit.
„Vždyť oni nevěří v našeho Boha…“

Na seminářích, které jsme organizovali, byl vždy prostor pro náboženské ztišení. Křesťané měli své ranní a večerní pobožnosti, muslimové svých pět denních modliteb, Židé příležitost ke slavení šabatu. Každý pak byl zván, aby se náboženského slavení jiných tradic aktivně či pasivně účastnil.Nejprve jsem nevěděl, co si o tom myslet. Vycházel jsem z toho, co mi bylo předáno mým okolím: „My evangelíci věříme nejlíp. Katolíci věří špatně, ale nejsou zase tak daleko od pravdy. No, a všichni nekřesťané jsou stejně jako nevěřící úplně mimo.“Postupně jsem však zjišťoval, že toto východisko naprosto neobstojí v konfrontaci s tím, co jsem viděl okolo sebe. Živou víru muslimů a Židů. Později také hinduistů, buddhistů, sikhů a dalších. Přicházel jsem na to, že ti nekřesťané, se kterými jsem se setkával, věří podobným způsobem jako já. Jenom používají pro vyjádření své náboženské zkušenosti jiné termíny a rituály.Začal jsem se cítit dobře na muslimských modlitbách. Jakožto aliturgický a arituální evangelík jsem začal objevovat kouzlo pravidelných modliteb. Naučil jsem se využívat muslimských modlitebních časů k vlastnímu ztišení a uvědomění si toho, kde jsem a co dělám.Otázka stejného nebo odlišného Boha se pro mne stala naprosto nepřístojnou. Bylo mi jasné, že prožívám přítomnost téhož Ducha při večeři Páně, šabatu i páteční modlitbě.

Náboženství – prostor pohostinnosti
Na cestách za sebevzděláváním i vzděláváním druhých jsem měl nejednou štěstí, že mě někdo nebo něco doneslo do centra náboženského dění místních komunit. Nemohu zapomenout na řadu lidí, které jsem potkal na jejich náboženských místech a kteří mne pozvali na večeři či jiné jídlo, které se protáhlo do pozdních hodin. Nemohu zapomenout na dlouhé hovory, které jsme vedli. Na otevřenost a pocit sdílení.Jen postupně mi docházelo, že tímto způsobem fungují prakticky jenom lidé věřící. Že u lidí nevěřících často existuje jakoby zablokovaný komunikační kanál.Musel jsem absolvovat řadu seminářů o lidských právech a multikulturalismu s lidmi nežijícími aktivním náboženským životem, abych si uvědomil, že si s nimi nemám co říct. Že je jen velmi málo toho, co jim mohu předat. A že je snad ještě méně toho, co mi mohou nabídnout oni.

A co radikálové?
Zní mé vyprávění příliš idealisticky? Možná. Měl jsem štěstí na lidi, se kterými jsem se setkal? Nepochybně. A to mezi nimi nebyli radikálové, fanatici či fundamentalisté? Samozřejmě že byli.S lidmi, kteří nejsou otevření oboustranně otevřené a vzájemně se obohacující komunikaci, se setkávám prakticky dnes a denně. Hlásí se ke všem možným světovým náboženstvím či hnutím. A o to přesně jde.Zjistil jsem, že neexistuje velký rozdíl mezi fundamentalistou křesťanským, islámským a sekulárním. Radikálové se najdou na všech frontách. Nejsou přítomni pouze mezi muslimy, jak se nám často snaží namluvit současná média.Je proto mimořádně důležité rozhodnout se, do čeho chceme investovat svůj čas. Jestli do nekonečných diskusí se všelijakými fundamentalisty, nebo do plodné spolupráce s lidmi, se kterými si přirozeně rozumíme. Obojí má své kouzlo a svůj význam. Se střídavými úspěchy jsem trávil desítky hodin snahou přesvědčit své křesťanské souvěrce o tom, že nedokážu věřit v Boha, který by zatratil většinu lidstva jen proto, že nevěří stejným způsobem jako já. Ale musím přiznat, že dávám přednost budování a tvoření s lidmi, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu. Například s lidmi v nedávno založené Společnosti pro mezináboženský dialog, o. s. Mimo jiné proto, že při společné tvorbě dobrých věcí mám naději, že i lidé nepřátelští k otevřeným mezináboženským vztahům budou nuceni uznat pozitiva, která naše spolupráce přináší.

Nebát se a neklást odpor Duchu
Nemyslím si proto, že by mělo smysl bát se příslušníků jiných náboženství. To, čeho bychom se měli bát, je strach z „těch druhých“. Největší nebezpečí současnosti (ostatně i dob minulých) je, že se budeme bát těch, kteří jsou jiní než my. Že je budeme vylučovat z našeho středu – a oni na nás budou pohlížet s odporem a despektem. Výsledkem bude, že se navzájem zradikalizujeme a  způsobíme si bolest.Cestou, jak se této bolesti a utrpení vyhnout, je být otevřený nevyzpytatelnému vanutí Ducha a nechat se nést cestou ke společnému budování Božího království.

Daniel Bartoň, právník a teolog, jeden ze zakládajících členů Společnosti pro mezináboženský dialog