Biblická úvaha: Jsem tělo, jsem duše

OLYMPUS DIGITAL CAMERA(ČB 1/2016) Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. 1Tes 5,23

Říkávám tahle Pavlova slova vždycky při propouštění po posledním kole vysluhování svaté večeře Páně. A už mnohokrát mne napadlo, jestli tedy máme ducha a duši právě tak, jako máme tělo. Nu – stojí za to se při této otázce zamyslet, jestli vůbec máme tělo. Pozor – důraz je ale na slovese „máme“, ne na podstatném jménu „tělo“. Řeknu-li, že „mám tělo“, mimoděk tím vyjadřuji, že já jsem něco jiného, než to tělo. Já jsem já – a (mimo jiné!) jsem i majitelem těla.

Kdesi hluboko ve mně se rozezní dávné tóny mého jogínského mládí. „Já“, které je něco jiného než tělo, než vědomí. Ano – to bylo něco, co jsem hledal, co jsem chtěl rozpoznat, do čeho jsem se chtěl ponořit, protože toto „já“ je zároveň všeobjímajícím veškerenstvem. To, že toto „já“ vstoupilo do jakéhosi těla, to všechno je jen hra iluzí, kterou se nesmím nechat rozptylovat a mást.

Tyto otázky už mne ale dávno přestaly zajímat. Mnohem více mne oslovuje odpověď Písma, když popisuje, co se to u všech všudy stalo s Adamem. „I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou.“ Člověk nedostal duši, ale stal se duší. Od té chvíle se mohu na člověka dívat z dalšího možného úhlu pohledu. Popisovat ho jinak než doposud. Ani Adama nelze rozkrojit a duši z něho vyoperovat. Není člověk, který by měl tělo a duši. Je tělem, je duší. Jsou to dva různé pohledy na jedno Adamovo „já“.

Právě tak v evangeliu čtu, že „Slovo se stalo tělem“. V této výpovědi dostává pořádně na frak jakási mechanická představa Boha, který vlezl do tělesné schránky. Boha, který si v lidském těle chodí světem a časem z tohoto těla zase vyskočí zpět do nebe. Slovo se stalo tělem. Není možné Pána Ježíše rozkrojit a vyoperovat z něj Slovo. Oddělit Slovo od těla. Ježíš Nazaretský, Boží slovo, které bylo na počátku u Boha, tak to je zároveň ten člověk, který se narodil v Betlémě a o třicet let později zemřel za jeruzalémskými hradbami.

Vyjádření, že Ježíš je Boží slovo, nám o Ježíši chce něco říct. Popsat nějaké jeho vlastnosti. Právě tak vyjádření, že Boží slovo se stalo tělem, hovoří o nějakých vlastnostech této konkrétní historické osobnosti. Jeho „já“ není odlišné od duše, od těla, od Božího slova… To je prostě Ježíš jako celek. Ježíš, na kterého se můžeme dívat z různých úhlů, popisovat ho různými slovy, ale stále to bude tentýž Ježíš. To, že se Adam stal živou duší, je výpověď obdobná.

Zachová-li Bůh bez úrazu a poskvrny našeho „ducha, duši i tělo“, je jen jiné vyjádření toho, že člověk bude posvěcen „cele“. Toto Pavlovo požehnání je židovská básnička, která v tzv. „paralelismu mebrorum“ vyjadřuje dvakrát stejnou myšlenku, jen jinými slovy. Naše „já“ může být nahlíženo a popisováno z různých stran – jako tělo, jako duše, jako duch. Každý z těchto pohledů bude mít svá specifika. Nebude ani lepší, ani horší – jen jiný. Bude doplňovat jiné úhly. Proto stojí za to všechny tři dobře promýšlet, abychom poznali člověka v jeho celosti. Nemám ducha, nemám duši a nemám tělo. Jsem duchem, duší i tělem a v této celistvosti si vyprošuji Boží posvěcení.

Jaroslav F. Pechar, farář v Praze-Braníku