(ČB 1/2016) Potomci českých exulantů ze Slezka spolu s některými Němci založili v roce 1818 kolonii Kučov. V roce 1852 vznikl filiální evangelicko-reformovaný sbor. V roce 1896 pak postavili svůj kostel.

Kučov ovšem musel ustoupit povrchovým dolům. V 90. letech dvacátého stoleti byli Kučovští přesídleni a sotva 100 let starý kostel byl zbořen. Někteří obyvatelé Kučova se přestěhovali do Slezska, Zelova a Lodži. Poblíž zaniklého Kučova, v Kleszczowě, byl postaven kostel nový a na novém hřbitově našli místo svého spánku kučovští předci. Tento kostel a hřbitov navštívili členové evangelického sboru ve Svitavách s farářem Filipem Kellerem. Průvodcem zájezdu był farář Petr Brodský.

Hosty ze Svitav s velkou radostí očekávali členové evangelicko-reformovaného sboru v Lodži. Skupina potomků českých exulantů Jednoty bratrské měla z této návštěvy velkou radost. Sbor v Lodži má svoji historii spojenou s vývojem textilního průmyslu XIX. a XX. stoleti. V té době se nastěhovali do Lodži umělci textilního oboru z Čech, Moravy a Slezska, Saska a Rakouska. Rovněž se sem stěhovaly rodiny ze Zelova, Kučova a okolí. Filiální sbor vznikl v roce 1888 a čítal tehdy 350 členů. Členy sboru byli lidé různých národností, většinou však Češi. Pobožnosti během jednoho měsíce se konaly osmkrát v českém jazyku, třikrát v polském a jednou v německém. V roce 1904 se sbor osamostatnil, na začátku XX. století měl 1420 členů. Bohumil Proházka a jeho bratr Karel ze svobodné reformované církve založili v Lodži české knihkupectví. Vydávali měsíčník Život a Českoruské listy, spolek „Jednota“, kterou založili též bratři Proházkové, vydával časopis Kostnická Jednota. Spolek v těsné spolupráci se sborem pracoval také hodně s dětmi a věnoval se chudým a bezdomovcům. Z iniciativy Čechů ze Zelova a Lodži byla vydána v roce 1898 „Harfa Sionska”, kterou dodnes používá pěvecký kroužek v Zelově a zpívá se z ní v evangelických sborech na Ukrajině – v Bohemce a Veselynivce.

Sestry a bratři ze sboru ve Svitavách měli možnost si prohlédnout kostel, který byl otevřen 2. října 1932. Pro zajímavost – lodžský kostel má podobu kostela ve Vilniusu v Litvě.

Odpoledne se konalo setkání se členy zelovského sboru při čaji, kávě a sladkých dobrotách, které přichystaly místní sestry. Kurátor zelovského sboru Karel Pospišil a farář sboru ze Svitav Filip Keller představili své sbory. Děti navštívily rodinnou sklárnu u Pejgů a vrátily se nadšeny. Dokonce si samy mohly obrousit skleněnou kuličku.

V neděli, před bohoslužbami, si hosté prohlédli archiv a muzeum v horní části kostela. Hosté se také seznámili s dějinami sboru v Zelově, zazněly i staré české písničky, i tady dosud známé. Vzpomněli jsme i na píseň, kterou složil Jersak ze Zelova. Zde je její první sloka:

„Jak teskno u srdce, v vzdálené cizině, kde často slza mou polevá líc.  Mysl má zalétá přes hory k dědině, kterou snad bohužel nespatřím víc.  A zrak můj stále hledí tam, kde jsem vše drahé zanechal.  Útěchu žádnou když nemám – Kde domov můj si zazpívám”.

Společnou bohoslužbu s našimi hosty vedl zelovský farář Tomasz Pieczko a farář Filip Keller ze Svitav, který měl kázání. Pěvecký kroužek ze Zelova zazpíval v češtině píseň „Patřte na slovenskou krajinu“ (zpěvník Jasavej č. 48). Uběhlo více než 200 let od doby, kdy Češi do Zelova přišli, a dodnes se zde česky mluví, ačkoli je to čeština zvláštní, zelovská.

Radostné setkání, plné vzpomínek členů těchto dvou sborů, bylo zakončeno společným obědem při „bigosu“ v obnoveném sborovém domě. Doufám a mám naději, že toto první setkání členů sboru zelovského a svitavského nebylo setkáním posledním.   Účastník setkání Jaroslav Stejskal, Zelov

Vážení a milí čtenáři. Jsem rád, že jsem mohl doprovázet svitavský sbor do Zelova a okolí. Však bratr Stejskal to důkladně popsal. Mám radost z toho, že kontakty, které jsem rozdmýchal pokračují. Přeji všem mým nástupcům především dostatek trpělivosti a radosti ze vzájemného obohacování. V novém roce nechť se nad námi klene požehnání a milosrdenství Boží. Jak to vystihl Dietrich Bonhoeffer: „Ne všechna naše přání, ale všechny své sliby On plní.“

Petr Brodský, potulný emeritus