(ČB 1/2016) Už dva měsíce jsme na univerzitě v Göttingenu – pomalu se chystáme domů. Každý večer tu sledujeme německé a české zprávy a je nám z toho smutno. V německých zprávách denně slyšíme fakta a zasvěcené rozhovory o současné politické situaci, především o islámském státu a uprchlické krizi, české zprávy jsou zavádějící.

Nedávno mluvil policejní ředitel a sdělil, že z téměř pěti milionů muslimů, kteří v současnosti žijí v Německu, naprostá většina uznává evropské právo, pracuje jako dělníci, obchodníci, úředníci, vysokoškolští učitelé, poslanci a umělci, toliko necelých devět tisíc je podezřelých z protistátního smýšlení a sto dvacet je pod dozorem policie pro podezření z podpory islámského státu. Z českých zpráv jsme slyšeli jen znepokojující číslo: devět tisíc nebezpečných islamistů + naprostá neschopnost německých úřadů zajistit bezpečnost obyvatel.

Někteří naši vysocí představitelé si na vyvolávání strachu založili svou kariéru. Přesně tak splnili to, co islámský stát zamýšlí – vyvolat strach a protiislámskou náladu, a oslabit tak Evropskou unii jako nejsilnější demokratické společenství světa. Bez něj bychom byli bezbranní proti tlaku autokratických mocností. Radikální nacionalisté líčí takzvaný islámský stát jako největší nebezpečí. V tom mají pravdu. Ve všem ostatním ne. Především na nebezpečí IS chtějí reagovat odmítnutím uprchlíků, kteří před islámským státem prchají. To je jako kdyby Angličané na počátku druhé světové války odmítali české uprchlíky proto, že pochází z Němci obsazeného území. Jisté riziko tu jistě je. Za uprchlíky se kdysi vydávali i němečtí agenti. Většina z nich se ale do spojeneckých zemí dostávala pohodlnějšími cestami. Navíc největší nebezpečí pro národ hrozí právě od nacionalistů. Boj proti cizákům je u nich jen záminkou pro terorizování vlastního národa. Už teď tu dostávají výhružné dopisy ti, kteří běžencům pomáhají, nacionalisté podpalují uprchlíkům ubytovny nad hlavou a kandidátku na starostku Kolína nad Rýnem, která se vyslovila pro přijímání dalších utečenců, propíchl jeden obránce národních zájmů loveckým nožem. O tom, že byla v přímé volbě zvolena naprostou většinou obyvatel, se dozvěděla, až když ji třetí den probudili z umělého spánku. Naštěstí ji propíchl nešikovně, takže se před čtrnácti dny mohla ujmout úřadu. „Teď už víme, kdo je naším skutečným nepřítelem,“ odpovídali lidi na dotazy novinářů.

 Dále slýcháme o krizi Evropské unie. I tady se mluví o tom, že uprchlická vlna je její zatěžkávací zkouškou, ale kromě nacionalistů (Pegida a AfD –  dnes asi patnáct procent, podle odhadů jich může ještě trochu přibýt) všichni, včetně politiků velkých i malých států (od Německa po Maltu) oceňují solidaritu EU a její demokratickou sílu („Teroristi nikdy demokracii neporazili“). Zato u nás se mluví o Angele Merkelové jako o zoufalci. Takový dojem však nedělá. Právo azylu patří ke křesťanské kultuře a v kostele umí kancléřka jasně povědět, že jde o poslušnost evangeliu. Je to pragmatická politička, ale politická kariéra jí není vším. Vidí spory ve společnosti i ve své straně – bojuje se o kvóty: Zůstat u jednoho milionu, který Němci přijali dodnes, nebo jít dál (dalších dvě stě tisíc nebo půl milionu)?  Jak zavést systém podávání žádostí úřední cestou přímo z utečeneckých táborů? Ani nejradikálnější strany nechtějí vypovědět všechny uprchlíky. Nezaměstnanost v Německu uprostřed uprchlické vlny klesla na nejnižší úroveň za posledních dvacet pět let, počet stoletých v Německu přesáhl osmdesát tisíc. To je dnešní situace. 

Přes jistý vnitřní ostych cítíme povinnost oslovit bratry a sestry v naší církvi, aby si uvědomili, že po volených představitelích mají chtít především věcné informace, že největší nebezpečí hrozí od některých našich lidí, že nacionalisté bojují proti uprchlíkům především tam, kde žádní nejsou, že tedy jde o lidi, kteří nemají dlouhodobou zkušenost se svobodou a s jinými kulturami (postkomunistické země) a jejich vůdcům jde především o vlastní vliv. Je také potřebí vědět, že německé církve uprchlíkům pomáhají (na farách už se rozjíždějí kurzy němčiny) a že nacionalisté a tzv. islámský stát mají dva hlavní společné nepřátele: Evropskou unii a křesťanské církve. V politice EU hrají křesťané významnou roli. Proto bychom i my, přes všechnu pragmatickou obezřetnost, měli vědět, že nemáme podporovat ty, kteří šíří strach a nenávist, ale ty, kdo mají důvěru v demokracii. Jako křesťané bychom je měli ujistit o tom, že projevy milosrdenství mají Boží zaslíbení.

Až nakonec přece jen jednu pragmatickou poznámku: Evropská společnost stárne a u nás už nebude dost peněz na penze našich vnuků. V Německu tu starost nemají. Vypočítali, že kdyby z dosavadního milionu přistěhovalců začalo do desíti let pracovat sedmdesát procent, vrátí se každé do nich vložené euro trojnásobně.

Dobrou noc přejí Věra a Petr Pokorných
Göttingen, prosinec 2015