(ČB 1/2016) Před sto čtyřiceti lety započal své požehnané působení v Hrubo-Lhoteckém sboru (nyní Velká Lhota) devětadvacetiletý farář Jan Karafiát.

Přes varování některých svých přátel rozhodl se pro velmi chudé, odlehlé a zaostalé Valašsko. Vsetínský učitel a kronikář R. Pavlík zaznamenal: „Těžko lze pochopit, jak mladý muž jeho rázu, hluboce vzdělaný, mluvící dokonale česky, německy, anglicky, ovládající latinu, řečtinu a hebrejštinu, muž světového rozhledu, s vysokými ideály náboženskými a s uměleckými zájmy, muž mající vlivné známosti a řadu přátel v cizině, dovedl se nenáročně spokojiti se skromnými poměry v zapadlé valašské vesnici…“ Nevěděl, že tak obsáhlé vzdělání, včetně studia na zahraničních univerzitách, bylo a je pro studenty evangelické fakulty normou. Výjimkou byla doba okupace a doba po únoru 1948, kdy okupační, později i totalitní úřady studium v zahraničí znemožnily.

V odpovědi na povolávací dopis lhoteckého sboru Karafiát píše „…že bych jsa vašim duchovním správcem, Vás taktéž upřímně miloval“. Vedla ho hluboká víra a poslušnost Božímu vedení, tak často v Broučcích připomínaná.

Asi před pěti lety jsem nalezla v rodinné korespondenci vzpomínky mé stařenky Roziny Lukášové, roz. Hlaváčové (1873–1958) na tuto i pro její život velmi důležitou osobnost. Byla sotva dvouletá, když Karafiát na Hrubou Lhotu přišel.

Ze vzpomínek Roziny Lukášové

Pan farář nastoupil svůj samostatný úřad ve věku 29 let a setrval v něm do devětačtyřiceti let – od roku 1875 do 1895. Pan farář zaváděl ve Velké Lhotě kázeň, nebyla to věc snadná, a tak oral 20 let tvrdou horskou půdu za poměrů nejskrovnějších. Přál si, aby to byl „sbor na hoře ležící“ a říkal: „Jestliže vás Syn vysvobodí, právě svobodni budete.“

Zpěvníky
Když se pan farář přistěhoval na Lhotu, ještě zpěvníků nebylo, zpěvák musel předříkávat. Brzy zpěvníky zařídil, dal tisknout, což všecko platila přítelkyně českého národa (pozn. skotská lady Buchanan). Pak cvičil ve zpěvu. Každou neděli po bohoslužbách ohlásil, aby v poledne šli do fary, kteří tam zůstali. Kteří si nevzali nic k obědu, tu kázal Mariánce, aby jim dala chleba. Jak byl hotov, otevřel dveře od pokoje a řekl „již se béřeme“ a tak druhými dveřmi šli jsme za ním. Jedni už čekali u kostela, někteří byli až z Valašské Bystřice. Kolikrát nás bylo víc než teď dopoledne (míněno na bohoslužbách). Po nešporu se zpívalo. Napřed levé oddělení a nahoře (pavlače), pak pravé oddělení a pak všeci. Když to nešlo, podíval se a řekl: „Jde to nějak ospale“, pak zanotoval a již to šlo.

Nedělní škola
Pak zařídil nedělní školy pro děti po pasekách (samotách). Bylo jich asi 12. Každou neděli dostaly děti spisky od Horkého nebo obrázky s biblickými verši. O Vánocích nadílky: hračky, někdy knížky, jižní ovoce, ořechy, někdy kapesníky a cukrové, to se děti už těšily. Na den sv. Štěpána jsme se, učitelé nedělní školy, museli sejít ve faře, kde jsme měli takovou slavnost a hostinu. Krásně jsme se pobavili až do večera, pak se pan farář pomodlil a jsme se rozešli. Na Nový rok jsme každá dostaly jeden zlatý. A jedenkrát jsme dostali i učitelé a presbyteři teplé zimní prádlo. To darovala lády Buchanance.

Šití a ruční práce
Ve čtvrtek dopoledne bylo náboženství. I v náboženství jsme se cvičili ve zpěvu, pak řekl: „tak děti už dost“, tak už bylo ticho. Když některý klúk něco vyvedl, tak ho pan farář vzal za ruku, vyved ven a řekl: V tobě je to ďáblovo ovoce, jdi domů a nechť ti tatínek pořádně vymrská. Odpoledne dvě hodiny ruční práce. Moc dětí chodilo až přes dvě hodiny cesty. Nejprve jsme se učili plést, pak háčkovat a potom šiť. Musel každý se pěkně rovno postavit a slušně pěkně poprosit: dvojctihodný pane, já by prosila to a to… a všecko dostal. Při práci jsme zpívali z Písní cestou života. Paní učitelka z údolí Bystřice nám stříhala, aj i kluci z Bystřice si šili kabáty. Pan farář obstaral baly látek. Pak poslal pět děvčat do Krabčic naučit se ruční práce. Jednou přivezl kusy kanafasu na povlaky na peřiny, prodával to loket za 4 a 5 korun. Chudší dostali zdarma.

S dětmi a mládeží
Od Svatodušních svátků mládež od 15 let až do polovice listopadu chodili na katechizaci (katechezi) každou druhou neděli odpoledne. Jedno oddělení bylo plné chlapců a to druhé děvčat, někteří chodili až do třiceti let. Na začátku se často zpíval 119 žalm prvních pět veršů. Každý měl bibli a to musel každý hned najít. Ptal se, kde který verš je, a jak nevěděli, tak říkal: Vy jste písmáci, to nám naše Bětuška poví. Ta věděla, kde který veršíček je, hned vstala a odpovídala. Jednou říkal, že kdo se naučí z epištoly Římanům 7. a 8. kapitolu, dostane pěknou knížku Křesťanskou věrouku od Šebesty. Na druhý rok zase Broučky. Tak jsme se učily žalmy 90, 91 a 92. Dvě jsme šly odříkat některému presbyterovi a pak jsme dostaly knížky.

Když jsme chodili na konfirmační cvičení, kdo neuměl, toho nekonfirmoval. Kdo neuměl, zůstal tak, a když se chtěl ženit nebo vdávat, pak teprve musel v pátek odpoledne chodit na faru a teprv ho samého v kostele konfirmoval. Od Škrobáků (Pavlíčků) tři. Ta jedna se dostala do Pržna, na Lhotě ji neohlásil a v Pržně ji pan farář sezdal bez konfirmace a víc jich bylo.

Život ve sboru
Pak vyhlásil z kazatelny 6. prosince odpoledne mládenci nekuřáci a nepijáci, ať se k němu všichni sejdou. Sešli se, krásně se pobavili, pak jim dal sešity a tužky, aby psali dopolední kázání. Když byl někdo v kostele unavený a dřímal, on v kázání chvíli ustal a řekl: Prosím laskavě, kdo je unavený, aby povstal. Tak někdo starší povstal, ale ostatním se již spát nechtělo. Když se stalo v církvi něco nepěkného, on se na kazatelně rozplakal. Dříve nejezdil doktor. Když někdo onemocněl, aji katolíci, když bylo s někým zle, i v noci zazvonili na faře. On měl léky, mnoha lidem pomohl, a když byl tyfus a moc lidí bylo nemocných, navštěvoval, pomodlil se, přečetl v bibli a potěšil Slovem božím. Postaral se, i lékař musel přijet. Když odcházel z Velké Lhoty, skoro (brzy) ráno vzal klíč a šel do kostela. Kostelník Josef Zátorský s manželkou a její sestrou s ním šli do Stříteže na nádraží, nesli mu zavazadla. Pak dal kostelníkovi zlatý dukát a řekl mu: To máte na památku od té dámy, které jste často nosíval psaníčko a mně zase od ní.

Závěrem je snad možno citovat i z Pamětí spisovatele Broučků: „Mně se na Valašsku líbilo, když jsem tam ponejprv vkročil, mně se na Valašsku po dvacet let líbilo, i když se mi tam mnohé věci nelíbily, mně se na Valašsku líbilo, i když jsem rád odcházel, a když toto píši, já se zalíbením na Valašsko vzpomínám.“

Eva Žárská (redakčně kráceno)