(ČB 12/2015) Pod vedením celocírkevního kantora ČCE Ladislava Moravetze se v polovině října v Bystřici pod Hostýnem konal již 26. sbormistrovský kurz. Tuto oblíbenou vzdělávací akci v oblasti církevní hudby navštěvují nejen sbormistři, ale i varhaníci, sboroví i sóloví zpěváci a hudebníci. Tentokrát se nás sešlo přes čtyřicet. U korepetice se střídali kantor Moravetz a jeho žena Ester, při pobožnostech nás kázáním povzbuzoval farář Lubomír Kabíček.
Lektorkou kurzu byla lotyšská pedagožka a církevní hudebnice paní Ilze Sprance, viceprezidentka Evropské konference evangelické církevní hudby a program tvořily zejména duchovní skladby současných lotyšských autorů. A pro mnohé z nás to bylo seznámení vskutku objevné. Čím více jsme pronikali do studovaných skladeb, tím více jsme byli uchváceni. Lotyšští skladatelé totiž neohromují prvoplánovými efekty, snahou šokovat či experimentovat na hranici poslouchatelnosti. Skladby jsou melodické, plné moderních, ale přitom velmi krásných harmonií, aranže decentní, dynamika umírněná, výraz bez hraničních emocí. O to hlouběji ale působí. Hudební složka slouží duchovnímu dílu, přirozeně a opravdově zvýrazňuje jeho obsah.
Nad čím jsme však jako sbormistři českých sborů naprosto užasli, byl dokonalý „kulatý“ zvuk lotyšských vokálních těles. Vyrovnaná plná jednolitá barva, precizní intonace a především naprosto přirozená hlasová technika. Nic násilného, „operního“, žádné „velké“ hlasy nebo nepřirozené vibrato. Lotyšské (a pobaltské) sbory patří mezi světovou špičku a čím to je, nikdo neví, možná jódem od Baltského moře. Jak pravil náš kantor Moravetz: „V nebi se asi nemluví lotyšsky, ale určitě se tam lotyšsky zpívá!“
Paní Ilze nás nechala nahlédnout do tohoto tajemství – ukázala techniku rozezpívání, vysvětlila účel jednotlivých cvičení, co pohlídat a jak to učinit pro zpěváky zábavným, vyložila způsob práce sbormistra při přípravě skladby ještě v tichu domova a seznámila nás také s historickým vývojem lotyšské duchovní hudby. Především jsme však mohli zblízka sledovat její uměřená, měkká, a přitom naprosto precizní dirigentská gesta, pohyby a čitelný výraz celého těla. Taktak jsme si stačili zapisovat všechny nezištné dobré rady. Ač na nejvyšší míru erudovaná odbornice, učení plynulo v poklidu, milé atmosféře a s laskavým úsměvem na její tváři. Naše duše kolébala konejšivá hudba vedená rukou Paní sbormistryně.
A ještě jedna věc přispěla k nezapomenutelné atmosféře kurzu. Po roční přestávce jsme se vrátili do střediska Sola gratia, které má pro práci pěveckých sborů mimořádně vhodné akustické i technické podmínky a také neopominutelný genius loci. Koncem minulého roku jsme totiž byli zaskočeni zprávou o ukončení činnosti střediska a chystaném prodeji mimo církev. Tehdy jsme odjížděli z kurzu se slzami v očích a nezbylo než věřit. Nemusí to tak být vždy, ale tentokrát se naše přání a modlitby setkaly s Božím plánem. Jménem účastníků kurzu chci upřímně poděkovat všem, kteří jakýmkoli činem, slovem, vysvětlením, přímluvou pomohli zachovat toto unikátní místo hudebním aktivitám. Jsme vděčni Diakonii, že na sebe vzala nelehké břímě správy a provozování objektu. Nebude to lehké, ale čas prověří, že to bylo dobré rozhodnutí. Tichých míst obecně na světě ubývá. Ale najít takové, kde lze zaslechnout Boha, je zázrak.
Kurz vyvrcholil v neděli odpoledne koncertem v kostele sv. Jiljí v Bystřici pod Hostýnem. Velké poděkování za možnost využít chrámový prostor a varhany patří zdejší římskokatolické farnosti. Díky otevřené ekumenické spolupráci jsou tyto koncerty již tradičně hudebně-duchovním svátkem, při němž bývají lavice zaplněny do posledního místa. Naše milá sbormistryně na konci koncertu rozdala každému zpěvákovi čokoládový bonbón. A my jsme odjížděli s užaslým uvědoměním, že celý tento kurz byla vlastně jedna obrovská bonboniéra zázraků.
Barbora Šimečková