(ČB 12/2015) Výběr vánočních dárků je pro mě noční můrou. Plastikový děda Mráz s hýkajícím generátorem zvuku zpoza výlohy mi situaci nijak neulehčuje. Irituje mě, stejně jako různé pseudo-vánoční písně s koloritem nákupní horečky. A při jeho „Merry Christmas“ mám chuť se stát křesťanistickým radikálem.

Zásadní mučednická otázka zní: Komu co? Babička s dědečkem zajisté ocení něco na památku, nebo naopak pro vzpomínku. A to poté, co jsem opakovaně moc neuspěl s elektronickými vychytávkami. I se seniorským mobilním telefonem, při vší ochotě a trpělivosti obou stran, naše vztahy často visely na jediném tlačítku: „Maminko, vše potvrzuješ stisknutím OK!“ U začínajících párů je to prima, nová společná domácnost je všelijakým udělátkám přímo černou dírou.  Zrovna před týdnem jsem takové ty nikdy neupotřebené vyhazoval po 19 letech manželství z kůlny do kontejneru.

Dopisy Ježíškovi ignoruji, neboť mi nějak nejdou k chuti. „Milí rodiče, tady máte seznam a pěkně kmitněte, ať všechno pod stromečkem najdu.“ Dost té prvoplánové komedie, k Ježíškovi nic nejde. To jen dospělí, lačnící po snových přáních svých ratolestí, chtěli inspiraci! Avšak u dětí se často najde něco, co potřebují nebo co jim udělá radost. S blížícími se svátky, kdy už mi s nákupem dárků opravdu teče do bot, je u nich výběr snazší. Opravdovým vánočním zážitkem jsou pak pro mě jejich překvapené tváře. Cítím se tím sám obdarován: „Koupil jsem si dětem nové repráky.“ Opět jsem v koncích. Děda Mráz vygeneroval vítězný popěvek. Zamrazil moji empatii. Dárky vybírat neumím a Vánoce zrušit nelze. Zoufale se těším na společné sledování vánoční pohádky. Dobře dopadne.

Petr Viking Neumann