(ČB 11/2015) Veřejná debata o současné migrační vlně je značně zmatená a zaznívá v ní mnoho falešných tónů. Čeští evangelíci patří myslím k té části veřejnosti, která si může dovolit zaujímat střízlivý a věcný postoj a pomáhat tlumit iracionální strachy, ale zároveň nepřehlížet skutečná rizika se současnou situací spojená.
Naše republika je jednou z prvních zemí za někdejší železnou oponou, které počátkem devadesátých let po příkladu civilizovaného světa vybudovaly celkem dobře fungující systém azylového řízení pro lidi hledající ochranu před pronásledováním ve vlastní zemi. Počet žadatelů o azyl se v dlouhodobém průměru pohyboval kolem čtyř tisíc ročně; v posledních letech byl výrazně nižší, ale např. v r. 2001 zvládlo ministerstvo vnitra přijmout žádosti i od 18 tisíc žadatelů. Během devadesátých let jsme také poskytli tzv. dočasné útočiště více než čtyřem tisícům lidí, prchajících před válkami v Bosně a Hercegovině nebo v Kosovu. Nejvíce občanů cizích zemí k nám ovšem v průběhu uplynulých let přišlo za prací a jejich počet se dnes již blíží ke 450 tisícům.
Prakticky všichni příchozí, kteří u nás kdy získali nějaký typ povolení k pobytu, se zde dobře integrovali, a to v některých případech i s aktivním přičiněním členů našich evangelických sborů. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by se ti, kdo k nám přišli jako muslimové, integrovali nějak významně obtížněji než ostatní. Časté strachy ze samotného faktu, že by se u nás snad do budoucna mohlo usadit dalších několik tisíc či desítek tisíc lidí, hlásících se navíc převážně k muslimské víře, jsou tedy z hlediska zkušeností posledních desetiletí přinejmenším přehnané a občanům České republiky by v tomto ohledu slušelo trochu více vlídného sebevědomí.
Oproti dosavadní situaci je tu ovšem i jeden podstatný rozdíl, který přece jen důvod k obezřetnosti zavdává. Pravidla, podle kterých se u nás i v ostatních evropských zemích lidé dosud legálně usazovali a integrovali, jsou totiž založena na důsledně individuálním přístupu. Nyní ale lidé hledající možnost usadit se v Evropě začali přicházet ve skupinách čítajících tisíce či desetitisíce. To je nový jev, na který jednotlivé evropské státy ani Evropská unie jako celek zatím neumějí přiměřeně reagovat. Dosud platná pravidla náhle porušují nejen migranti, ale i samy státy, stejně jako instituce EU.
Jakási nová pravidla hry vznikají doslova „za pochodu“ a navíc se den ze dne mění, stejně jako veřejně sdělované postoje mnoha významných aktérů. To ohrožuje v první řadě migranty, jejichž všelijak klikaté putování v početném davu přináší mnohým z nich strádání i smrt. Ohrožena může být ovšem i stabilita evropských států a jejich společných institucí. Politici nejsou jednotni v názoru na to, jak situaci účinně řešit, vzniká nervozita a napětí, nezřídka i uvnitř jednotlivých zemí.
I když to není ani zdaleka snadné, neměly by evropské státy na dlouhodobě osvědčená pravidla zacházení s migranty jako s jednotlivými lidskými bytostmi a ne jako s anonymním davem určitě rezignovat. Někteří z těch, kdo se dali na cestu, nejspíš splňují podmínky pro udělení azylu, jiní si snad mohou zajistit v konkrétní zemi, kam se chtějí dostat, prostřednictvím svých příbuzných, nevládních organizací nebo církví dlouhodobě udržitelnou práci a bydlení. Jiným by zřejmě bylo možno poskytnout v některé z bezpečných zemí alespoň dočasné útočiště, aby tam mohli setrvat do uklidnění poměrů ve vlastní zemi. Stejně jako dříve je ovšem i dnes mezi migranty zcela jistě také nezanedbatelný počet těch, kteří se do žádné ze zavedených kategorií pro legalizaci pobytu při nejlepší vůli „nevejdou“ a kteří se budou muset vrátit tam, odkud přišli. Zní to možná cynicky, ale pokud se to nestane, bude to nejen nespravedlivé vůči těm dříve odmítnutým, ale také to stimuluje další vlny masové migrace, pod jejichž tlakem by se znejistěná Evropa skutečně mohla časem začít propadat do chaosu.
Neméně důležité je aktivně potírat pašeráctví a všelijaký nečestný obchod, který má na pohybu tisíců lidí a z toho plynoucích zmatcích zájem. Nezapomínat, kterým všem politickým silám a státům mohou spory a dezintegrační tendence v Evropě vyhovovat. Poskytovat potenciálním migrantům aktivně informace o pravidlech legální imigrace do Evropy a o tom, že vypravovat se na cesty ve velkých skupinách nemusí být ani zdaleka zárukou šťastného konce. Ve spolupráci se zeměmi, do kterých se již provizorně uchýlilo velké množství uprchlíků z oblastí postižených válkou, se snažit o zlepšení podmínek jejich života tam, kde takovéto dočasné útočiště nalezli. A samozřejmě usilovat o řešení konfliktů, které původní domovy potenciálních migrantů už po řadu let ohrožují a jejichž konec je zatím v nedohlednu. Nic z toho není jednoduché, ale s tím se prostě musí počítat.
Co s tím my jako evangelíci? V první řadě zachovat rozvahu a nenechat se ovládnout strachem z migrantů jako takových. Mít se na pozoru před těmi, kdo hlásají paušální nenávist k migrantům, k „cizím kulturám“, k islámu, k tomu či onomu státu či instituci atp. a nabízejí snadné a rychlé recepty na ochranu „naší křesťanské civilizace a jejích hodnot“ (což zní v naší společnosti dlouhodobě stižené náboženským analfabetismem obzvlášť kuriózně), na obranu před cizáky apod. Mějme se ovšem neméně na pozoru i před těmi, kdo chtějí ve jménu jakéhosi všeobjímajícího dobra otevírat své (nebo ještě raději cizí, nejlépe státní) domy úplně každému, kdo se (třeba i v evidentně nezvládnutelném počtu) právě objeví u dveří, bez respektování celkem osvědčených pravidel dosavadního fungování civilizované Evropy.
A samozřejmě: každý z nás, kdo umí některému konkrétnímu potřebnému pomoct vyhledat bydlení a práci a najít trvalé důstojné místo v nové domovině, nechť tak učiní. Prospěje tím nejen dotyčnému příchozímu, ale obohatí i sám sebe a celou naši pomalu stárnoucí a poněkud šedě vyhlížející a smýšlející společnost. Migrace se šťastným koncem pro všechny zúčastněné po vzoru biblické Rút má zřejmě vždycky osobní rozměr a respektuje pravidla.
Je to všechno, jak už to tak bývá, cesta po velmi úzké cestičce, na níž se ovšem nemusíme bát, držíme-li se na dohled za tím, kterého si nelze brát jako komplice pro jakákoli schematická řešení, založená na negaci a nenávisti, nebo naopak na bezbřehém pachatelství paušálního dobra na cizí účet.
Jaromír Plíšek