(ČB 11/2015) Mgr. Petr Wija, Ph.D. je analytik a konzultant, který se dlouhodobě věnuje problematice sociální politiky, zdravotnictví a sociální gerontologie. Pracoval na Ministerstvu práce a sociálních věcí, kde se zaměřoval na koncepci sociální politiky v reakci na stárnutí populace, dlouhodobou péči a sociální začleňování. Potom, v Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR, spolupracoval s Centrem pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče a od roku 2013 spolupracuje zejména s Institutem důstojného stárnutí Diakonie ČCE (www.dustojnestarnuti.cz).

Zdá se, že skoro žádná tabu dnešnímu člověku nezůstala; není už nic, k čemu by se vztahoval s respektem až obavami. Kromě jedné věci: stáří. O tom, že se jako společnost i jednotlivci neumíme se stářím vyrovnat, se ví a mluví už dlouho. Co nám v tom brání?

Stáří spojujeme se zánikem a smrtí. Přeneseně se bojíme smrti. Stáří nám připomíná naši konečnost i křehkost. Proto se tomu tématu vyhýbáme. Z osobního hlediska je to vývojový úkol, výzva k osobní zralosti a růstu i výzva k „sebepřesahu“. Chceme po sobě něco zanechat, stárnutí proto představuje určitý existenciální tlak. V osobní i společenské rovině je největší „problém“, že jsme se zatím nedokázali adaptovat na změny, které přineslo bezprecedentní prodloužení průměrné délky života. Mluví se o kulturním zpoždění. Ani instituce nedovedou reagovat na demografickou revoluci či revoluci dlouhověkosti tak rychle, jak by bylo třeba.

Nebylo to nakonec vždycky tak, že se lidé stáří děsili a odmítali je? Neidealizujeme si minulost, když tvrdíme, že dnes je stáří a stárnutí tabu a dříve nebylo?

Je pravda, že debata o stárnutí často končí obecnými morálními povzdechy, jak to bylo kdysi a jak je to nyní špatné. Samozřejmě je to omyl a mýtus. Minulost nebyla růžová, ale naopak často velmi krutá. Máme to bohatě zdokumentováno v literatuře i výtvarném umění. Nedávno jsme měli u nás v Institutu důstojného stárnutí přednášku paní profesorky Haškovcové, která na konkrétních příkladech dokládala, jak těžká byla dřívější realita. Doporučuji každému, kdo má iluze o minulosti, si tyto přednášky vyslechnout. Postoj k stárnutí se historicky v zásadě nemění. Nemění se ani to, že byl vždy ambivalentní. Co máme vlastně na mysli, když se řekne stáří? Nemoc, bolest, osamocení, chudobu? Nebo zralost, moudrost, vrchol života, tvořivosti či přirozenou autoritu? Při úvahách o stárnutí bychom si měli i tuto ambivalenci uvědomit a nevytvářet jednu identitu stáří, nevytvářet „profesionální seniory“, jak to nedávno trefně pojmenoval geriatr Zdeněk Kalvach.

Mluvil jste o „revoluci dlouhověkosti“. Co ten termín znamená? Jak se dlouhověká společnost liší od společnosti „nedlouhověké“?

Prostě se prodlužuje délka života ve stáří a přibývá dlouhověkých lidí, tedy lidí nad 85 nebo 90 let. Stárnutí se dostalo do kvalitativně nové fáze. Dlouhověká společnost potřebuje mnohem diferencovanější pohled na stáří, už proto, že ta etapa je stále delší. Samotný věk člověka je stále méně spolehlivým vodítkem – málo vypovídá o našem zdraví, životním stylu nebo hodnotách. Nevypovídá ani o tom, jak dlouho jsme schopni nebo ochotni pracovat. Dříve byly pro nás hlavní zátěží manuální práce a zdravotní rizika z ní plynoucí, nyní to je hlavně stres a problémy plynoucí z toho, že naše práce není spojena s fyzickým pohybem a výdejem energie; ten už není do rytmu života přirozeně zakomponován a je v podstatě individuální volnočasovou aktivitou. Takže jde hlavně o to, jak zlepšit vyhlídky na trhu práce.

Je jasné, že „dlouhověká společnost“ klade před stát a především jeho sociální systém úplně nové úkoly. Jaké to jsou?

Často se hovoří o financích, o důchodech, které jsou samozřejmě důležité, ale není to celý sociální systém. My se v Institutu důstojného stárnutí poslední měsíce a vlastně roky věnujeme zejména komunitním službám a jejich provázanosti. To je velké téma, nejen u nás, ale i v zahraničí. S růstem délky života se zvyšuje počet lidi s potřebou podpory a pomoci ze strany rodiny, okolí a profesionálních služeb a s potřebou vstřícného a podpůrného prostředí. Hovořím o prostředí, protože se nejedná jen o služby, ale i o bydlení, dopravu a veřejný prostor, charakter měst a obcí, charakter institucí. A právě v této oblasti hraje klíčovou roli samospráva, zejména místní či obecní. Jde o to, že když se budou lidé pohybovat v takovém podpůrném prostředí, zůstanou víc soběstační.

Říkáte, že samotný věk hraje stále menší roli. Proč?

Chronologický věk moc nevypovídá o našem zdraví a životní situaci. Uvedu příklad: Se zvyšováním délky života se zvyšuje i práceschopnost. Je to ale velmi individuální. Záleží na vaší profesi a regionu, kde žijete – jaké jsou tam například podmínky pro pracovní uplatnění. Člověk by měl mít možnost měnit své pracovní zatížení postupně a flexibilně podle individuální potřeby. U nás ale platí, že dosáhnete určitého věku a nastane zlom. Získáte nárok na důchod a skončíte s prací ze dne na den. Postupný přechod do důchodu nebo práce na částečný úvazek po dosažení důchodového věku není moc častá. Je to proto, že máme jeden důchodový systém, který nedovede zohlednit rozdíly ve zdraví a místní podmínky. Potřebovali bychom důchodový systém, který by to dokázal.

Jak se s úkoly, které dlouhověká společnost přináší, vyrovnává náš český sociální systém, resp. politici a úředníci, kteří jsou za něj zodpovědni?

Asi je to případ od případu, ale obecně ztuha a pomalu. Česko jsou takové stojaté vody, o změnách se spíše diskutuje, na jejich provedení jako by pak už nezbyla energie nebo odvaha. Ale to téma je bezbřeze široké, v každém konkrétním případě jsou jiné bariéry, jiné důvody. Bez osobní iniciativy nejde nic, takže pokud nějaké téma nemá lídra, postupuje se těžko. Geriatr Zdeněk Kalvach navrhl model provázaných služeb (tzv. SIPS), který respektuje velké rozdíly v možnostech obcí různé velikosti. Na ministerstvu práce funguje v rámci Komise pro rodinu skupina péče o seniory. Je například v plánu zavést takzvanou dovolenou na péči, na kterou by měl nárok zaměstnanec, který pečuje o blízkou osobu. Velmi potřebný je „koordinátor podpory“, který by koordinoval sociální, zdravotní a další služby na místní úrovni a propojoval různé poskytovatele služeb. Otázka samozřejmě je, co z těchto diskutovaných návrhů se opravdu dostane do praxe.

A poněkud osobně: připouštíte si, že zestárnete? A jak se na to připravujete?

Přiznám se, že stárnutí a stáří pro mě není cíl. Stáří je jen fáze života. S čím se asi všichni snažíme vypořádat, je naše konečnost. Nikdo z nás neví, jak dlouho bude žít, ale stáří je pro většinu z nás velmi pravděpodobnou realitou, se kterou se setkáváme v různých fázích života v různých rolích. Samozřejmě je třeba počítat s tím, že člověk nebude mít vždy stejný příjem a že přijdou zdravotní problémy. Je také třeba počítat s tím, že snížení příjmů bude doprovázet vznik jednorázových i dlouhodobých výdajů spojených se zhoršením zdraví a s menší soběstačností. Pokud člověk nemá rezervy, stává se finančně závislý na blízkých nebo na státu. Jinými slovy – je dobře, pokud člověk nežije a nemyslí jen na dnešní den. Pokud se stáří blíží a síly ubývají, myslel bych na to, že chci zůstat doma a že bych měl odstranit bariéry v bytě, abych v něm mohl zůstat soběstačný a v bezpečí. Hlavní výzvou je ale udržet si kontakt s děním, s mladšími, a hlavně zůstat otevřený a i v křehkosti si udržet vnitřní sílu, nezávislost a svobodu. To je samozřejmě velmi těžké. Je to otázka zkoušky, která mě teprve čeká. O vyrovnanost a vyváženost se ale člověk musí pokoušet dříve. Ve stáří už je pozdě. V něm člověk sklízí a těží z toho, co dělal a jak žil předtím, nebo co mu druzí a život sám darovali.

ptal se Adam Šůra