(ČB 11/2015) Článek „Fobie? Snad raději ne“ Tomáše Pavelky z letního dvojčísla Českého bratra mi nadělal pěkných pár vrásek. Napadlo mě, že na příspěvek, jenž může být pro důvěřivé čtenáře škodlivý, bych měl reagovat. Dozvěděl jsem se, že už se nějaká zpětná vazba ukázala, přesto bych se chtěl za sebe vyjádřit. Související odezvu jiných lidí jsem si záměrně přečetl až po napsání tohoto. K Jiřímu Markovi bych měl rovněž připomínky, ale něčeho se dotýkám už zde, zbytek kvůli stručnosti vynechám.

 Dovolte mi uvést na pravou míru několik bodů, které bratr Pavelka poněkud chaoticky napsal. Také si myslím, že slovo islamofobie je někdy špatně užíváno, ale z jiného důvodu. Horlivci brojící proti islámu jsou totiž spíš prostí anti-islamisté. Nemělo by se s nimi zacházet jako s nebohými pacienty, ale jako s buřiči, kteří bezhlavě odsuzují islám i vše, co je s ním třeba jen domněle spojeno. Volají po diskriminaci a v krajních případech i po genocidě. (Tím samozřejmě nemíním bratra Pavelku.)

 Kladný vztah k člověku, ale rozhodné odmítnutí jeho víry? Za prvé si to odporuje. Nemohu přijmout člověka, pokud mi vadí jeho významná část, jako je náboženství, které vytváří velkou část identity jednotlivce. To bych po vřelém přijetí všech lidí pak vyčlenil muslimy na základě jejich víry? Měli by se jí vzdát, aby se jim dostalo onoho kladného vztahu? Jsme zpět u diskriminace. Co takhle svoboda víry? Ať si každý věří, v co chce, a soutěž náboženství mi připadá dětinská. Myslím, že s hledáním rozdílů daleko nedojdeme. Zadruhé, mám tomu rozumět tak, že odsuzujete 1,62 miliardy (skoro čtvrtinu světa) svých „souvěrců přes koleno“? Vždyť věří ve stejného Boha a s námi mají společné mnohé biblické postavy, příběhy i morální zásady.

 Srovnávání „radikálních“ a „umírněných“ muslimů též považuji za pochybné. Opět z jiného důvodu. Zní to, jako kdyby „umírněné“ mělo cenu od „radikálních“ odlišovat. Jako kdyby těch radikálních byla třeba polovina, nebo alespoň osmina. Jenže z celé muslimské populace, u níž na „umírněnost“ vůbec není třeba poukazovat, jich je nepatrný zlomek. Kdyby extremistů byla třeba desetina a 162 miliónů lidí by se rozhodlo řekněme vyvraždit „shnilý Západ“, svět by vypadal výrazně jinak, to dá rozum. Srovnání islámu s komunismem je více než nešťastné a tomuto zkreslenému pohledu jen napomáhá.

 Podle islámu se člověk nerodí hříšný. No a? Najde se i hodně křesťanů, kteří s tím souhlasí. Nevidím v tom problém. Výsledek je stejný. To že hřích prý není přirozenost lidí, je nezbavuje křehkosti, velké náchylnosti a sklonů ke špatným skutkům.

 Zmínka o obřízce trochu pokulhává. V judaismu se provádí jen chlapcům. Pokud by byla znakem a podmínkou židovství, nebyly by žádné židovky. V islámu se mužům v drtivé většině provádí také, i když nejde o nezbytnou povinnost, pouze o silnou tradici odkazující k Abrahamovi.

 Za odstranění jesliček z veřejného prostoru ve Francii může hlavně tradiční a silný sekularismus, sahající právně až do roku 1905, kdy byla oddělena církev od státu; ve skutečnosti však ještě dál. Námitky muslimů, pokud nějaké jsou, rozhodně nejsou hlavním důvodem. V Belgii je to podobné. O prasátkách v britských školkách nic nevím, je však třeba upozornit na hojný výskyt falešných zpráv o muslimech. Populární byl například „hoax“ (poplašná zpráva) o tom, že v Bruselu nebude kvůli muslimům vánoční stromeček. Stránka snopes.com, jež nepravdivé zprávy odhaluje, vám při zadání slova „muslim“ najde 230 odkazů. Není divu, že lidé falzifikátům snadno podlehnou. Vím i o jednom vzdělaném magistrovi, který přednáší na UK, jemuž se to stalo.

 Obvinění, že „si nedovedou představit, že by jim veřejný prostor nepatřil“, je ostudně zobecňující. Vašich pár příkladů těžko může vystihnout všechny muslimy a já naopak vím o muslimech, kteří se bez problémů integrovali a v klidu se přizpůsobují. Ano, pocit „neberou mě“ je jistě jednou z hlavních příčin radikalizace, případně kriminality. Právě proto je musíme „brát“ a snažit se o vzájemné porozumění, ne nad nimi ohrnovat nosy.

 U běžných lidí, kteří se o islám nezajímají, jsou obavy z něj strachem z neznámého. Vždyť kolik toho ví o této problematice průměrný Čech? Strašení médií, politiků a zkreslující články, dokonce i v Českém bratru, tomu výrazně napomáhají.

 Islám nejen není založen na myšlence, že hřích lze vymýtit zákonem, tuto myšlenku ani nezastává. Zákon totiž pochopitelně nezmůže nic proti moci nadpřirozeného pokušitele.

Matouš Heller