(ČB 11/2015) V letošním roce dvou výročí (140 let od narození a 50 let od smrti) alsaského rodáka, lékaře, teologa, varhanního virtuosa a hudebního teoretika, filantropa Alberta Schweitzera vydalo nakladatelství Vyšehrad dva roky starý překlad monografie německého evangelického teologa, historika Nilse Oleho Oermanna. Jde o mimořádně komplexní zpracování všestranné osobnosti pralesního doktora, jak byl Schweitzer nazýván. V chronologickém čtivém uspořádání autor sleduje jeho dětství, mládí, teologická studia, lásku k hudbě a nevšední zájem o osobnost Johanna Sebastiana Bacha, o kterém napsal zásadní monografii.

Cíl – pomáhat lidstvu
Albert Schweitzer byl muž činu, tvořivý a nebojácný. Oermann popisuje kulturní zázemí rodiny protestantského faráře, do které se slavný humanista narodil. Rodina byla sice německá, ale státní příslušnost se měnila a francouzština byla Schweitzerovi druhým jazykem. Na svět přišel jako říšský občan, po roce 1918 se stal Francouzem, jak v monografii čteme, sám ale říkal: Homo sum, jsem člověk.

Mladý Schweitzer exceluje v hudbě, zajímá ho filozofie, osobní hluboká zbožnost a zakotvenost ho přivádí ke studiu bohosloví, které absolvuje. Je cílevědomý a nadaný, v každém oboru dosáhne vynikajících výsledků a do svých třiceti let o každém z těchto oborů napíše ceněnou teoretickou práci. Od mládí má ale život naplánován a chce se, po řádné, teoretické přípravě, věnovat praktické pomoci lidstvu. Jako třicetiletý vystuduje medicínu. Promuje v oboru psychiatrie, a protože má jasno o svém velkém cíli – pomáhat nejchudším a trpícím v Africe, absolvuje ještě nezbytný kurz tropické medicíny. V roce 1913, rok před začátkem světové války, přestal být kazatelem ve Štrasburku, přestal koncertovat a radikálně změnil svůj život – odplouvá do Lambaréné v rovníkovém Gabunu, francouzské kolonii, kde založil v džungli nemocnici. Její chod a rozvoj udržoval mnoho let především z darů a koncertních turné, na kterých pravidelně vystupoval, navštívil také Prahu, kde mu zdejší německá univerzita udělila čestný doktorát.

Autor monografie Schweitzerovo veledílo, africkou misi, vetkává do kompletního lékařova duchovního založení. Úcta k životu, kterou v pralesní nemocnici naplňuje a které se drží celý život, je také odpovědí na probíhající válku, během které je v roce 1917 se svou ženou internován v Garaisonu ve francouzských Pyrenejích. Schweitzer proti pesimistickým náladám a fatalismu volí čin a je věrný odkazu klasika evropské kultury Goetheho, kterého miloval stejně jako Bacha a Ježíše Krista.

Vztah k domorodcům
Humanista Schweitzer překonal svou dobu a černochům, kterým říkal bez jakékoliv pejorativnosti negři, chtěl jen a jen pomoci. Neteoretizoval, byl věcný, považoval za zbytečné, aby se Afričané domohli vyššího vzdělání, nijak zvlášť ho nezajímala domorodá kultura a neznal ani jejich jazyk. Kritizoval ale zlo a vykořisťování a hlásal, že Evropané jsou povinni pomáhat. V podstatě přistupoval k domorodcům jako k dětem a ti ho milovali. K africké samostatnosti po válce byl skeptický.

Spisovatel ve své monografii zasvěceně popisuje vztah Schweitzera s jeho ženou Helenou a jejich složitý život. Výtečné jsou kapitoly, ve kterých se přesvědčivě věnuje válečným letům, která prožil v Africe. Nacisté chtěli jeho proslulosti využít; bezúspěšně. Podobný nátlak na charismatického humanistu zkoušeli i politici z někdejší NDR. Nositel Nobelovy ceny z roku 1952, kterou si vyzvedl až v roce 1954, přijímal finanční podporu pro svou nemocnici a přijal doktorát z východoberlínské univerzity přesto, jak píše Oermann, že ještě před válkou chápal marxistický socialismus jako nemorální, ale k jakékomukoliv „zaprodání duše“ rozhodně nedošlo.

Díky Oermannovi máme před sebou životopis s prostým názvem Albert Schweitzer, ve kterém se setkáváme s opravdovým humanistou bez zbytečné idealizace, s člověkem mimořádně houževnatým, ne bezchybným, který ale dokázal, to co málokdo.

Iva Benešová

 

OERMANN, Nils Ole. Albert Schweitzer: (1875-1965). Vydání první. V Praze: Vyšehrad, 2015, 329 stran. ISBN 978-80-7429-536-2.