(ČB 10/2015) Letošní rok se ve vesničce Taizé v jižním Burgundsku nese v duchu oslav. Ekumenická komunita bratří slaví hned tři výročí: sto let od narození jejího zakladatele bratra Rogera, deset let od jeho úmrtí a sedmdesát pět let od založení komunity (tj. od chvíle, kdy bratr Roger na kole přijel do Taizé). Rogerovy narozeniny, připadající na květen, se staly příležitostí k děkovným modlitbám za jeho život v mnoha zemích. Několik z nich proběhlo i u nás – mimo jiné v Praze a v Jičíně.

Týden mladých
16. 8. 2005 byl bratr Roger  napaden při modlitbě v kostele Smíření v Taizé duševně nemocnou osobou a na následky útoku zemřel. A právě kolem tohoto data bratři zorganizovali hned několik vzpomínkových akcí. Celý druhý srpnový týden patřil mladým lidem a byl příležitostí k tomu uzavřít tříleté přemýšlení nad novými cestami solidarity ve světě. Každý den měl proto hned po ranní modlitbě jeden z bratrů zamyšlení nad tématy radosti, prostoty a milosrdenství. Právě tato slova byla pro bratra Rogera obzvlášť důležitá a v komunitě je slýcháme už mnoho let. Letos nabrala ještě jasnějších obrysů také pomocí velkého plakátu na kostele či na objednávku napsané ikony.

Festival národů
Odpoledne bylo věnováno nejprve festivalu národů – pod širým nebem se na improvizovaném pódiu mohli představit amatérští umělci doslova z celého světa. Ukrajinské kroje tak střídaly africké bubny či asijské píšťalky. Byla to pestrobarevná podívaná, která trvala bohužel každý den jen hodinu. Vzápětí ji totiž vystřídaly diskuse k duchovním a sociálním otázkám. Každý den bylo na výběr z osmnácti témat a byla to opravdu těžká volba. Témata se mi vždy líbila aspoň čtyři, a tak jsem byla postavena před velká dilemata: zúčastnit se debaty o migrantech či bezpečnosti v Evropě, jít na koncert slavného pianisty z Argentiny, nebo si raději zahrát pantomimu s dalšími třiceti lidmi? Bratři pozvali u této příležitosti z celého světa své přátele, kteří měli spoustu příležitostí sdílet své zkušenosti. Setkala jsem se tak se zakladatelem komunity Archa Jeanem Vanierem, s bývalým českým diplomatem ve Francii Pavlem Fischerem, několika europoslanci či s pracovníky OSN a různých nevládních organizací.

Umění ve stodole
Velkou novinkou v Taizé se staly také nově otevřené prostory bývalých stodol, kde bratr Roger společně se svou sestrou skrývali první uprchlíky během 2. světové války. Vznikl tam prostor pro vyjádření umění pod širým nebem. Mohli jste se tam tak setkat se slečnou z Bangladéše, co tká koberce. Sami jste si mohli vyzkoušet japonské origami, vytvořit růži z ubrousku pod vedením bezdomovců z jižní Francie anebo pozorovat děti, jak si hrají na improvizovaném hřišti z recyklovaných materiálů. 

Čím více se blížilo datum vyvrcholení oslav, tím více lidí do Taizé přijíždělo. Na slavnostní víkend přijeli také představitelé různých církví a organizací, včetně předsedy ERC v ČR Daniela Fajfra, a přítomni byli dokonce i zástupci dalších světových náboženství. Velkým překvapením bylo, že se poprvé od doby, co někteří z bratří žijí na jiných kontinentech, sešli všichni bratři komunity. Poslednímu z nich se podařilo přijet ze Senegalu přesně v den oslav.

Modlitby v tiché důvěře
Všichni přítomní se zúčastnili hned dvou modliteb pod širým nebem, protože by se do kostela nevešli. Dle odhadu nás bylo 6000. Přiznám se, že z tohoto momentu jsem měla strach. Počasí bylo po celý týden hodně kolísavé. Navíc se mi nedařilo přestat myslet na jistou, byť mizivou pravděpodobnost teroristického útoku, kvůli kterému celý areál střežili na povel francouzských úřadů a k nevoli komunity těžkooděnci a zdravotníci. Po zataženém a chladném dni ale půl hodiny před začátkem modlitby vysvitlo zapadající slunce a jeho zlatavá zář zaplavila celou krajinu svým pokojem a tichou radostí. Klidný dav sedící na trávě začal zpívat Haleluja a jakýkoliv zárodek strachu vystřídala tichá důvěra, tolik typická pro mé pobyty v Taizé.

Po celé léto byla na zdech kostela Smíření ke zhlédnutí výstava. Pečlivě zvolené fotografie znázorňovaly nejdůležitější momenty z života bratra Rogera a celé komunity. Nejvíce se mi líbily ty, na kterých byl vyobrazen Roger společně s dětmi či velmi chudými lidmi z různých kontinentů. V jeho obličeji byla něha a v jeho očích tichá radost, která ho provázela až do posledních dní. Jsem opravdu moc vděčná, že jsem se s ním směla setkat – naposledy to bylo dva dny před tím osudným večerem.

Jeho život připomíná také čerstvě natočený celovečerní film, který snad bude již brzy k dispozici i u nás.

Jana Škubalová, foto Wiesia Klemens