(ČB 10/2015)ThDr h.c. Miloslav Hájek zemřel 2. října 1995 ve Zlíně ve věku nedožitých 72 let. Byl také synodní senior, ale především byl pečlivý vykladač Nového zákona s neobyčejně širokým rozhledem a zároveň prostotou výrazu. Ovlivnil značnou část alespoň dvou poválečných generací kazatelů i členů církve. Svými učiteli i vrstevníky byl tolik respektován, že mu byla otevřena akademická teologická dráha, avšak on se přidržel svého přání od samého dětství: být farářem sboru. A tuto službu poskytl sborům ve Veselí na Českomoravské vysočině (1949–1965) a ve Zlíně (1965–1977). Pak v letech 1977 až 1987 byl pak synodní senior naší církve. Po celou tuto cestu byl provázen skvělou ženou Dagmar; všechny tři jejich děti si víru rodičů přivlastnily a jsou dobře začleněny do církevního společenství.
Milan pocházel z Brna, vyrůstal ve sboru silném, tradičně biblicky orientovaném. Patřil k poslední generaci, která získala vzdělání na úplném klasickém gymnáziu, takže přišel na bohosloveckou fakultu vybaven nejen znalostí klasických jazyků, ale i značným rozhledem v historických a vůbec humanitních oborech.
Vykladač
Své vykladačské nadání uplatňoval Milan nejen v kazatelské službě, ale i v desítkách článků v církevním tisku populárním i odborném. Zkušenosti válečné i poválečné generace mu sotva dovolovaly zaujímat jednostranná stanoviska, jeho postoje byly vždycky otevřeny k dialogu – a přece rozhodnutí kristovské víry bylo pro něho nekompromisně jednoznačné. Snad nejzřetelněji byl ve svém živlu, když vykládal biblický oddíl vnímavému publiku, což mohl uplatnit při nejednom z biblických kurzů, které tehdy církev pořádala. Když pak byl žádán o publikaci těchto výkladů, vydal knihu Vím, komu jsem uvěřil – soubor asi třiceti článků, v nichž podává souvislý výklad víry, církve, věrouky. Zamýšlí se v ní nad lidstvím samotným, nad pojmy jako hřích, pokání, spravedlnost, veřejná moc, svátosti, kazatelé, modlitba apod. To vše s pokorou, neboť, jak také píše, Bůh před námi zůstává jako otázka, jako výzva, jako tajemství, které nelze odhalit a zvládnout.
Spisovatel
Sepsal také stručný Evangelický katechismus(94 otázek a odpovědí) a Biblickou dějepravu – vlastně její převyprávění po strýci Viktoru Hájkovi. Jeho nejvýznamnější dílo však zůstalo nedokončeným torzem, protože práci na něm přerušil konec jeho svěřených dnů. Šlo o výklad Evangelia Matoušova – z něho mohla vyjít v Kalichu jen první třetina. Čtenář může být překvapen tím, kolik výroků kázání na hoře mělo již obdobu ve starších i dobových rabínských výkladech, a kde jsou proto Ježíšova specifika. Kniha zahrnuje bohatou srovnávací šíři sond do soudobých literatur, řadu asociací či připomínek možných analogií, úvah o poslání evangelia i odkazů na jiné teologické autory – spolu s vlastním, tu souhlasným, tu kritickým stanoviskem. Jak jinde napsal: „Všechna teologie – úsilí lidskými myšlenkami a jazykem vyjádřit skutečnosti hlubší než naše pochopení.“
V odpovědném úřadě v těžkých dobách
V církvi Miloslav Hájek získal poměrně širokou důvěru, ba oblibu, ač o ni nikdy neusiloval. Zřejmě byl trvale a vědomě poslušen apoštolského slova „cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu“. Asi to byla tato důvěra, co ho dostalo do pozice synodního seniora, a to v době politicky citlivé a nesnadné. Stalo se to na podzim 1977, když ještě dozníval okázale teatrální nápor tehdejší veřejné moci proti Chartě 77. S veřejnou komunistickou mocí by byl v této funkci rád očekával poctivý dialog, sotva se jej však dočkal. Veřejná moc v těchto letech už spíše jen bezradně lavírovala. Na jedné straně se snažila otevírat obzor do humanistického světa, na druhé straně vykazovala rozhněvané represivní výbuchy proti „disidentům“. V církvi v té době nabývala vliv střední generace, která už neměla válečnou a poválečnou politickou a sociální zkušenost. A tato generace už znala vládnoucí partaj jen jako duchem vyprázdněnou, operující především svými mocenskými zásahy a pokryteckými frázemi. Mnohým se v té době jevilo, že čestná povaha nemůže jinak než se vůči zkažené veřejné moci ostře vymezit. A k tomu se Miloslav nedokázal a nechtěl připojit. Jeho prioritou zůstala provždy vstřícnost vážného rozhovoru. Své námitky proti křivdám a nespravedlnostem vládnoucího režimu vyslovoval na patřičných – jak předpokládal – kompetentních místech, ale nesvěřoval se s nimi jinde a dalším. Když jednou státní orgány při kterémsi výročí pořádaly slavnost pro všechny církve, očekávaly od jejích představitelů sotva co jiného než slavnostní zdravice. Většinou se jich také dočkaly. Milan se však lišil: ve svém příspěvku upozornil, jak nemístné je, když se ideologický ateismus, vybavený veřejnou mocí, uchyluje k represím vůči jemu nepohodlným. Nikdy se k tomuto neobvyklému veřejnému příspěvku ani v soukromém rozhovoru nevracel, tím méně by si asi přál, aby se zpráva o něm dostala do dalších řečí nebo dokonce do zahraničního vysílání. Přál si poctivý dialog s vlivnými, ne pikantní zprávičky ze zákulisí.
Rozkvět zájmů v důchodu
Teprve v důchodovém věku, už bez napětí, zbaven veřejné odpovědnosti, obnovil své zájmy, otvíral se širokým nabídkám kultury a domýšlel její podněty. „Já jsem vlastně renesanční člověk“ – objevoval tehdy takto sebe sama. A ovšem se věnoval studiu, jehož plodem byl např. už jmenovaný nedokončený výklad Evangelia Matoušova. Svůj přínos jednou shrnul takto: „Podílel jsem se na novém biblickém překladu i na novém církevním zpěvníku. To stačí!“ A ještě jeden citát: „Jsme hledajícím dlužni jadrné přímé evangelium, co nejvíce obrážející zatajený dech nad úžasným zjevením Kristovy milosti, co nejméně směšované s lidskými názory a předpojatostmi a povahovými sklony.“
Blahoslav Hájek