(ČB 9/2015) Tyto poznámky mohou jenom zčásti postihnout situaci v Ústeckém seniorátu – v pohraničí. Sbory nově zřízené po druhé světové válce se dodnes velmi obtížně obsazují. Důvodů bývá více. Např. hospodářská tíseň, málo dětí a mládeže, rozptýlenost členů sboru na velké ploše a z toho vyplývající „kazatelský spěch“ při přejíždění z jednoho místa na druhé a třetí…
Chci však zmínit to, co bylo na severu nosné a dobré. Řada tradičních i městských sborů si skupiny dětí a mládeže uchovala. Záleželo asi především na tom, zda lidé podrželi své názory, osvědčili věrnost.
V netradičním prostředí, v kazatelské stanici Tři Sekery mariánskolázeňského sboru jsme v roce 1964 učili ve škole 11 dětí. Rodiče je prostě přihlásili. Na druhé straně, v tradiční oblasti Vysočiny navštěvovali učitelé na některých místech evangelické rodiny v podvečerních hodinách a snažili se o to, aby rodiče své přihlášky k výuce náboženství vzali zpět.
Když myslíme na mladé, sdružence, jak se říkalo, leckde se dost dařilo také díky jisté věrnosti. Stabilní skupinu mládeže tak měl sbor v Mariánských Lázních. Základ tvořili mladí, kteří se přistěhovali ze sboru v Černošíně, věrná byla dívka z Moravy, která studovala hotelovou školu, a velkou pomocí byli vojáci, kteří sloužili „na čáře“. Marek Světlík, který se později věnoval studiu jazyků, a Karel Matějka, velký znalec Bible a pozdější proděkan Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské, jak zní plný název.
V přestupovém sboru Merklín v západních Čechách, sboru nepatrných počtů zaujatých křesťanů, po prožitku svobody ještě v roce 1969 přišlo na faru jedenáct mladých lidí, a tím se otevřela možnost našich setkání a také účast na kurzech a lesních brigádách.
lesní brigáda 1973
Ve sboru v Děčíně bylo po roce 1975 mladých lidí nemnoho, organizovali jsme však spolu s jinými faráři a laiky rozmanitá setkání, která ovšem již postrádala státní uznání a povolení. V této souvislosti je dobré si připomenout, že z těchto živých „komunit“, jak se nyní říká, vzešla řada současných „tahounů“ církve.
Od nástupu do kazatelského povolání téměř všichni žili pod péčí okresních a krajských církevních tajemníků a neodbytných pracovníků Státní tajné bezpečnosti. Také já jsem s nimi vedl spoustu hovorů. Říkali: „Výchova mládeže je vedena v duchu vědeckém… zde v okrese jsme měli náboženskou otázku vyřešenou… věnujte se pěkné krajině, kde žijete, děti a mladé přenechte nám.“ Také já jsem spolu s jinými, vázanými ordinačním slibem, odpovídal prostě: „Ne, to není možné.“
Petr Čapek