(ČB 9/2015) V článku Xenofobie? Snad raději ne (Český bratr 7+8/2015) proti sobě staví Tomáš Pavelka muslimy a všechny ostatní kultury (křesťanství, judaismus, pohanství). Celý článek vypadá jak vypadlý z nějaké středověké polemiky – všechno křesťanské a protimuslimské je dobré, včetně islamofobie, všechno muslimské a s muslimy sympatizující je špatné. Muslimové prý chtějí změnit okolní svět, přivlastnit si veškerý veřejný prostor, nemají smysl pro humor – a nedokáží si to představit jinak. Středověké polemiky se ovšem často vyznačovaly tím, že autor si vykonstruoval nepřítele, aby se do něj mohl snadno trefovat – a se skutečným partnerem či názorovým protivníkem tento konstrukt měl jen málo společného.

Pavelkův článek pomíjí realitu islamofobie u nás (např. hnutí Islám v ČR nechceme řadí policie ČR mezi extremistické organizace, svým protivníkům hrozí často smrtí, šíří lživé zprávy – jako tu, uváděnou v kritizovaném článku o zrušení vánočního stromku v Belgii kvůli muslimům a výrazným způsobem projevuje ve veřejném prostoru nenávist jak vůči muslimům, tak vůči každému, kdo se jich zastává).

Islám samozřejmě také zná realitu osobního hříchu a nesvádí vše na systém, jak se snaží článek o xenofobii podsunout. Jak je to s islámem ve skutečnosti je ovšem nejlépe zjistit studiem pramenné literatury – Koránu a sun – a také rozhovory s muslimy. Člověk se pak často zastydí – mj. zjistí, že mnozí muslimové mají vytříbený smysl pro humor evropského typu a leckdy jsou mnohem mírumilovnější, než ti, kteří se ohánějí křesťanskými vlajkami. Na níže uvedené kázání, které přednesl farář Petr Turecký při demonstraci proti nesnášenlivosti a za přijetí uprchlíků, pozitivně reagovali i shromáždění muslimové.

Mikuláš Vymětal, farář pro menšiny (foto Gustav Pursche)

Kázání Petra Tureckého na shromáždění proti nenávisti

Několik posledních let často slýchám, že se někdo odvolává na naše křesťanské hodnoty. Tyto tzv. křesťanské hodnoty pak dotyčný začne ztotožňovat s národem, rasou, bílým mužem, čistotou, strachem z přistěhovalců.

Kdo je cizinec a host
Jako pravidelný čtenář Bible se domnívám, že je v příkrém rozporu s tím, co se poslední dobou v Českých zemích nazývá tzv. křesťanskými hodnotami. Pojem host a cizinec v Bibli splývá. Žalmista říká: my všichni jsme na této zemi hosté/cizinci. „Jsem na zemi jenom hostem, neukrývej přede mnou svá přikázání.“ (Ž 119,19) Praotec víry – Abraham přijal cizince-hosty a dozvěděl se, že jeho život bude naplněn, Bůh mu otevřel zcela nové obzory. Přijímat cizince je už ve Starém zákoně prvořadý úkol. Tak to pochopil i apoštol Pavel, když řekl: „s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud“ (Žd 13,2) – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. To jsou křesťanské hodnoty, které dnes mnozí lidé berou do úst.

V Bibli máme i příklady společností, které se rozhodly, že budou cizince nenávidět a nepřijímat. Hřích Sodomy spočíval právě v tom, že její obyvatelé chtěli umučit cizince. Doslova je chtěli znásilnit. Tito cizinci však byli nakonec ti, kdo vyhlásili nad Sodomou soud. Sodoma se stala symbolem jednání, které vede ke smrti.

A tak bych mohl pokračovat přes celý Starý zákon mnoha a mnoha příklady. (Jákob se setkal s Hospodinem právě na útěku jako běženec, Mojžíš také, čteme to i v Deuteronomiu 23,8: „Nebudeš si hnusit Egypťana, neboť jsi byl hostem v jeho zemi.“ A v Matoušově evangelium 2,13 čteme: „Anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: ,Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.ʻ“ Totalitní režimy plodí nešťastné a zoufalé lidi, lidi na útěku.

Kdo je křesťan
Kdo je křesťan? Co jsou křesťanské hodnoty? Křesťan je člověk, který uprchlého přijímá bez ohledu na jeho víru – když už ne z lásky, pak tedy aspoň proto, že ho o to žádá Bůh, v něhož jak sám tvrdí, věří.

Vždyť sám Bůh je cizincem na této zemi a nemá, kde by hlavu složil. Ježíš řekl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“ (L 9,58)
Sám křesťanský Bůh je běženec, uprchlík v tomto světě. Kdo nepřijímá uprchlíky, provinil se vůči Bohu. Kdo odmítá uprchlíky a cizince, kteří jsou navíc vyčerpáni a jsou hladoví, ten odmítá a zabíjí samotného křesťanského Boha. A nad ním je potom vyhlášen soud.

Civilizace, která odmítá uprchlíky a cizince, se sama odsuzuje k definitivnímu zániku.
Mistr Jan Hus v jednom kázání řekl, že kdo vyhání trpícího Lazara od svého domu, ten odmítá svého přímluvce u Pána Boha. Uprchlíci a trpící lidé jsou ti, kteří se za nás jednou budou přimlouvat. Tak mistr Jan Hus věřil.

Jak tedy můžeme říkat, že navazujeme na křesťanské hodnoty, když přitom nejsme schopni dodržovat ani nejzákladnější biblické slovo? A to vůbec nemluvím o přikázání milovat nepřátele. Pokud se nenávidíme a zároveň tvrdíme, že navazujeme na křesťanské hodnoty, sami jsme důkazem, že jsme Boha nepoznali a on není s námi.
Na závěr uvedu Ježíšovo slovo o milosrdném Samařanu (za Samařana si můžeme dosadit muslima – pro věřící té doby byl Samařan příslušník nejbližšího náboženství – a jak známo, nejvíc se nenávidí bratři či nejbližší náboženství. O tom je zpráva už na začátku Bible: Ábelova vražda Kainem.
Ježíš toto slovo říká lidem, kteří o sobě tvrdí, že jsou věřící a ptají se, jak se mají chovat k druhým lidem. Ježíšovo podobenství jsem si dovolil aktualizovat.

Lukášovo evangelium 10,29–37: Silně věřící se chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk utíkal ze Sýrie do Prahy a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu – musel se postarat o své nové auto. A stejně se mu vyhnul i státní úředník. Ale když k tomu místu přišel jeden muslim, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil ho do svého auta, zavezl do hostince a tam se o něho staral. Druhého dne dal hostinskému pět tisíc korun a řekl: ,Postarej se o něho, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.ʻ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Silně věřící odpověděl: „Ten, který prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

Na závěr dovolte jako modlitbu slovo žalmistovo: „Hospodine, vyslyš mou modlitbu, přej mi sluchu, když o pomoc volám, nebuď k mému pláči hluchý. Vždyť jsem u tebe jen hostem – cizincem, příchozím, jako všichni otcové moji.“ (Ž 39,13)
Amen.