(ČB 9/2015)  Celé to bylo naruby. V sobotu se ztratila Červená Karkulka, a nebylo to v lese plném stromů, nýbrž v supermarketu plném zboží a lidí. Také směr byl opačný, místo k babičce vydala se od babičky. Ale žádný strach, ani tentokrát ji hladový vlk nedostal.

„Dneska jsi Červená Karkulka,“ řekla Nikolce hravá babička. Skotačily spolu v zahradách fantazie, než přišli rodiče a rozhodli:
„Nikolko dost, jede se nakupovat!“
„Dneska su Červená Karkulka,“ řekla holčička a červenou čepicu si nasadila, až když se jí řeklo:
„Jede se nakupovat, Červená Karkulko!“
Jenže v supermarketu s tolikým zbožím a s tolika lidmi se Červená Karkulka zaběhla, ztratila se raz dva a ztracená bloudila mezi regály, mezi lidmi zahleděnými do zboží. Až po hodné chvíli se našla na parkovišti. Naštěstí to nebyl vlk, ale strážník.
„Jak se jmenuješ, špunte?“
„Červená Karkulka, přece!“ Ukázala mu červenou čepicu.
„Aha,“ řekl strážník a předal ji v Informacích voňavé slečně s červenými drápy.
„Jakpak se jmenuješ?“
„Dneska su Červená Karkulka.“
„Dobře, ale jak se jmenuješ doopravdy?“
„Doopravdy se jmenuju Červená Karkulka.“
„Taková velká a neví, jak se jmenuje?“
„Červená Karkulka, přece!“ trvala na svém. Ani šéf supermarketu za pomoci superlízátka nevydoloval z Červené Karkulky jméno, které jí jednoho dne zapíšou do občanského průkazu. Nikoho v těch Informacích nenapadlo zapnout rozhlas a vyhlásit, že se našla Červená Karkulka. Možná je to napadlo, ale báli se, že by se mohli ztrapnit. Jak by pak vypadali před zákazníky! Supermarket je přece vážná věc, a ne pohádka.
Naštěstí má Červená Karkulka důvtipné rodiče a v Informacích se dlouho neohřála, našli si ji tam i bez rozhlasu. Odpoledne zas v zahradách fantazie skotačila s babičkou:
„Proč máš tak velké uši?“
„Abych tě lépe slyšela!“
Lidé v supermarketech dál vybírají nezbytné krámy v regálech a netuší, že sem mezi ně občas zabloudí docela malé, ztracené Červené Karkulky.

Ivan Binar