(ČB 7-8/2015) Recept na dobré zdraví nelze hledat v jednotlivostech vytržených z kontextu. Obecná shoda expertů napříč obory zní takto: z 15 % předurčují naše zdraví genetické predispozice, z 15 % medicína, něco málo vlivu má také životní prostředí – a z 55 % naše zdraví předurčuje životní styl. Procenta se samozřejmě v různých zdrojích uvádějí tu vyšší, tu nižší, ale celkové poměry to nemění.

Je to vlastně skvělá zpráva. Genetické predispozice jsou mimo náš vliv, úroveň medicíny či životního prostředí ovlivníme jen velmi málo; zato vlastní životní styl můžeme ovlivnit velmi. A předurčuje-li ten naše zdraví z poloviny, pak platí, že z poloviny tak máme zdraví ve svých rukou!
Zároveň je to v něčem zpráva drtivá. Kolem životního stylu lze dnes dohledat tolik protichůdných informací, že je to až frustrující.

Vědci zjistili že…
Příklad z praxe: máte v rodině znepokojivě časté případy stařecké demence. Začínáte si klást otázku, jestli lze udělat něco pro to, abyste se demenci vyhnuli. Laik typicky sedne k počítači a začne pátrat na internetu. A co se nestane!

Kromě obecných informací na vás vyskočí zpráva z roku 2011, podle které nadváha a obezita zvyšují riziko stařecké demence. To zní pravděpodobně. Ovšem pozor! Hned o několik odkazů níže se nalézá jiná zpráva, podle které obezita naopak riziko demence snižuje. Čím je dokonce člověk ve středním věku tlustší, tím lépe!

Bližší pátrání ukazuje, že ani v jednom případě nejde o novinářskou kachnu. K protichůdným závěrům dospěly seriózní vědecké týmy. Zpracovávána byla obsáhlá zdravotnická data tisíců až miliónů pacientů. Výsledky bádání byly publikovány v prestižních mezinárodních vědeckých časopisech.

A zájemce o budoucnost vlastního zdraví pomalu propadá zoufalému vzteku. Střední věk na krku a co teď? Mám přibírat, a nebo naopak hubnout? Co je to za nesmysl? K čemu ty vědce máme, když se výsledky jejich bádání navzájem tak zásadně vylučují? Jak se vlastně liší současní vědci od středověkých šarlatánů?

Další zkoumání ovšem ukazuje, že celá věc je ještě o trochu složitější. Výsledky bádání jsou sice seriózní, ale zdaleka ne definitivní. Pravděpodobně se jednalo o takzvané „kohortové studie“. Jejich závěry musejí být prověřeny v minimálně ještě dvou stupních výzkumného procesu. Pak se teprve možná ukáže, jak to s tou obezitou a demencí je.

Člověk vypíná počítač. Má za sebou vlastně docela dobrodružné pátrání. Poučil se o precizních postupech současné vědy i o tom, jak vědecké informace vyhodnocovat. O tom, jak má žít, aby přitom dobře ovlivňoval svoje zdraví, se ovšem nedozvěděl nic.

Vegetariáni žijí déle
Definic zdraví je vícero a všechny jsou neuspokojivé. Ta nejčastěji zmiňovaná – zdraví je „stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody“ – ukazuje na důležitou věc: zdraví je širokospektrá, „multidisciplinární“ záležitost. A stejně tak i cesta k němu.

Informace, které jsou nám o zdraví i životním stylu předkládány z první ruky, tedy většinou z médií, jsou ale zpravidla velmi úzce zaměřeny. Můžou být i velmi seriózní a podložené, ale jaksi se míjejí smyslem. Řada studií kupříkladu ukazuje, že vegetariáni žijí výrazně déle a v lepší kondici než lidé holdující masu. Je tedy toto důvod, proč se dát na vegetariánství? Proč ne, zvlášť v dospělém věku to nemůže uškodit, ba naopak. Má to ale háček. Vegetariánství bývá zpravidla součástí širšího životního stylu, který se do zorného pole výzkumníků nevešel. Vegetariáni nejen že chroupají zdravou mrkev namísto tučného bůčku, ale jsou střídmí v pití alkoholu, sdružují se do komunit, jejichž členové se navzájem podporují a nejednou je jejich vegetariánství i projevem hlubšího spirituálního zakotvení – ať už se jedná o Adventisty sedmého dne, nebo třeba rastafariány.

Recept na dobré zdraví?
Co tedy ve výsledku spíše prodlužuje život a zpevňuje kondici? Absence masa v jídelníčku či život ve společenství, ve kterém člověk pomáhá druhým, sdílí radosti i starosti a může též důvěřovat v to, že mu bude pomoženo? Jisté je jedno. Recept na dobré zdraví nelze hledat v jednotlivostech vytržených z kontextu. Zároveň nám ale právě takové jednotlivosti vždy znovu a znovu budou vnucovány. Nejen že se snadněji zkoumají, ale především se výborně prodávají.

Úvahy o tom, že na zdraví může mít zásadní vliv život v komunitě či dokonce život cíleně rozvíjející a kultivující spiritualitu, znějí nějak neurčitě. Zato poutavě zpracovaný leták, propagující kupříkladu speciální čaje, které „díky svému vysokému podílu antioxidantů a vitamínů mají blahodárné účinky jak na fyzickou, tak na psychickou stránku organismu“, míří do černého. Jak jednoduché! Uvařím si čaj a nejen mé tělo, ale i má duše bude uzdravena. Jestli funguje takhle snadno, tak to jsem si ochoten i připlatit…

Změť lživých, polopravdivých a pravdivých, leč dílčích informací, kterými se člověk se starostí o zdraví musí prodírat, může navádět k rezignaci. Snadno lze propadnout dojmu, že vlastně nemá cenu o zdraví pečovat, protože všechna doporučení se nakonec stejně ukážou jako neuspokojivá. Dojít k takovému závěru je ovšem chyba. Víc než kdy jindy dnes totiž musíme počítat s dlouhodobým výhledem vlastního života. A v něm hraje péče o vlastní zdraví zásadní roli.

Věk křehkosti
Bývalý generální tajemník OSN Kofi Anann už před třinácti lety popsal „tichou revoluci“ se zásadními „ekonomickými, sociálními, kulturními, psychologickými a duchovními dopady“. Chtěl tak upozornit na skutečnost, že obyvatelé Západu prošli nenápadnou, ale zásadní změnou: vstoupili do éry dlouhověké společnosti. Jinak řečeno – po staletí byli lidé zvyklí, že stáří znamená nástup k rychlému konci života. Když žil starý člověk delší čas, bralo se to jako výjimečný dar. Dnes se jedná o standard. Doby, kdy byl věk sedmdesát, osmdesát let spíše výjimkou, jsou dávno pryč.

S důsledky téhle nové situace se ovšem teprve učíme pracovat. Jak se to projevuje v praxi? Na jednu stranu nárůstem starších lidí, kteří se udržují v mimořádné formě. Kombinace životních sil, zkušenosti, nadhledu a zpravidla i svobody od rodinných povinností či vlastních kariérních ambic dává lidem vysokého věku prostor k nečekaným výkonům. Je to takový „masarykovský“ model stáří: podle prvního československého prezidenta, který ve věku, kdy se dnes odchází do důchodu, doslova vydupal z ničeho nový samostatný stát a pak ještě sedmnáct let stál v jeho čele.

Stáří je ale zároveň věkem křehkosti. Nemoci se projevují výrazněji, úrazy se hojí déle. Stačí pak banální zdravotní komplikace a z člověka v plné síle se rázem stává osoba se „sníženou soběstačností“.

Pohyb, uměřené stravování a život ve společenství
Více než kdy jindy je proto potřeba se na onen „věk křehkosti“, který čeká většinu z nás, připravovat. A to pokud možno výrazně dříve, než nastane. Příprava přitom spíš spočívá v pěstování jednoduchých návyků než v nějakých sofistikovaných opatřeních. V zásadě je potřeba učinit součástí vlastního životního stylu tři věci: pohyb, uměřené stravování a potom onen těžce definovatelný, nicméně přesto důležitý život ve společenství, který dává lidskému životu rozměr smyslu. Je prokázáno, že pokud něco z těchto tří komponentů člověku schází, s velkou pravděpodobností si zadělává na takzvané civilizační choroby, které zvlášť v pozdním věku snižují kvalitu života radikálně.

Tato doporučení můžou znít až banálně, ale učinit je ve vlastním životě skutečným pravidlem zas až tak banální není. Co se třeba pohybu týče, jako nutné minimum se uvádí třicet minut denně. Nemusí jít vyloženě o sportování; stačí ostrá chůze. Jenomže kdo z nás to tak v dnešní době, kdy se necháváme převážet z obýváků do škol či kanceláří a zpět, má? Realita je taková, že oněch banálních třicet minut si člověk musí na dnešní civilizaci vyvzdorovat. Ideální je začít v dětském věku, ale ani později není pozdě.

Adam Šůra