(ČB 7-8/2015) Snad se podaří přiblížit – samozřejmě jenom náznakem – problematiku starších lidí z domovů důchodců, v současném označení z ústavů sociální péče.

Pro první tři roky své farářské služby jsem na základě rozhodnutí synodního seniora ThDr. Viktora Hájka přijal povolání za seniorátního vikáře ve sboru Mariánské Lázně. Sbor sahal od Lázní Kynžvartu až po Tachov. Druhým místem mého zaměstnáni byl sbor Merklín v Západočeském seniorátě. Následovalo pak pozvání do sboru Děčín. Převážně jsme s rodinou tedy žili v oblasti pohraničních sborů, jejichž podoba je pro řadu lidí velkou neznámou.

Domovy důchodců v uvedené oblasti v období poválečném se vyznačovaly podle mého dílčího poznání těmito znaky:

1/ Naše státní společenství mělo a dosud má velké množství starších lidí, lidí důchodového věku, kteří nemají kam jít.

2/ V pohraničí byl po válce nadbytek velkých, často velmi hodnotných budov, z nichž některé se proměnily právě v domovy důchodců.

3/ Faráři a aktivní členové sborů navštěvovali, zpravidla na základě upozornění příbuzných, bratry, sestry a známé také v odlehlých místech od centra sboru. Byli jsme vděčni za možnost návštěv, biblických hodin a bohoslužeb. V době po vydání nového překladu Písma se Bible stala skutečným evangelizačním artiklem. Zájem byl velký.

4/ Vedení domovů nás většinou přijímalo přejně, byť jsme někdy jednali tak trochu na zapřenou.

5/ Velkou pomocí bylo, když po internaci nastalo uvolnění řádových sester. Velmi vděčně vzpomínáme na jejich způsob jednání, pozornost a ohleduplnost. Ano, patří to k tomu nejvzácnějšímu, s čím jsme se právě zde setkali.

6/ Až doposud přetrvává velmi náročný úkol, související s respektováním soukromí každého člověka. Myslím na velké místnosti, které jsou naprosto nevhodné. Vzpomínám na nádhernou budovu v Krásné Lípě, „zámeček“. Jistě by splňoval skvěle pořádání komorních koncertů či něčeho podobného, ale osm žen v jedné místnosti, osm lůžek a osm nočních stolků, to bylo deprimující, ale zřejmě tehdy jedině možné.

7/ Problematické také bylo přestěhování domovů do odlehlých míst. Vzpomínám, že lidé z domova v Mariánských Lázních mohli sledovat rozmanité dění kolem, pozorovat běhající děti, zajít do nedalekého kostela. Naopak např. v Pramenech, o pár kilometrů dál, v zasutém prostředí nic takového nebylo možné. Žili v izolaci.

8/ A dodatečné poděkování na závěr. V prostředí s velkou diasporou jsme byli zásluhou synodní rady vybaveni dopravními prostředky. Bylo to nezbytné, a když přehlížím tu minulost, jsem si jist, že i v diasporním prostředí církev velmi stála o to, aby i ti nejposlednější byli potěšeni, povzbuzeni, syceni ve společenství blízkých.

Petr Čapek, foto Pavel Capoušek