(ČB 7-8/2015) Petr Brodský (1947) po střední ekonomické škole vystudoval Evangelickou bohosloveckou fakultu. S dvouletou vsuvkou povinné vojenské služby studium dokončil v roce 1973. Nastoupil do církevní služby, ale po podpisu Charty 77 přišel o souhlas k duchovenské činnosti. Po revoluci byl kooptován do Federálního shromáždění a byl jedním z poslanců, kteří v prosinci 1989 volili prezidentem Václava Havla. Posledních deset let věnoval svou energii na plný úvazek českým evangelíkům roztroušeným po východní Evropě.

V mladých letech jsi byl docela za rebela. Jak na to dnes vzpomínáš?
Tehdy po tom „průšvihu“ v Libštátě, ačkoli to byl nezákonný zákrok ze strany veřejné bezpečnosti, jsem myslel, že přijdu o souhlas. Ale bylo to jinak. I mezi církevními tajemníky bylo napětí. Někteří byli estébáci (členové státní tajné policie), někteří byli spíš kulturní referenti, protože církev patřila pod kulturu. A tak se stalo, že zákrok v Libštátě, možná právě proto, že oporu ani v tehdejším zákoně moc neměl, nenahlásili estébáci na ministerstvo kultury. A tam se naštvali a nás jako provinilce nepotrestali tak přísně, jak se očekávalo. Přeložit někoho někam v naší církvi nejde, faráře musí sbor zvolit, ale tehdy se v zájmu takovýchto případů daly takové věci přes synodní radu domluvit. Tak jsem nepřišel o souhlas, a ocitl se v Hrubé Vrbce.

A pak už ti dali estébáci a církevní tajemníci pokoj?
Kdepak, na koberečku jsem byl často. Mnohokrát jsme byli například předvoláni k obávanému krajskému církevnímu tajemníkovi Bělohoubkovi. Senior Emil Ženatý musel přijet do Brna ze Vsetína, já z Hrubé Vrbky. Přijeli jsme v určený čas a čekali a čekali. Senior Ženatý už tak trochu poposedával, nebyl na takové jednání zvyklý. Když Bělohoubek vyšel ze dveří, ohradil se k tomu, jak se k nám chovají, a tajemník mu povýšeně řekl: „Poddaní vždycky čekají na vrchnost“. Zavřel dveře a dal si kafe. Pak nás teprve přijal.

Po podpisu Charty 77 jsi přišel o státní souhlas. Co jsi dělal potom?
Našel jsem práci u Autobusových a vlakových pošt v Jihlavě. Mám jeden hezký příběh: Jezdívali jsme na štreky do Brna, do Rumburka, Prahy. A tajemníka Bělohoubka už mezitím degradovali, byly v tom prý nějaké úplatky a příliš tvrdé zacházení s katolickými duchovními. Jednou jsem ho náhodou potkal v Brně na ulici, pozdravil jsem ho, on mě poznal, a tu neměl pro své soudruhy komunisty dobrého slova, nadával na ně docela nevybíravě, to ani nemůžu citovat.

Po revoluci jsi byl v parlamentu, po dvou letech jsi stál opět před otázkou, co dál.
Zvažoval jsem, zda se nevrátit do církve, ale dostal jsem nabídku pracovat v České obchodní inspekci. Nastoupil jsem na tříměsíční výcvik, abych se naučil, co a jak. Náplní práce to bylo velice zajímavé, prostředí ale bylo silně korupční. Všude, kam jsme přišli, nás hostili, snažili se podplácet. Nikdo nevěděl, jestli je to doopravdy, nebo nastražené. Říkal jsem si: bolševik mě za celá léta nezavřel, a já pak skončím v base za korupci? Odešel jsem ještě v tříměsíční zkušební lhůtě. A mělo to ještě úsměvný závěr. Když jsem podával výpověď a předložil řediteli papíry, usmál se a pravil: „Chápu. A vyhrál jsem láhev koňaku. Já se totiž vsadil, že to nemůžete vydržet“.

A jak ses stal tím potulným kazatelem?
Zrovna odcházel ředitel bohosloveckého semináře v Jirchářích, tak jsem převzal jeho funkci. Do toho přišlo stěhování Evangelické teologické fakulty do nově koupené budovy v Černé ulici, a tak jsem byl povolán za tajemníka fakulty. Tam jsem byl až do ledna 2006. To už jsem se ovšem velmi zapletl s krajany a nebylo možné sedět na dvou židlích.

Jak tedy kontakty s krajany vlastně začaly?
Po roce 1990 vešlo do povědomí, že nějací krajani jsou, a různí lidé z církve i synodní rada se o ně začali zajímat. První kontakty byly s Bohemkou na Ukrajině. Nejdříve tam odešel na rok farář David Balcar se ženou Jitkou, stavěla se kaple Betlémská, v roce 1996 se slavnostně otevírala a na to otevření jel celý autobus hostí z Čech. Mezi nimi byl i můj zeť, farář Aleš Mostecký. Vrátil se s tím, že půjdou s Alenou, naší dcerou, taky na osm měsíců do Bohemky. Že slovo dalo slovo a že to bohemským slíbil. Všechno vyřizování nebylo tehdy vůbec jednoduché, pomáhal jsem jim s tím, a tím jsem se také namočil. Pak jsem je tam vezl, seznámil se s lidmi a velice mě to chytlo.

Kam mířily tvé první kroky, nebo spíše stopy tvé dodávky?
Prvně jsem jel do Bohemky sám, pak s Jirkou Kučerou, pak jsem tam vezl Aleše s Alenou, a když skončili, vezl jsem tam dalšího faráře – Daníka Hellera. To vše jsem absolvoval osobním autem – Bohemka je od nás přes sedmnáct set kilometrů daleko. Později jsem za výhodných podmínek koupil devítimístného „Bobíka“, a tak nás mohlo jezdit více.

Jakou podporu potřebovali čeští evangelíci na Ukrajině nejvíce?
Byli především rádi, že jsou zase, po mnoha letech, vlastně od konce války, ve spojení s českou vlastí. V Bohemce byl ordinovaný presbyter Josef Jančík, svobodovec, ten došel v pětačtyřicátém se Svobodovou armádou až do Prahy. Základem společenství bylo nedělní shromáždění, zpívali ze zpěvníku Harfa Sionská, scházeli se v dost velkém počtu. My jsme tam pak přiváželi Bible a zpěvníky. Krajané si zazpívají vždycky rádi. V dobách pobytu mladých farářů se naučili také spoustu písniček ze zpěvníku Svítá. Také bylo velice důležité, že naše církev citlivě zareagovala a hned od počátku se začalo pracovat s dětmi. Děti z Bohemky a později i z Veselynivky byly zvány na letní tábor v Bělči a jezdí pravidelně dosud. Ti co mezitím dorostli do mládežnického věku, jezdí na kemp mládeže do Strmilova.

Je evangelíků na Ukrajině více?
Asi šedesát kilometrů od Bohemky je vesnice Veselynivka, bohemští ji dodnes nazývají Sirotinka, tak se jmenovala dříve. Tam jsou také Češi. Pokud vím, David Balcar tam jel během svého ročního pobytu jednou, hezkou historku má farář Václav Hurt o tom, že tam jednou jeli, ale nedojeli, nenašli cestu. Za Aleše Mosteckého se do Veselynivky občas jezdilo, lidé se tam začínali scházet u Marie Provazníkové. Setkání vedla moudře, kontakty se rozvíjely, založili evangelický sbor.

Bohemka už měla v té době svůj kostel. A co Veselynivka?
Jednou jsem dostal vzkaz od Marie Provazníkové: ve vesnici je ke koupi bývalý mahazin (obchod), který byl už delší dobu zavřen. Prý za 600 dolarů. To bylo ještě za synodního seniora Pavla Smetany. Přišel jsem na synodní radu, dveře, srdce i pokladna byly otevřeny. Dostal jsem 600 dolarů na ruku, vyřídil si vízum, jel na Ukrajinu a tam jsme domek-mahazin koupili. Veselynivští si vybudovali kostelík, jak sami říkají – shromáždění, Marie byla ordinována a stala se kazatelkou sboru. To bylo v roce 1999, ale Marie dodnes slouží a ten sbor tam drží. Tak se vlastně až přes společné kontakty s evangelíky z České republiky propojily i ty dvě české komunity navzájem.

Jak to bylo a je s jazykem předků – češtinou?
To byl další malý zázrak. Podařilo se, že každé prázdniny odjížděli jak do Bohemky, tak do Veselynivky čeští studenti, někdy i jiní dospělí, a učili děti češtinu. Oproti jiným krajanským komunitám jsou tihle lidé po jazykové stránce vybaveni lépe.

V krajanských komunitách většinou dobře fungují krajanské spolky, podporované ministerstvem zahraničí. Nebrali jejich členové církev a její aktivity konkurenčně?
Nebylo to konkurenční. Naopak si myslím, že se to podařilo docela dobře skloubit. A nejenom na Ukrajině. Čeští evangelíci jsou také v Polsku, Rumunsku, Chorvatsku a Srbsku a všude to funguje podobně. Podpora z ministerstva byla po revoluci vydatná, teď dotace trochu klesají, ale spolupráce je dobrá.

Kam všude jsi jako potulný kazatel pro evangelické sbory ve východní Evropě jezdil?
Postupně vyplulo na povrch, že těch krajanských komunit je více. Začalo se jezdit do polského Zelova, do Rumunska, Chorvatska, Srbska. Mnohé jsem objevil díky Petru Kolínskému, který jezdil ke krajanům dělat stavební dozor ke stavbám, které podporovalo ministerstvo zahraničních věcí. Tak jsem se dostal do Zelova, do Peregu Mare v Rumunsku, do Banátu. Český bratr o tom už mnohokrát psal (naposledy ČB 3 a ČB 4/2015 – pozn. red.). Pak se přidalo Chorvatsko – Bjeliševac a Zdenka Pagáčová. Tam se také s podporou naší církve postavil krásný kostelík. Musím taky zmínit srbské Veliko Srediště s impozantní postavou Elizabet Hájkové, která stihla všechno: hrát na varhánky, číst kázání a vést sbor. Od února 2006 jsem se jako „potulný kazatel“ vyslaný církví začal o všechny sbory starat systematicky a na plný úvazek. Předtím jsem byl, od roku 1996, synodní radou jmenován „Koordinátorem pro styky se zahraničními sbory“. Všechny jsem objížděl, vozil jim knížky a časopisy, slavil s nimi, organizoval, zařizoval, co bylo třeba.

Na co rád vzpomínáš?
Oslavy čehokoli v Bohemce i Veselynivce, to je vždy zážitek kulturně-kulinářský. Plné stoly patří k jejich hostitelské povaze. Ačkoli ze skrovných zdrojů, stoly se vždy prohýbají. Samozřejmě v běžném životě se jí normálně až střídmě, ale když slaví, a nejen v přítomnosti zahraničních hostů, tak je to vždycky slavnostní hostina.

Co tě obzvlášť obohatilo?
Ekumenické zážitky jsem si odvážel ze Srbska. Veliko Srediště je malinký sbor, ale přes krajanský spolek začaly drobné kontakty s pětatřicet kilometrů vzdálenou Kruščicí. Tam žijí také Češi, ale katolíci. Farář kruštické farnosti Tibor Király (pro zajímavost Maďar) mne vždy pozval k ekumenické bohoslužbě. Dokonce tam kázal i synodní senior Joel Ruml. Ale šlo to i bez nás – jednou ke mně dorazilo nějaké video z toho, jak katolíci v Češkom Sele dělají o Vánocích živý Betlém, a já najednou koukám, že vzadu stojí skupinka zpěváků ze Srediště a pod vedením Elizabet Hájkové zpívají česky vánoční písně z Evangelického zpěvníku. Tak tomu říkám ekumena!

Se Srbskem je spjata ještě jedna téměř neuvěřitelná příhoda. Jednou se mnou jel nějaký student, Michal Pavlásek. Byl to tehdy ještě gymnazista, ani už nevím, kdo mi ho dohodil. Pár let uplynulo a on už vydal řadu studií o evangelických krajanech v Srbsku, má z toho doktorát a intenzivně v tomto oboru pracuje. A přitom na začátku snad ani nevěděl, co je církev. Takové věci mě vždy přivádějí v úžas. Doporučuji jeho poslední knihu S motykou a Pánem Bohem.

Ačkoli jsi odešel do důchodu a starost o krajany převzali jiní, máš určitě další plány. Jaké?
Kontakty budou pokračovat, ale jednotlivé sbory převzalo několik kolegů farářů. Bude to více spočívat v partnerství konkrétních sborů. Tomu rozdělení mezi více lidí jsem se trochu bránil. Ale teď jsem byl s Pavlem Šebestou v Rumunsku a s Honzou Krupou v Chorvatsku a mám z toho velice dobrý dojem. Asi to bude fungovat taky. Žádný koordinátor na úrovni vedení církve nebo ekumenického oddělení zatím jmenován nebyl, mám trochu strach z roztříštěnosti a z toho, že bude váznout předávání informací. Tak si dávám za úkol vše řádně předat, aby dobré věci nezapadly a vše se vyvíjelo dál. Bylo by dobré, kdyby byl jeden člověk, který by měl informačně vše tak říkajíc pod palcem.

Osmnáct let jsi vyrážel za krajany jako potulný kazatel. Máš z cest nějaký „lodní deník“?
Za tu dobu jsem navštívil krajany nejméně 124krát, najel téměř 300 000 km, a když jsem procházel ve svých zápiscích, kdo se mnou byl, došel jsem k neuvěřitelnému číslu: téměř 300 bratří a sester.

Vozil jsi všem krajanům také Českého bratra. Co bys vzkázal čtenářům u nás i v krajanských sborech?
Především jsem rád, že jsem dostával prostor v občasné rubrice Okénko potulného, abych vás, čtenáře, mohl informovat o práci mezi krajany i o jejich životě. Děkuji za to, že jste četbě těchto zpráv věnovali svůj čas. Však od mnohých z vás jsem obdržel často dotazy – co můžeme učinit, jak pomoci, mohli bychom s vámi jet? Krajané v „našich“ sborech i spolcích Českého bratra čtou rádi, váží si i toho, že některé sbory vzaly na sebe tíži předplatného. Mám naději, že tato vazba bude pokračovat. Časopis svým obsahem nejen vzdělává a informuje, ale často i pudí k činům lásky a milosrdenství.

ptala se Daniela Ženatá