(ČB 6/2015) Větší maďarská města se, jak známo, jmenují podle různých uzenin a jiných masitých pokrmů. Pro účastníka mezinárodní teologické konference, cestujícího osobním vozem, představuje tato kulturní zvláštnost jisté riziko: Segedín totiž leží v zcela odlišné části země než Debrecín. Nicméně po úspěšném překonání gastrogeografických obtíží dorazil jsem v podvečer na místo konání konference, do termálních lázní Berekfürdö.
Když mne portýr na parkovišti oslovil „pane doktore“ a předal mi barevný program na křídovém papíře, hrklo ve mně: Jde do tuhého, patrně skutečně dojde na mezinárodní vědu. Pořadatelům se krom mezinárodní pestrosti od Michiganu po Tokio a od Oradei po Pretorii, polokoulí severní i jižní, východní i západní, podařilo dosáhnout i značné pestrosti názorové.
Pestrost příspěvků
Na konferenci Vzájemné vlivy mezinárodního a národního kalvinismu v čase liberalismu a totalitarismu jsme mohli slyšet jak neomarxistickou teoložku, tak profesora velmi konzervativní Hillsdale College, člena americké Orthodox presbyterian church. Co umožnilo tuto nevídanou pestrost, možná poodkryla přednáška Nizozemce H. Selderhuise: Za nejcennější prvek kalvinismu označil to, že kalvinismus je v podstatě systematickým uspořádáním předreformačního myšlenkového bohatství, které postrádá vlastní originální přínos. Je to systém mnoha témat, který postrádá jedno „kopyto“, na které by šlo vše narazit.
V praxi toto pozorování zajímavě předvedl budapešťský Péter Balla se svou obhajobou závaznosti biblického kánonu. Jak proti luterské myšlence Ježíše jako „kánonu v kánonu“, která činí některé pasáže Písma překonané či zbytečné, tak proti modernímu a postmodernímu odmítnutí kanonických knih vůbec, ve kterém má třeba Tomášovo evangelium stejnou hodnotu jako knihy kanonické. Balla velmi názorně ukázal, jak na sebe jednotlivé biblické knihy vzájemně odkazují, jak kánon vzešel ze shody užívání těchto knih v celé církvi. A jak se novozákonní kánon ve svém závěru vrací k starozákonním počátkům, když se v Janově Zjevení objevuje přehršel motivů, které v Novém zákoně dosud ležely jakoby stranou. Vyslovil se proti dělení biblistiky na starozákonní a novozákonní a dočkal se v tom souhlasu v následující diskusi. Vůbec byly příspěvky maďarských a rumunských akademiků osvěžující v tom, že teologie německého okruhu 19./20. stol. (včetně např. teorie pramenů) díky historickým vazbám na Skotsko zde zřejmě nemá tak posvátný status jako u nás.
Aktuálně i pro nás vyzněla přednáška I. Pásztori-Kupána z rumunské Cluje. S odkazem na jisté přehlížení hrůz komunismu v poválečné ekumeně podrobil kritice teologii, která staví na jedné dějinné krizi (nacismus u Bartha a dalších), o níž je dogmaticky přesvědčena, že se jí již nikdy nemůže nic rovnat nebo ji překonat. Ve své přednášce vyzdvihl na západě spíše ojedinělou kritiku komunismu Reinholda Niebuhra. Až zábavně působilo, když mu pak v debatě americká levicová teoložka namítla, že Niebuhr nevěnoval pozornost lynčování černochů v Americe (ve skutečnosti věnoval). Nemohl jsem si nevzpomenout na vtip, známý v celém východním bloku, který končí „A vy zase mlátíte černochy“ (maďarsky Amerikában verik a négereket.)
Jan Karafiát v mezinárodním kontextu
Můj příspěvek se věnoval duchovnímu zrání Jana Karafiáta pod vlivem skotské církve (a v menší míře Kohlbrügeho Reformovaného sboru v Eberfeldu) a jeho snaze vykročit poněkud z provinciálnosti českého evangelického prostředí. Jak jsem se potom dozvěděl, Karafiátovo duchovní zrání i jeho pozdější program v mnoha bodech připomínal příběh více představitelů maďarské reformované církve na přelomu 19./20. stol. Několik přednášek ukázalo podobnost „nálady“ maďarského a českého prostředí: Na jejich bitvu u Moháče se v Maďarsku váže velmi podobně vyjadřovaný sentiment „našich slavných proher“ jako u nás na Bílou horu. Zejména mladší maďarští akademici se však dovedli na jisté bolestínství evangelické menšiny podívat s mírně ironickým odstupem. Že je prospěšné od (bezpochyby závažného) utrpení vlastní skupiny přece jen trochu odstoupit, nechtěně předvedl jinak sympatický zástupce Jihoafrické republiky (a předseda Světového společenství reformovaných církví) J. Pillay, který se i u příspěvku o současném překladu ženevského žaltáře do rumunštiny dotazoval: „A jak se to vztahuje k apartheidu?“ Jako bych slyšel řeč některých našich teologických učebnic, ve kterých je vše třeba poměřit útrapami pobělohorské evangelické církve. Navzdory vzdálenostem máme společného opravdu hodně.
Škoda nezmínit i další z dvaceti pěti nabitých přednášek. V historii zběhlý čtenář si však jistě klade otázku, zda se takový mezinárodní koncil obejde bez orgií. Jednalo se však o setkání kalvinistů, a tak vše bylo uměřené. Jeden večer jsme strávili v termální lázni a bylo velmi příjemné mluvit o pastoraci a každodenní správě církve a jaksi zapomenout, že někteří z diskutujících vedou třetí největší ekumenický svaz světa či předsedají církvi celého švýcarského kantonu. Atmosféra byla nenuceně přátelská. Mile bizarní byl večer s lidovými písněmi a tanci, nejdříve interpretovanými folklórním souborem, v pozdější fázi večera s neztenčeným nadšením a bravurou samotnými maďarskými akademiky. Japonské účastnici, jak mi sdělila, celý výjev připomínal filmy Jiřího Trnky, které má ráda. Lidovým tancům jsem se úspěšně vyhnul (to bylo mé hlavní předsevzetí, se kterým jsem na konferenci jel), tři sloky pijácké písně v maďarštině mne profesor Kovács kupodivu pro ten večer naučit dokázal. V rozhovoru se studentem z Podkarpatské Rusi jsem také ke svému údivu zjistil, že rusínština a čeština jsou navzájem srozumitelné.
Děkuji tedy srdečně své církvi, která mne na toto setkání vyslala. Malá víska ve stepi na maďarsko-rumunské hranici otevřela okno do velkého, pestrého a zábavného světa reformovaného vyznání.
Tomáš Pavelka